Jan Garbarek: Tvořím hudbu každým výdechem

Už čtyřicet let překračuje Nor Jan Garbarek hranice žánrů, propojuje jazz se severskými melodiemi, hrává s mistry africké i indické hudby, ale také s Miroslavem Vitoušem. Žije střídavě v Oslu a na skalnatém severu Norska. Dnes večer vystoupí se svou skupinou na festivalu Colours of Ostrava.

HN: Když jste v mládí v Norsku místo jazzových témat začal hrát melodie inspirované severskou tradicí, měl jste víc odpůrců, nebo přívrženců?

Hodně lidí to zaujalo, v naší generaci jsme promýšleli, jak jazz uchopit po svém. Jistě, vždycky tu budou puristé, kteří vědí, co je jedině správné. Když jsme začali dělat jazz jinak než Američani. Když jsem se připojil k staré hudbě The Hilliard Ensemble. Když jsem začal hlas saxofonu modulovat elektronickými efekty a dozvuky. Přitom, což je docela legrační, si o sobě myslím, že se ve srovnání s jinými hudebníky téměř pokorně držím hudebních tradic. Včetně nutnosti neopakovat historii.

HN: Ve vaší hře mají často místo dlouhé, litanické tóny, hrál jste s Indy rágy a mantry, rozezníval větrnou harfu. Jako by pro vás hudba byla často vanutím, projevem jakéhosi kosmického dechu…

Dýchání je ze všeho nejdůležitější, přece! Nejen v hudbě, prostě v životě. Přijímáte do sebe kus světa a pak se zase naopak vydáváte z vlastního nitra. Některá hudba vzniká dost zprostředkovaně, třeba ovládáním přístrojů. Ale dýchání je přirozené a bezprostřední, při hraní pokračuji v něčem, co dělám od narození. Dechový nástroj mně osobně velmi vyhovuje: tvořím hudbu s každým výdechem.

HN: Ten výdech bývá někdy pořádně dlouhý.

Hodně jazzmanů a saxofonistů hraje jen krátké tóny, někteří mají nutkání exhibovat v rychlé hře. Může to být skvělé, ale ve mně asi podvědomě nastala reakce vůči takovému přístupu: proto dlouhé tóny. Jenom doufám, že mě nikdo nevnímá jako jednostrunného hráče. Hraju jednou tak a jindy onak, jednou motiv o pouhých několika tónech, pak zas příval zvuků…

HN: Hráváte s Miroslavem Vitoušem, s indickými i africkými hráči, máte dlouholeté spolupracovníky, ale nedávno jste se také spojil s mladými Poláky. Střídáte při všech těch proměnách hudební nástroje?

Pětatřicet let hraju na tentýž sopránsaxofon i tenorsaxofon. Jsem vůči svým nástrojům hodně loajální. Chci je co nejlépe poznat, přimět je, aby mi odhalily svá tajemství, a to trvá. Musím ale přiznat, že v poslední době mě vyvedl z konceptu internet jako nebývalý informační kanál. S vášní si čtu o všemožných nástrojích, materiálech, komponentech. Od loňska díky tomu víc experimentuji. Prověřuji, jestli mě určitý saxofonový strojek přivede k novému způsobu hry, nebo co dělají se zvukem různé kovy. Člověk si není jistý, jestli ho ta přemíra informací neodvádí od podstaty a jestli se nenoří do mělké zábavy, ale zároveň to podnikám s pořádným vzrušením.

HN: Úplně sám jste natočil jen jedno album. Věnoval jste je Andreji Tarkovskému. Není to trochu klišé, přihlásit se k prvnímu z klasiků duchovního filmu?

Všiml jsem si, že obrazy z jeho filmů se mi dokáží vpálit do paměti na léta. Množství filmů má dobrou zápletku nebo dialogy, ale obrazy s vámi nehnou. Tarkovskij zasahuje obrazy, které ve vás pak přetrvávají: pochopitelně je mi to blízké i proto, že hudba taky míří za slova.

HN: Máte blízko k lidové hudbě a tvoříte zvuk dechem. Zároveň si po léta programujete smyčky, beaty, samply. Co vás zajímá na technologii?

Stroje mají mou důvěru, dokud je ovládají lidé. Když jim vtisknete zajímavé zadání nebo softwareový program, má to cenu. Beru je jako prostředky, právě tak jako saxofon nebo klavír. Ke všem musí přistoupit člověk a oživit je myšlenkou. A potom, co se týče elektroniky v hudbě, nezapomeňte, že všechno co dnes kdo živě zahraje, se digitalizuje. Nejen nahrávky: i zvuk na koncertě, než doputuje zpod úst a rukou hráčů přes mixpult do reprobeden. Nevadí mi to. Je to součást revoluce, kterou se snažím pořád sledovat. V rané éře se nahrávalo na voskové válečky: zvuk nebyl nic moc. Možná jsme dnes také teprve v rané éře a digitální záznam nabere ještě dramatický vývoj. Včetně toho, že ho budeme umět všichni snáz a věrněji užívat, i laikové jako vy a já.

HN: Když jste – skoro provokativně – přidal saxofon ke starým polyfonním zpěvům, diskutovali jste s The Hilliard Ensemble, jak na to? Jakých hranic jste se při té riskantní fúzi drželi?

