Povídka z alžírské pouště: Ček repablik, Nedvěd, Poborský, ty debile

Tři růže jitřní, cítím vaši vůni, tuším východ nad pouští. Mám šíleného bráchu. Děti už spaly. Říká: „Mám chuť na děvku. Chci šukat.“

Alžír, Léta Páně 2010

Jeli jsme s divným taxikářem asi půl hodiny. Nemluvil. Bez upozornění zastavil, vystoupil z auta, otevřel kufr a vyndal samopal. „Lehněte si na písek!“¨Ležel jsem tam tak dlouho, že jsem se pochcal do kolen. Brácha ho česky prosil, ať nás nechá. Mířil střídavě na mě a na brášku.

Brácha se na mě díval jedním okem, nos zabořený do písku. Slyšeli jsme, jak telefonuje. Inšalách, končil každý telefonát. Volal komusi stejnému, podle toho, že byl čím dál tím vzteklejší.

Leželi jsme tam dlouho. Viděl jsem štíry, kteří se najednou objevili na duně a pili z kapek rosy.

Smrděl jsem sám sobě a bylo mi hloupě. Tady umřu?

Brácha se pokusil postavit. Samopal rozříznul svítání a vystřelil na duně osm gejzírů. Měl jsem pocit, že jsem se vpíjím asi půl metru do písku. Přesto jsem zvednul hlavu a podíval se na bráchu. Žil. Jirka začínal odříkávat podivnou modlitbu o děvkách, zmařeném osudu a že by všechno udělal jinak. Taxikář to nevydržel a dal mu pažbou ránu do zad. Zvedl jsem se. Pak přišla ta rána. Úplně přesně si jí pamatuji, jak mi před očima vyskočila červená kola, jak jsem zpomaleně padal a říkal si tři růže jitřní.

Okolo nás byl dav. Vedle ležel zakrvácený brácha.

„Odkud jste?“ řekl někdo anglicky.

„Ček repablik“

„Čiken republik?“

„Česká Republika, ty debile“ řekl česky Jirka, můj milovanej bráška.

„What?“

Zvedl jsem se na kolena, bylo mi to už všechno jedno. Jen jsem měl chuť říct těm kreténům, že jsme ze země, která není kuřecí.

Zařval jsem: „Ček repablik, Nedvěd, Poborský.“

Celou povídku si přečtěte ve středu 16. května v IN magazínu Hospodářských novin.

• Diskuse
• Celkem 4 příspěvků