Colours Of Ostrava: Festival budoucích hvězd

V pendolinu na trase Praha - Ostrava cestujícím v koncových stanicích hrají: v Praze Vltavu Bedřicha Smetany, v Ostravě Kryštofa Richarda Krajča s veršem "Praha je dál, než ví". Ostrava je prostě solitér, co má vlastní velikány. I jazyk. I festival. Skvělý festival. 

Minulý čtvrtek to začalo už pošesté. Těsně pod Slezskoostravským hradem zahrál v podvečer malý zázrak české hudební scény - skupina Gipsy.cz: striktně cikánská kapela, která to se svým folklórním odkazem myslí vážně do té míry, že je navíc ještě schopná nadhledu, mnohažánrové fúze i totální sebeironie. Koneckonců verše "Sorry, že ruším, ale/ máme tu malý trable/ došly nám love/ celý to začlo asi takhle/ Zavolal Petr, že se/ dnes půjde do forbese/ tak jsem obvolal známý/ a šlo se do komprese" nemůže napsat nikdo bez jiskry v oku. Mušketýrek Radoslav "Gipsy" Banga, obklopený primášem někdejších skvělých Álom Vojtěchem Lavičkou, bratry Janem a Petrem Surmajovými (kontrabas, akustická kytara) a mašinkou s hudebními podklady tuhle jiskru předal letos jako jediný český účinkující všech dob na obřím festivalu v britském Glastonbury. Kousek z ní přenesl i na ostravské publikum, které přibývalo na plac těsně pod hradem snad geometrickou řadou, až organizátoři raději posunuli koncert hlavní hvězdy večera o půl hodiny, aby všichni příchozí stihli začátek.

A pak přišel on, celý v bílém. A to doslova. Mistr převleků a la "sňatkový podvodník tisíckrát jinak a vždy úchvatně", citový vyděrač, hazardující s posluchačem někde v rozmezí epileptického záchvatu a emocionálního kolapsu. Goran Bregovič, po matce Srb, po otci Chorvat, přijel do Čech už potřetí, z toho na Colours Of Ostrava podruhé. Zatímco před čtyřmi lety vystoupením této celebrity world music festival málem finančně vykrvácel, tentokrát je podhradí zaplněné osmi tisíci platících. Bregovičův Wedding And Funeral Band (Svatební a pohřební kapela), seskládaný z balkánské dechovky a bulharských zpěvaček ("na skladě" má Bregovič ještě masitější ansámbl, doplněný o ortodoxní mužský sbor a smyčce), pomalu startuje a kucká jako stodvacítka po zimě, chvílemi zní jak léty zchřadlý orchestrion nebo jako kdyby svatby a pohřby nebyly už samy dostatečně hořké. Mistr pedant, co miluje všechny tyhle podladěné zvuky a rád dostává své posluchačské oběti na kolena, tu sedí na židli, občas brnkne do své elektrické kytary a s úsměvem mlsného kocoura s rybou v břiše udává tempo. To osciluje mezi extrapomalým baladickým rozechvěním a rychlostí, co zahanbí nejortodoxnější punkery

Švýcarsky přesný stroj tiká, břinká a graduje přes dvě hodiny. Dojde na všechny kultovní hity jako Kalašnikov, Ederlezi, In The Death Car i na novinky z Bregovičovy cikánské opery Karmen, v průtrži pak ještě na tři přídavky - a mistr odchází jako vítěz, co si vzal všechny naše emoce s sebou.

Večer dohrává Kryštof s lídrem Richardem Krajčem - popová hvězda české velikosti. Tak vypadá začátek šestého ročníku festivalu, kterému zkraje věřila snad jen jeho zakladatelka. A i ta možná občas pochybovala.

Černoch? Leda v Africe

Na Zlatu Holušovou můžou její kritici nadávat, že to jde s dramaturgií festivalu s kopce - že je příliš, anebo málo alternativní, že je příliš, anebo málo rocková, že je tam příliš, anebo málo českých kapel... - ale to je tak všechno, co s tím můžou dělat. Totiž právě dramaturgie, víra ve vlastní dobrý vkus, buldočí výdrž a intuice, to jsou základní kameny nečekaného a vydřeného úspěchu Colours. Něco jiného je pořádat festival na louce a s pomocí velkých anglosaských hvězd; pořádat festival s dopomocí většinou neznámých exotických hudebníků uprostřed ocejchovaného města, to je druhá- takřka sebevražedná - strana mince.

