„Povídkový román“ Malé hanebnosti: Řecká vesnice za časů zemětřesení

Panos Karnezis patří k nejzajímavějším autorům současné britské prózy. Jeho literární debut, povídková sbírka Malé hanebnosti, jež nyní vychází v dobrém, čtivém překladu Ludmily Havlíkové, zapůsobil na literární scéně jako zjevení - přitom Karnezis se dostal k literatuře vlastně náhodou.

Pochází z Řecka a do Anglie přišel jako student technické školy. Po jejím absolvování se nějaký čas věnoval práci ve stavební firmě, načež ho napadlo, že by mohl začít psát. A tak se přihlásil do korespondenčního kurzu psaní. Po jeho absolvování opustil firmu a nastoupil na University of East Anglia do prestižního autorského kurzu, který už vychoval takové spisovatele jako je Ian McEwan nebo Kazuo Ishiguro.

Fakt, že úspěch prvotiny nebyl náhodný, dokázal Karnezis také v následujících románech: eposu Labyrint odehrávajícím se v době řecko-turecké války (mimo jiné tato epizoda dějin se ukazuje pro anglicky píšící spisovatele velice přitažlivá, v poslední době ji zachytili i Louis de Bernieres v knize Ptáci bez křídel a Jeffrey Eugenides v sáze Middlesex) a ve čtivém, napůl fiktivním románu Večírek, inspirovaném životními osudy rejdaře Onasise. Večírek vyšel v českém překladu jako vůbec první autorova kniha a je jen dobře, že se nakladatel teď vrátil k povídkám: byla by obrovská škoda, kdyby tato pozoruhodná sbírka na českém knižním trhu chyběla.

Uhranut zastaveným časem

Angličané vždy hodně cestovali a oblast Středozemního moře pro ně byla odjakživa přitažlivá, což se projevuje rovněž v literatuře posledních sta let: E. M. Forster, Lawrence Durrell, Robert Graves, Barry Unsworth, Louis de Bernieres... Ta řada významných autorů by mohla být ještě delší.

Středozemní moře, zejména pak země v jeho východní části, jsou fascinující z několika aspektů: když pomineme krásu přírody a klima, které musí být zejména pro britské spisovatele atraktivní, je to především jisté bezčasí. Na této hranici východní a západní kultury jako by se čas zastavil. Zvyky, kultura, architektura, to vše zůstává po staletí stejné, minulost je schoulená v samém srdci přítomnosti a dávné mýty, zakládající evropskou kulturu, jsou zde jakoby na dosah ruky.

Je nasnadě, že Panos Karnezis, který prožil dětství na západním pobřeží Peloponésu, je pro zachycení tohoto prostředí dokonale vybaven svou ranou životní zkušeností. A náležitě ji využívá, takže v jeho případě nemůže ani ten nejjízlivější kritik namítnout, že by chtěl z dovolené vytlouci knihu.

Stroj na mozaiku

Karnezis Řecko zná a v Malých hanebnostech je to patrno z každé stránky. Kniha ale není úchvatná jen v detailech, maximálně podařená je také struktura. Není to totiž úplně běžná povídková sbírka, do níž by autor shrnul několik různorodých textů. Spíš před sebou máme mozaiku povídek, které spojuje prostředí bezejmenné vesničky, v níž se jednotlivé příběhy odehrávají, a taky postavy, jež jsou jejich aktéry.

Toto řešení je mimořádně šťastné: autor se vyhnul úskalí, které přináší román, totiž potřebu předložit čtenáři dokonale fungující literární stroj, kde na sebe bude vše navazovat; a zároveň mohl trochu rozvolnit formu povídky. Jednotlivé texty nemusejí tvořit celek, ale mohou zůstat otevřené. Malé hanebnosti jsou tím nejlepším důkazem, že tento přístup funguje: impresionistický obraz vesničky je přesvědčivý a díky mozaikovitosti díla si na své přijde i čtenářova představivost.

Vesnička, v níž se příběhy z Karnezisovy knihy odehrávají, je tak malá a bezvýznamná, že autor ani nezmiňuje její jméno. Zato zmiňuje postavy, ale ty většinou jen jménem jedním: křestním u těch méně významných, funkcí nebo funkcí a jménem u těch významnějších, jako jsou místní kněz a doktor. To je zvláštní trik, jímž se Karnezisovi daří navodit iluzi jisté důvěrnosti: po několika málo stránkách máme pocit, jako bychom do vesnice patřili, jako bychom tuto útulnou komunitu znali odjakživa.

Co odhalí zemětřesení

Jak se záhy ukáže, neznají ji ani samotní aktéři příběhu. To se projeví při zemětřesení, které je doslovné i metaforické. Zemětřesení vyvolá více paniky než materiálních škod, avšak jednou provždy zničí iluzi harmonické vesničky. Rozlamuje totiž krustu stereotypu, pod níž si vesničané navykli žít: některé věci z nedávné minulosti jsou zamlčovány, o zločinech, úchylkách a výstřednostech se ví, ale nemluví... Toto vše s otřesy půdy vyplouvá na povrch, přičemž první odhalení se příznačně odehraje na místním hřbitově.

Karnezis v Malých hanebnostech prokazuje, že je nejen vynikající pozorovatel, ale také autor s širokým rejstříkem nálad. To se projevuje v ladění povídek - od komických po tragické. Jen se čtenář nesmí nechat odradit neuvěřitelnou chybou na počátku knihy, u básně, kterou si Karnezis zvolil jako motto: překladatelka Ludmila Havlíková si myslí, že C. P. Cavafy je nějaký anglický básník, jehož báseň Things Ended pochází z Collected Poems. Kdyby si to nemyslela, mohla báseň Čas se naplnil řeckého básníka Kavafise ocitovat z českého výboru Nebezpečné touhy.

Panos Karnezis: Malé hanebnosti. Přeložila Ludmila Havlíková. Vydal BB art 2008. 264 stran. 249 Kč

Seznam všech obsažených povídek pod ilustrací

Povídky:
- Poslední rozloučení s kameny (A Funeral of Stones)
- Další den na Pegasu (Another Day on Pegasus)
- Deus ex machina (Deus ex Machina)
- Jeremias (Jeremiad)
- Velryba na pláži (Whale on the Beach)
- Den zrůdy (The Day of the Beast)
- Cirkusová atrakce (A Circus Attraction)
- Odpolední syn staré panny (Stella the Spinster's Afternoon Dreams)
- Sbohem, Kassandro (Cassandra Is Gone)
- Chceš-li zdráv býti? (Wilt Thou Be Made Whole?)
- Lékařská etika (Medical Ethics)
- Život věčný (Immortality)
- Klasické vzdělání (A Classical Education)
- Hříchy boha sklizně (Sins of a Harvest God)
- Oběť (Sacrifice)
- Lovci v zimě (The Hunters in Winter)
- Aeronautika v praxi (Applied Aeronautics)
- První den půstu (On the First Day of Lent)
- Legenda o Atlantidě (The Legend of Atlantis)