Výstava Třetí strana zdi: Socialismus přistižený fotografií na hanbě

Trojice dívek si vzduchem posílá mýdlovou bublinu na fotografii Dagmar Hochové. Dokumentarista Viktor Kolář sleduje Ostravany, třeba paní, která se na obřím sídlišti snaží proměnit kousek země mezi paneláky v malý záhonek. Umělec Milan Knížák se zase fotografuje při své akci Svázaní dohromady, během které je přivázaný zápěstím ke své ženě.

Tři stovky fotografií ze sedmdesátých a osmdesátých let v Československu přinášejí velmi koncentrovanou zprávu o čase nesvobody. Výstava Třetí strana zdi (14. 11. 2008-15. 2. 2009), kterou otevřela Moravská galerie v Brně, je současně prvním velkým pokusem pojmenovat a docenit rozmanité tendence (post)normalizační neoficiální fotografie. Přehlídka v Pražákově paláci prezentuje práce zhruba stovky autorů.

"Chci ukázat, že fotografie nevypadala tak, jak tehdejší režim potřeboval," říká kurátor Antonín Dufek, který už od sedmdesátých let podobně rozsáhlé "exkurze" do historie československé fotografie v Moravské galerii několikrát podnikl. Tentokrát se zaměřil na práce z let 1969 až 1988.

První máje v prvním sále

Dufek roztřídil fotografie podle stylů i společných formálních znaků. Chytře začal v prvním sále dokumentární fotografií. Momentky, naplněné známými atributy (tribuny a "první máje", olysalé městské ulice, živé dění v hospodách, zaostalé vesnice, všudypřítomné nástěnky cti) jsou tím, co mnoho návštěvníků na výstavu přivede.

Hustě ověšený sál však rovnostářsky vymezuje stejný prostor málo známým autorům i dokumentaristickým ikonám (Markéta Luskačová, Dagmar Hochová, Jindřich Štreit, Viktor Kolář či Pavel Štecha). Jejich již kanonické soubory (poutníci, děti, vesnice, Ostrava, chataři) jsou představeny jen zběžně. Není to nedostatek, výstava má ambici objevovat, ne připomínat již oslavené.

V jiných sálech tak zbývá dost místa na další fotografické tendence. Dufek každou z nich nazývá alternativou. "Je to alternativa ke konformitě, ale nejen ve smyslu politické reality. Fotografové se vymezovali i mezi sebou, reagovali na diskuse o fotografii," říká kurátor a v katalogu připomíná, že v sedmdesátých letech se fotografie teprve prosazovala mezi suverénní umělecká média.

Článek pokračuje pod galerií

 

Další

Jan Saudek, Bez názvu, 1970

Fotozáznam happeningů

Silnou kapitolou je například inscenovaná fotografie (alternativa snu), které kraluje Jan Saudek. Nejprve černobílé, později akvarely kolorované snímky teprve objevují proslulou oprýskanou zeď, scénografický prvek lidských zátiší.

Svéráznou kapitolou je část věnovaná fotografii zaznamenávající uměleckou akci. Mezi fotografy se tak překvapivě objevuje akční umělec Milan Knížák, Jan Mlčoch, který se nechal se zavázanýma očima a se špunty v uších zavěsit na půdě na lana, nebo Petr Štembera. Ten se například v roce 1975 pokusil do své paže naroubovat růži.

Výstava také znovuobjevuje Jana Svobodu, pro kterého se sama fotografie stává fotografovaným objektem.

Antonín Dufek je jedním ze dvou nejvýznamnějších českých historiků fotografie. Podobně jako mezinárodně uznávaná Anna Fárová působila v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, Dufek od šedesátých let rozšiřoval fotografickou sbírku Moravské galerie.

Do kolekce se mu podařilo získat řadu režimu "nepřátelských" prací i přesto, že všechny akvizice musela schválit komise. "Měli jsme štěstí, komise byla úžasná. Například nákup fotografie Jana Pikouse z pohřbu Jana Palacha, jehož jméno jsme maskovali pod zkratkou J.P., prošel. Komise se prostě tvářila, že netuší, o jakého J.P. jde," říká Antonín Dufek.

Sám současně přiznává, že bohatá fotografická sbírka vznikala v pokřiveném prostředí. Shora nařízená nízká cena, za kterou se mohly fotografie v éře socialismu nakupovat, nutila autory prodávat své práce pod cenou. "Dokonce i první Sudky jsme nakupovali za dvě stě korun," dodává Dufek.

VÍCE o výstavě ZDE.