Po setmění jsme ven nesměli, říká Češka po roce a půl stráveném v Kongu

Dnes je z Daniely Hranaiové, která pracuje pro Člověka v tísni od roku 2010, zkušená "Afričanka", která může radit, jak se pohybovat v africké společnosti i jak řídit auto na zablácených afrických cestách.

V rozhovoru vypráví nejen o práci v chaotickém a násilím zmítaném Kongu, ale také o noci na vrcholu zrádné sopky Nyiragongo, o svém skorozatčení na letišti nebo o tom, jak se žije v Bukavu, městě na hranicích s Rwandou.

Když se řekne Kongo, jaká slova vám přijdou na mysl, a proč? Kdybych měl odpovědět já – neprostupné pralesy, války a znásilnění, Mobutu. Já ale v Kongu nestrávil 16 měsíců, a tak vaše slova budou nepochybně jiná.

První, co mne napadá, je foufou, což byla moje nejobvyklejší konžská strava. Je to takový bílý knedlík bez chuti připravovaný z mouky a vody. Vařila nám to naše usměvavá místní kuchařka Chantal, kterou jsem měla moc ráda.

Druhou vzpomínkou na Kongo jsou cesty. Možná by bylo lepší říci necesty, neboť jsou ve velmi špatném stavu a pouze centra největších měst mají vyasfaltované některé hlavní ulice. Na první pohled jsou to cesty pro tank a jinou vojenskou techniku, ze začátku jsem nechápala, jak jimi naši řidiči dokáží projet. A také ty neprostupné pralesy a zeleň. Kongo je trošku jiné, než jak si představujeme Afriku.

Doporučila byste dovolenou v Kongu?

Ne. Pro dobrodružnější povahy bych doporučila sousední Rwandu s případnou návštěvou Konga. Výhodou i nevýhodou Konga je, že se dá téměř všechno vyřešit penězi. K tomu ale musíte komunikovat, a podstatná je tedy znalost jazyka. V Demokratické republice Kongo se mluví francouzsky, ale na venkově ani ta francouzština nemusí stačit a je nutné mít místního průvodce a tlumočníka.

V zemi je kolem 250 etnických skupin a ve východní části se mluví hlavně svahilsky. V nejvzdálenějších zapadlých vesnicích, kde je nejvíce potřeba humanitární a rozvojová pomoc, ale ani svahilština občas nepomůže.

Jsem v autě na hranicích, čemu bych se měl jako turista v Kongu vyhnout? Napadá mě – Kongu.

Nedoporučovala bych projíždět Kongem bez místního průvodce. Je to sice zdánlivě levnější, ale vzhledem k míře rizika jen zdánlivě. Ne vždy se vyplatí šetřit. Když si najdete spolehlivé kontakty, ať už přes někoho, kdo tam žil a pracoval, nebo přes ČvT, může to být i fajn dobrodružná dovolená. Ale projíždět Kongem sólo, to ne.

Už se cítíte být "zkušenou Afričankou"? Vyznáte se?

To je hrozně zrádný pocit, mívala jsem ho, ale už jsem se srovnala a mám v sobě potřebnou dávku pokory. Vím, že Kongo je obrovská země a že ho neznám. Občas, právě když jsem si věřila, najednou mi stálo v cestě pořádné překvapení. Nejhůř mi asi bylo, když mě zatkli na letišti kvůli fotografování.

Vy jste v Kongu fotografovala letiště?

Ale to byla taková obyčejná louka. Letěla jsem s ECHO Flight, to jsou letadla Evropské komise, která rozvážejí humanitární pracovníky a pomoc. Co se týká místních společností, vycházejí pravidelná doporučení, většinou jsou na černé listině a nelétáme s nimi. Na té louce jsme měli mezipřistání u jedné vesnice uprostřed ničeho. V letadle se mnou letěli i zkušení pracovníci jedné italské humanitární společnosti a jeden z nich tam fotil. A tak, přestože jsem věděla, že je focení "letišť" tabu, odvážila jsem se.