My jsme se o tom vůbec nebavili. Víte, Officium vznikalo hodně spontánně. Hilliardi přinesli staré skladby, zazpívali je a já hledal, jak s tím, co jsem slyšel, hrát. V některých kusech jsem se saxofonem vstoupil jakoby dovnitř zvuku, jiné komentoval zvenčí. Neměli jsme plán ani koncepční úmysl.

HN: Bezpočtukrát jste od té doby hráli Officium živě, i na Pražském hradě v rámci Strun podzimu. Zapsal jste si své saxofonové party?

Nikdy. Všechno je improvizované. Nereaguji na »starou hudbu«, ale na zvuk, který právě slyším. Myslím, že moje role se tu dá přirovnat k návštěvníku v antickém muzeu. Nebo v chrámu. Vchází do něj současný člověk, a všecko kolem sebe vnímá s absolutně dnešní – a taky osobní – zkušeností. V každé situaci můžu použít jen to, co znám, co jsem během života poznal.

HN: Nad podobnými projekty pořád ještě občas vzniká diskuse, zda se to takzvaně smí. Pramení ze strachu, zda dnešní proměny starých skladeb nemohou hudbě nějak uškodit. Je vůbec možné hudbu zranit?

Hudba to tvrdě odnáší dnes a denně. Často od lidí, kteří mají ty nejlepší úmysly: ať už ve snaze o originalitu, anebo uchování tradice. Zraňujeme ji všichni: děláme chyby, špatná rozhodnutí, necitlivé vpády. Ale hudbě to neškodí, hudba snese všechno.

HN: Od začátku sedmdesátých let jste úzce spojený s vydavatelstvím ECM. Vzpomínáte si, jak jste se seznámili se slavným producentem Manfredem Eicherem?

Pamatuji se na to velmi dobře. Byl říjen, možná listopad roku 1969. Cestoval jsem po Itálii na turné se sextetem George Russella. Hráli jsme na velkém festivalu a všechny kapely se sešly v zákulisí na recepci. V té době vznikala ve střední Evropě nová vydavatelství, byl to opak dnešního útlumu. Měli jsme čerstvou nahrávku a já uvažoval, s kým by asi tak mělo smysl navázat spolupráci. V Norsku nebylo moc možností, jak vydat hudbu s free expresivitou. Můj německý kamarád mi řekl: Vidíš toho kluka se sklenicí vína v rohu? To je Manfred Eicher, slyšel jsem, že zakládá nahrávací společnost.

HN: Působil Eicher už tehdy jako vizionář, který během příštích čtyřiceti let objeví pro svět vás, Keitha Jarretta, Pata Methenyho, Steva Reicha či Arva Pärta?

Měl přirozené sebevědomí. Viděl náš koncert a zdálo se, že se mu líbil. Rovnou mi řekl, že nahrávku, kterou mu nabízím, nevydá. Ale navrhl, že místo toho společně od úplného začátku promyslíme jinou a natočíme ji v jeho produkci. Aha, řekl jsem si, to je takový zdvořilý způsob, jak říci ne. Na několik měsíců se odmlčel. Pak zničehonic napsal dopis s naprosto konkrétní představou. Požádal, ať v Oslu zařídíme nahrávací session, že přiletí. Tak vznikla naše první deska Afric Pepperbird.

HN: Odpozoroval jste za ta léta vlastnosti, které Eichera, vašeho nejbližšího kumpána, předurčují k tomu velkému producentskému zdaru?

Má velké hudební znalosti. To hudebníci vycítí. Když ho něco zajímá, je nadšený a podporuje vás. Nemyslete si, my muzikanti kolem sebe takových lidí nemáme mraky. Manfred není jako producenti, kteří řeknou – oukej, pošlete mi nahrávky a já je vydám. Eicher je naprosto přítomný v každé fázi vzniku, od jam sessionů po grafický design. Při natáčení jde myšlenkami s hudebníky, jako by byl jeden z hráčů. Navíc si vybírá muzikanty, kteří právě tohle dovedou ocenit.

HN: Vaše hudba dostává přídomky jako lyrická, meditativní, imaginativní. Má v sobě velkou důstojnost a harmonii, ale nedá mi to, abych se nezeptal: vtipkujete někdy při natáčení?

To myslíte vážně? Neděláme nic jiného! Za ta léta jsme se nesmírně nasmáli. Nahrávat hudbu pro mě znamená skvěle se bavit spolu s lidmi, kteří jsou mi blízcí.

HN: Někteří jazzmani hostují na albech rockerům nebo písničkářům, vy nikdy. Zajímá vás vůbec pop?

Jistěže. Nejsem fanatik jednoho žánru. Když se mi něco líbí, potom žánr nehraje roli. Mám se snad cítit provinile za přesvědčení, že Dolly Partonová je úžasná zpěvačka? Ale taky je nutno říct, že v popu a rocku je sklon pořád dokola se opakovat, zvlášť rytmy jsou už tolik let stejné. Obrovská část produkce je nuda. Ale každý žánr a každé období má v sobě potenciál: proto jsem na pop nezanevřel a vím, že tu a tam se v něm i nadále bude objevovat něco, co mě dostane.

Autor je redaktorem Respektu