Ekonomie je opium lidstva, tvrdí "ekonomická disidentka" Naďa Johanisová

Naďa Johanisová se označuje za "ekonomickou disidentku" a k současnému světu dokáže být nesmlouvavě kritická. Přesto působí křehce, až plaše. Žena, která se na Fakultě sociálních studií v Brně zabývá ekologickou ekonomií, svoje názory nevykřikuje, trpělivě oponuje a jednotlivé myšlenky navíjí na neviditelné klubko.

Dává do souvislosti jevy, jež nás obklopují, ale kterých si zatím moc nevšímáme. Ovoce bez chuti dovezené bůhvíodkud, vytěžená krajina, nesplacené půjčky. Její klubko ale netvoří jen kritické postřehy. S dalšími ekologickými ekonomy přemýšlí nad alternativami, jak svět posedlý růstem změnit.

HN: Jste zastánkyní myšlenky nulového ekonomického růstu. Proč bychom se o něj měli snažit?

Třeba proto, že výroba nemůže růst exponenciálně donekonečna. Představa věčného růstu je jen jednou z problematických idejí ekonomické teorie, která stojí na spoustě dávno neplatných předpokladů.

Pracuje například s modelem ideálně konkurenčního trhu, kde má každý účastník dokonalý přehled o tom, co se tam děje, a kde nevznikají žádné nežádoucí externality, jako je ničení přírody nebo zánik pracovních míst v určitém regionu.

Tahle teorie se v hlavách politiků mění na jednoduché poučky a s jejich pomocí se přizpůsobuje svět neoliberálnímu, značně zjednodušenému modelu reality.

Jsme vyzýváni k mobilitě, tedy přesunu za prací, když trh zavelí, a kritizuje se, že Češi toho nejsou schopni a chtějí se starat o své zahrádky nebo zůstat blízko příbuzných. A to je podle neoliberálního modelu chyba, protože předpokládá, že pracovní síla je ihned volná.

Stejně tak, že přírodní zdroje jsou neustále k dispozici. Určitým mocenským strukturám tento způsob uvažování velmi vyhovuje a podporují ho formou nejrůznějších think-tanků. Nadnárodní globální firmy sice chtějí, aby se trh co nejméně reguloval, ale přitom ho jako nejsilnější hráči samy deformují.

S tím souvisí i to, že bohatí jsou stále bohatší, a chudí pořád víc chudnou.

HN: Zastánci ekonomického růstu ale často argumentují právě tím, že když bohatí bohatnou, chudí také.

O teorii skapávání mluvil už v 18. století David Hume. Když se toho víc vyrobí, víc se toho prodá, stát má víc daní, lidé mají práci, mohou si dovolit víc statků… To je skutečně koloběh, který za určitých podmínek může fungovat.

Někteří autoři tvrdí, že v době Adama Smithe tomu tak bylo, protože existovali jen malí výrobci, nikdo nemohl ovlivňovat ceny a spotřebitelé měli vůči firmám větší moc. To už ale dneska neplatí, a když se podíváte za posledních 20 let na průměrnou reálnou mzdu v Americe nebo ve Velké Británii, tak pořád klesá.

Navíc i v 18. a 19. století produkovala ekonomika nežádoucí externality, stačí si přečíst třeba práce Johna Ruskina, který si všímal tehdejší otřesné chudoby a dopadů na přírodu. Tvrdil, že oběti systému se vytrácejí do zadních uliček a že je jejich osud psán neviditelným inkoustem.

Dneska se sice o externalitách mluví a píše daleko víc, ale ideologie ekonomického růstu je pořád vnímána jako jediná možná. A co mě nejvíc děsí: nenápadně proniká do našeho každodenního života, takže jsme třeba nuceni ke stále větší spotřebě, aby se celý ten mechanismus udržel v chodu.

HN: Mluvíme-li o negativech ekonomiky založené na růstu, je nějaký recept na to, jak z ní vystoupit?

To je složité. Ono totiž zatím vůbec není jasné, jak přejít z růstové na nerůstovou ekonomiku. Nějakou dobu sice už funguje evropské hnutí Degrowth, ale zatím se alternativy teprve hledají.

Většina mocných bohužel zůstává v kleci neoliberálního ekonomického myšlení, i když panuje čím dál tím větší deziluze z bankovního systému, který je důležitým motorem ekonomického růstu.

Banky totiž tvoří peníze z ničeho, když vklady svých klientů ukládají jen částečně a většinu z nich zase půjčují na úrok dál. Poté, co je takto půjčka využita na nákup zboží nebo služeb, vrací se zpátky do bankovního systému jako vklad. Z něho je zase něco málo uloženo do rezerv a zbytek se opět stává půjčkou, a tak pořád dokola.

Kvůli tomuto systému frakčního bankovnictví není jasné, jaké množství peněz je právě v oběhu.

Tento systém je velmi nestabilní a funguje jen do té doby, dokud klienti splácejí a zároveň si stále více půjčují, aby vykompenzovali peníze, které bankám vracejí v podobě úroků.

V případě firem tak vzniká tlak na jejich ekonomický růst, protože ve chvíli, kdy budou stagnovat, nebudou schopny splácet své dluhy. Tím pádem se zadluží banky a nakonec se zadluží státy.

Pokud by si ale klienti, firmy či státy přestali půjčovat, bude najednou v oběhu příliš málo peněz, protože ty vznikají jako dluh. Bude hrozit krach. Tlak na dluh i na růst je tedy systémový.

HN: Jak z tohohle kruhu podle vás ven?

Napřed si musíme vůbec přiznat, že takové fungování bankovního sektoru je problém. Zatím to spíš intuitivně cítí například hnutí Occupy Wall Street, i když neví, v čem přesně to vězí.

Na otázku, jak nerůst, a přitom nekrachnout, ale žádná jednoduchá odpověď není. Například Nicolas Sarkozy nedávno prohlásil, že zdaní 0,1 % finanční transakce a že za to získá jednu miliardu eur.

O této tzv. Tobinově dani už mluví alternativní ekonomové 40 let. V důsledku krize se ale teprve teď začíná uvažovat o jejím zavedení na politické úrovni. Jenže je to v globálně propojené ekonomice těžké.

Tobinovu daň Británie odmítla, protože 75 % všech evropských finančních transakcí se dělá v londýnské City a oni se báli, že když je zdaní, přesune se obchodování jinam. Ten systém je prostě velmi citlivý. Já si ale myslím, že když se změní ideologie, nástroje se najdou.

HN: Jak dlouho to bude podle vás trvat?

Těžko říct. Já si myslím, že lidé jsou pořád ještě v zajetí ekonomie, která působí jako opium lidstva, jak říkal Marx o náboženství. Nikdo tomu moc nerozumí, podobně jako kdysi latině, je v tom hodně matematiky…

Já bych si třeba přála, aby právě studenti ekonomie začali přemýšlet jinak a začali hledat nerůstové modely. Proto mě potěšilo, když studenti profesora Grega Mankiwa na Harvardově univerzitě povstali a odmítli se učit o ekonomických modelech, protože neodpovídají realitě.

Takže ono se toho děje pod povrchem dost, i když do masových médií se něco dostane jen občas. U nás třeba prostřednictvím ekonoma Tomáše Sedláčka.

Celý rozhovor si přečtěte v pátečním magazínu Víkend HN