A najednou jsem byla bez foťáku, konžský strážce mi ho vytrhl z ruky, a že mě zatýká. Odvedl mě do nějaké budky a pořád omílal, že jsem zatčená a jinak se odmítal se mnou bavit. Trochu mě uklidňovalo, že kolegové šli za mnou a neuletěli. V té budce byl úředník, já jim říkám "pán s razítkem", protože ti úředníci, jakmile mají razítko, jsou strašně důležití. V Kongu nefunguje nátlak na důležité úředníky, oni jsou ti, co rozhodují, a chcete-li něco, musíte sklopit hlavu, někdy až podlézat. Potrpí si i na oslovení, člověk aby pomalu říkal Vaše Veličenstvo. Když jde ředitel migračního úřadu čekárnou, všichni vstávají, protože právě On dává důležitá razítka.

Zachránilo mě, že pilot našeho letadla byl z Keni a mluvil svahilsky. Úředník pomalu roztával, nakonec si ani neřekl o úplatek. A když jsme odcházeli, ještě nás přesvědčoval, abychom pracovali i v jeho regionu.

Jaká je sopka Nyiragongo, která byla zařazena mezi tzv. Decade Volcanoes, nejnebezpečnější vulkány světa?

Nyiragongo je blízko města Goma, které leží na severním konci jezera Kivu. Naposledy zalila láva město v roce 2002. Sopka je vzdálená hodinu od Gomy a trek nahoru zabere asi pět hodin. Do parku se platí vstupné 250 dolarů. Dlouho nebylo vidět nic, jen dým a kouř. Pak ale dojdete na okraj kráteru a člověka zaleje horko. Zůstali jsme u kráteru přes noc, je tam pár chatek, dvoudenní výlet je ale dražší.

Noc byla nezapomenutelná, nebe bylo rudé, ten výhled do kráteru na lávové jezero je úchvatný. Říkají tomu Dračí oko. Ta láva je živá, jakoby dýchala. 

"To je Kongo" říkají prý Afričané tomu, co je plné chaosu a násilí. Kongo je divočina, hladomor, banditi, znásilnění. Válka sice skončila, ale ozbrojené gangy se nepochybně mohou neočekávaně vynořit a zabíjet. Jak funguje Vaše ochrana, tedy ochrana bílých pracovníků humanitárních organizací?

Místní lidé nás vnímají spíše pozitivně, a tak to riziko není přímé. Přesto mají všechny organizace včetně těch neziskových přísná bezpečnostní pravidla. Mezi ně patřilo i to, že po setmění kolem šesté hodiny večer jsme se nesměli pohybovat venku pěšky, ale jedině autem. Rebelské skupiny stále představují nebezpečí, jsou stěží monitorovatelné a nikdo nikdy nemůže zaručit, kde se právě nacházejí a zda se někde neobjeví.

Jinak byl konžský život jednodušší, než jsem čekala, když jsem tam poprvé přiletěla. Běloch ve městě není vyloženě v ohrožení, a tak jsem až na pár specifik žila normálním životem, to znamená z domova do práce a naopak, nakoupit na trhu, jen po té šesté se již nesmí téměř nic. Horší to bylo před volbami, to jsem sem tam zaslechla střelbu, ve zprávách toho bylo samozřejmě více, takže jsem byla nervóznější. Denně tam máte informace o nějakém přepadení autobusu, vypálených domech či útoku na vesničku.

Neslyšela jsem ale o tom, že by takový útok byl namířen proti bělochům. Nám se maximálně jednou za čas ztratil nějaký počítač nebo trochu peněz. Bydleli jsme v Bukavu, docela velkém městě u jezera Kivu na hranicích s Rwandou. A tam se dá žít celkem příjemně. Přesto je Bukavu typické chaotické africké město a tak je naše rezidence chráněna ostnatými dráty, strážci jsou ovšem neozbrojení.

Dá se říci, že když člověk nechce přijít do kontaktu s Afrikou a její realitou, lze se tomu poměrně snadno vyhnout. Venku se pohybuje výhradně autem, zaplatí si kuchařku, uklízečku i někoho, kdo bude chodit nakupovat. Takoví lidé tam pracují, a žijí i v Kongu vlastně západním způsobem života. Mně se ale na práci pro Člověka v tísni líbí, že jsme místním lidem opravdu blízko.

Celý rozhovor si můžete přečíst zde

• Diskuse
• Celkem 49 příspěvků