Handbiker se hlásí z cesty do Norska: Pád, ztracený cyklista a zdolání nejdelší etapy

Handbiker Heřman Volf se v pátek vydal na svou čtvrtou a poslední Cestu za snem. Letošní jízda míří do Norska.

Cesta je rozdělena na 18 etap, z nichž každá je věnována jinému handicapovanému dítěti. Z prodeje jednotlivých etap sponzorům pak peníze poputují na splnění jejich snů.

Na svém handbiku už Heřman Volf zdolal cestu do Paříže, Bánské Bystrice a Říma.

Pátek 15. června

Etapa Jakuba z Klopiny, Praha – Děčín, 112 km

Ráno jsme startovali z Mariánského náměstí. Bylo pro mě obrovským překvapením, že na start dorazilo tolik dětí! Jestli se nepletu, napočítal jsem jich jedenáct! Nádhera. Musím přiznat, měl jsem slzy v očích. A nebyl jsem rozhodně sám.

Celou trasu mi přes rameno koukal Jakub z Klopiny, kterému je dnešní etapa věnována a jehož snem je nový fotoaparát, a povzbuzoval mě k  vyššímu tempu. Za to mu moc děkuji, ale ostatní kluci, co mě byli doprovodit na kolech, moc nadšení nebyli.

Prostě jsem jim ujel. Do Litoměřic jsme z velkého pelotonu dorazili jen ve čtyřech. Na zbytek jsme museli čekat. Díky moc otci malé Stáni z Litoměřic, který nám zde přichystal krásné uvítání na náměstí, se spoustou skvělých lidí, v čele s panem starostou.

Dál se staly dvě zajímavé věci. Táta (Heřman Volf st. syna na cestách vždy doprovází – pozn. red.) si zřejmě uvědomil, že potřebuje novou helmu a David, člen doprovodného týmu cyklistů se ztratil někde u Kralup. Tátovi se seklo kolo v železničním přejezdu a byl z toho nepříjemný pád. Naštěstí se mu nic nestalo a kromě odřenin má opravdu jen novou helmu. Ta stará byla na dva kusy. Varování pro všechny, co jezdí jen s čepicí.

V Litoměřicích se s námi rozloučili další cyklisté. Byli jsme jako raketoplán, který vyletí veliký a přiletí jen ta nejmenší část. Vyrazili jsme na poslední část etapy, trochu si mákli a za hodinu a půl jsme byli v kempu u Děčína.
Produkční Tomáš se nás od počítače zeptal: "Kde máte Davida?" A jaj. Nechali jsme ho někde v lesích, bez mobilu a bez informace, kde končíme. Naštěstí jsme ho našli sotva pár metrů od kempu. Všichni jsme se nasmáli při shledání.

Teď ještě navolit novou trasu na zítřejší den a zalehnout k odpočinku.

Vozíčkář a handbiker Heřman Volf jede z Prahy do Osla. Za snem. A už počtvrté - čtěte ZDE

1400 kilometrů v rukách. Vozíčkář vyrazil na handbiku do Říma - čtěte ZDE

Sobota 16. června

Etapa Natálky z Čechtic, Děčín – Coswig , 90 km

Dnešní etapa patřila Natálce, které jakožto milovnici vody, chceme sehnat prostředky na malý zahradní bazén.

Prožili jsme krásný den strávený v údolí Labských pískovců. Stala se nám překvapivá, ale milá věc – projeli jsme už 4000 km napříč Evropou a teprve teď jsme konečně potkali někoho na handbiku!

Celý den jsme se drželi na Labské cyklostezce. Tedy skoro celý. S Romanem (Héřův nadřízený, který ho po zotavení z úrazu zaměstnal - pozn. red.) jsme usoudili, že bude potřeba vložit do rovinaté etapy jednu "vrchařskou prémii 1. kategorie." Podívali jsme se na místa, která asi moc cyklistů nevidí. Projeli jsme se národním parkem a poté se opět přivinuli do náruče řeky Labe.

Závěr etapy opět ukázal, jak je v týmu skvělá souhra. Při dojezdu Roman upozornil na nesrovnalosti mezi navigací a mapou a po konzultaci s karavanem, jsme zjistili, že jsme sice téměř v kempu, ale na druhé straně řeky Labe. A hle. Po 300 metrech jsme narazili na přívoz. Vše se nám nakonec podařilo.

Je právě 23:00. Sedím skrčen na své posteli a do karavanu buší déšť. Ten, který nás celou cestu honil a nedohonil!

Neděle 17. června

Etapa Jirky z Bolatic, Coswig – Aken (Elbe), 169 km

Vůbec nejdelší etapu jsme jeli pro Jirku z Bolatic, který si moc přeje zájezd do Španělska.

Důkladně jsme naplánovali dnešní trasu a vyplatilo se, jelikož nás čekala ta nejdelší. Zvolili jsme cestu po silnicích. Okolo vody po cyklostezce je to krásné, ale když máte ujet 170 kilometrů, není to ta správná volba.

video: Pozdrav Heřmana Volfa z cesty do Norska

Jelo se nám moc dobře, až nás to občas zaráželo. Osud si ale přichystal překvapení na posledních 6 kilometrů etapy. Píchnul jsem a mám pláštovky. Auto s náhradními díly už čekalo v kempu. Nezbylo než dojet na prázdném kole. No jo, ale kam? Jako naschvál se kemp skrýval za několika kilometry silnic.

Všechno nakonec dobře dopadlo a my šťastně, byť polomrtví, dorazili do cíle. Najeli jsme šílených 170 kilometrů.  Jirko, myslím, že moře ve Španělsku nebude slanější než my dnes.

Pondělí 18. června

Etapa Filipa z Litoměřic, Aken (Elbe) – Rathenow, 123 km

Měli jsme za sebou nejdelší etapu, a tak jsme si mysleli, že si dnes trochu odpočineme.

Od rána bylo krásné počasí. Využili jsme přívoz a příhodný vítr. Cesta přívozem byla opravdu velmi romatická a jelo se až neskutečně krásně. Asi bychom ale byli v cíli dřív, kdybychom měli Ferrari – je pravda, že ten déšť, který nás zastihl v plné jízdě, mohl přijít o něco později. Ale zastávka pod střechou pumpy byla docela fajn.

Měli jsme dojet až do Kamernu, ale zjistili jsme, že něco padá ze stromů a nesmí se tam spát. Museli jsme proto využít kemp o 21 kilometrů dřív. Tímto jsme sice ušetřili trochu sil, ale zítra nás bude čekat o to větší porce kilometrů. Roman bude muset bohužel odjet asi zítra domů, a tak jsem kývl na jeho nápad, abych se s ním jel projet trochu na kole.

Takže jsme po příjezdu do kempu nasedli znovu na kola a vyrazili na malou projížďku po okolí. Asi jsme se opravdu zbláznili, ale Roman se s námi prostě chtěl rozloučit ujetými 500 kilometry, a tak jsem se mu snažil touto cestou poděkovat. Byl skvělý a je škoda, že už musí zpátky do Prahy.

Sedíme před karavanem a koukáme se na krásné jezero pod námi a doufáme, že nám podaří splnit sen Filipa z Litoměřic, který touží po pořádném akváriu pro rybičky.

Cestu Heřmana Volfa a jeho týmu sledujte na stránkách www.cestazasnem.cz