Jan Hřebejk představil nový film: U mě dobrý

U mě dobrý, nový film Jana Hřebejka, se zpočátku nedá skoro vydýchat. Tisíckrát viděné postavy, figurky jakýchsi lidí na okraji, jak jinak; malá česká kolonie zahrádek; kolorit devadesátých let, přesně takový, jak byste si ho z odstupu patnácti let představovali. Film klišé, nafouknutý z jedné strany touhou po velkém umění Rozmarného léta, z druhé strany živený nostalgickou kamerou a hudbou, jimiž filmařská dvojice Petr Jarchovský a Jan Hřebejk nahlížejí do minulosti už od Pelíšků a Musíme si pomáhat. A mezi tím úporná snaha o humor, doufejme, že inteligentní.

Ve figurkářském panoptiku se skoro nelze smát. Není to nějakou intelektuální povýšeností, která nemůže přijmout komedii jako žánr, ale prostě tím, že až moc vtipů a gagů je příšerně košilatých. Ani ozvláštňující scény – jakýsi životní magický realismus, nabízený v maringotkové peep show – nepobaví. Vrcholná nepovedenost čouhá s demonstrace proti McDonaldu, povinné to kulise raných devadesátek, kdy se všude „řešilo“, jak příšerně „Mc“ ničí a zestejňuje svět. Hráče skořápek mnohem lépe natočil už Vít Olmer v Bony a klid. Jarchovského skořápkáři jsou přitroublí strýcové, s nimiž vyběhnou všichni, kdož se naučí, jaké „y“ se píše ve slově býk. Několik vtipných míst se ve filmu najde, slovně virtuózní je pak kratičká sekvence, v níž Jiří Schmitzer přesvědčuje jednoho ze skořápkářských bijců, že skutečně seděl na Borech.

Nedostatek nebo spíš nadbytek humoru není tou hlavní bolestí filmu U mě dobrý, přestože u komedie taková drobnost přece jen trochu zamrzí. Mnohem víc vadí žánrová nevyhraněnost, jež se ze všeho nejvíc odráží ve způsobu, jakým režisér Jan Hřebejk míchá vážné a veselé momenty, poučení a možná i reflexi s nuceným smíchem na rtech. Příběh z našeho historicky známého života je prošpikován pokusy o gag, přechází v bláznivou, nezávaznou komedii a končí, jak už se u Hřebejka stalo zvykem, moudrým poučením (tentokrát o tom, že peníze nejsou všechno, když vám chybí kamarádi), po kterém si i režisér zamává do kamery. V tom filmu je snad úplně všechno, ale protože groteska a sladkobolná komedie s poučením pro život mluví každá jinou řečí, dohromady to příliš nefunguje.

A empatický a (sebe)uznalý divák je pak nucen jako zlý pes z pohádek O pejskovi a kočičce ze všech sil foukat do tohoto vařícího dortu a doufat, že když to všechno spořádá řádně studené, nedopadne jako Čapkův záporný zvířecí hrdina úpící s bolestí břicha v křoví.