Letní filmová škola uvádí největší retrospektivu Juraje Jakubiska

Nikdy a nikde neměl Juraj Jakubisko na jednom festivalu tolik filmů jako na právě probíhající Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Největší retrospektivu slovenského a trochu i českého režiséra, který letos oslavil sedmdesáté narozeniny, zahájil v sobotu jeho nejnovější film Bathory a ani tady nebyl přijat s nadšením. Naopak Jakubiskovy rané studentské filmy, jež bývají k vidění jen výjimečně, lze považovat za malé zjevení.

Je v nich vše, co šedesátá léta v československém filmu přinesla: chuť experimentovat s technikou i způsoby vyprávění, existenciální záběr, nadhled, humor. Začínající filmař Jakubisko se v nich představuje i v publicistické rovině, třeba v satirickém občasníku, parodujícím švejkovské heslo To chce klid, anebo v kraťoučké etudě Každý den má svoje jméno, kde umělec vysvětluje poučujícím učitelům, že hrdina nemusí nosit pušku a střílet do nepřátel socialismu. Příběh Anny, která po výpadku elektřiny zachrání líhnoucí se kuřata v průmyslové líhni, zavání optikou socialistické propagandy, ale Jakubisko se tomu vyhne mírnou ironií a působivou hrou s barvami a světlem.

Pomůcka pro pedagogické fakulty

Dětsky hravý je i minipříběh I. třída, v němž nešťastná učitelka konečně najde cestu k malému prvňáčkovi Škodovi a prožije svůj první velký "pedagogický zážitek". Pedagogické fakulty by tuhle desetiminutovku mohly používat jako instruktážní pomůcku pro nalákání budoucích empatických pedagogů. Ve filmu Déšť, natočený Jakubiskem v roce 1965, se dětský pohled proměňuje do snové roviny, která tohoto režiséra proslavila. Básnířka Vladimíra prožívá skutečnost neustále ve zdvojeném pohledu, její představy, inspirující k tvorbě, se prolínají s realitou. Mezera mezi oběma světy je téměř neznatelná.

Už tady Jakubisko své "filmové sny" pečlivě komponuje, aby byly vizuálně krásné, ale i plné významu. Důležité je, že se nic zvenku nepřidává. Režisér snově domýšlí to, co se stalo, a sen zase zpětně posouvá jinam a do jiných souvislostí reálný děj. Právě porušení tohoto spojujícího pravidla, které vede k obrazové samoúčelnosti a svévoli, mnozí kritici vyčítají filmu Bathory. Půlhodinový snímek Déšť vnáší do vznikajícího Jakubiskova stylu ještě jeden pevný prvek: karnevalový rej, během něhož se lidé a jejich osudy prolínají v bláznivém tanci života, jehož součástí je i maska Smrti, která začne naplno účtovat až v pozdějších Jakubiskových historických epopejích Tisícročná včela, Sedím na konári a je mi dobre anebo Nejasná zpráva o konci světa.

Bathory versus Vtáčkovia

Pečlivost v komponování snových pasáží osvědčil Jakubisko i ve svém absolventském filmu Čekají na Godota. Poslední noc party branců odjíždějících ráno na vojnu je prolitá alkoholem a pokusem Petra Godota o sexuální spojení s dívkou Helenou. Rozpačitost tělesného hledání dokresluje dvojznačnost celého večírku. Režisér ji splétá s romantickými, ale i poněkud děsivými sny a nezbytným humorem, bez něhož by konec snímku působil mnohem bezútěšněji.

Z méně známých Jakubiskových filmů čeká ještě diváky LFŠ bláznivá muzikálová komedie Eva, Eva v hlavní roli s Ivou Janžurovou a Milošem Kopeckým. Jde o muzikál natočený slovenskou televizí, který byl z neznámých důvodů uložen do archivu a na televizní obrazovku se podíval až letos. Možná vůbec nejlepší Jakubiskův film Vtáčkovia, siroty a blázni už v Hradišti běžel. Kdo ho v pátek viděl, měl možnost hned v neděli srovnávat s Bathory a odpovědět si na tak otázku, co se za čtyřicet let z Jakubiskova filmového jazyka vytratilo a co naopak zůstalo.

TOLIK JINÁ NEŽ BATHORY. Režisér s Magdou Vášáryovou při natáčení filmu Vtáčkovia, siroty a blázni v roce 1969. Film je jedním z devětatřiceti snímků Jakubiskovy retrospektivy připravené pro Letní filmovou školu v Uherském Hradišti.