"Začátky Colours? Ty přišly, když už world music festivalu Dolnolhotský buben byla Dolní Lhota malá a my se rozhodli přestěhovat ho do Ostravy," vzpomíná zakladatelka, tvář i srdce Colours Zlata Holušová. "No a ze začátku to vypadalo šíleně. Spousta přátel mi říkala, že je úplná bláznivina dělat festival uprostřed města a ještě navíc Ostravy, že je neúnosné pořádat jej dokonce ve dvou areálech, mezi kterými musí návštěvníci přecházet, a že je naivní postavit ho na world music. Ale mě to stejně lákalo zkusit."

Zlata Holušová má prostě tvrdou lebku: proč by u nás nefungovalo to, co už léta návštěvnicky prosperuje v německém Rudolstadtu i jinde v západní Evropě? Na druhou stranu, proč by u nás měl podobný model fungovat, když každoroční pražský podobně orientovaný festival Respect pojme spíš sta než tisíce návštěvníků a když český maloměšťák dodnes radši vidí černocha v Africe než v sousedství?

Každopádně první ročník Colours Of Ostrava se konal v roce 2002. Jeho motto znělo "Ostrava už není černá, ale plná barev", a na hlavní "stage" v areálu Stodolní ulice přivítal neochvějné jistoty Monkey Business, Kryštof, Buty a Tata bojs. Na Černé louce ovšem skutečně odkryl něco, co se stalo základem ročníků příštích - program postavený ne na jménech, ale na důvěře mezi pořadateli a návštěvníky: vždyť kdo v té době věděl o potulných muzikantech z Bengálu, hudbě z Transylvánie anebo bubenících ze Senegalu? Možná, že ještě nezareagovalo publikum, ale festival už tehdy získal členství v prestižní organizaci evropských festivalů podporujících tradiční a původní kulturu jednotlivých světových národů (EFWMF).

Zkoušet, co lidi vydrží

Od té doby přivítal Colours Of Ostrava velké množství hvězd (nejen) world music: už zmíněný masivní soubor Gorana Bregoviče, Natachu Atlas, Rachida Tahu, Roberta Planta, Värttinu, ale i Gogol Bordello, Salifa Keitu, Marízu a mnohé další, kteří ovšem neprošli ani jednou nohou českými médii, natož českými pódii. "Je to pomalé posouvání hranic a hledání, co ještě posluchači snesou a kdy už to snesou," říká Zlata Holušová. "Jde o vyloženě intuitivní záležitost - prostě mám najednou pocit, že se něco stabilizovalo, že uvnitř toho nabízeného mixu známé a neznámé hudby se najednou něco posune a já si můžu dovolit přivézt náročnější, zvláštnější, ojedinělejší projekty a věřit, že publikum mi bude důvěřovat. Tohle budování důvěry je samozřejmě velmi záludné: všichni nabízení interpreti musí být absolutně kvalitní. Nemůžu si dovolit kompromis v podobě kapely za tisíc euro a říkat si, že to bude dobrý. Tohle tady prostě není. Co pozvané jméno, to hvězda své země nebo žánru. A vlastně na tom je založená celá myšlenka Colours - přivézt neznámou či neobjevenou kvalitu, anebo třeba příští hvězdu."

Colours Of Ostrava nelze upřít velmi citlivý nos: předloni například přivezla nám zcela neznámou portugalskou hvězdu fado Marízu, letos na jaře už zpěvačka vyprodala dva pražské koncerty. Podobné to bylo i s Bregovičem, který po ostravské premiéře musel v rámci své pražské návštěvy narychlo přidávat jeden koncert navíc...

"Tady je program úplně o něčem jiným než na ostatních festivalech - a že jich každý rok projedu dost," říká Marek Kiš, který na Colours jezdí pravidelně od roku 2002. "Jasně, jsou tu hvězdy, ale většinou tu hrajou kapely, který tu napoprvé nikdo nezná. A o to právě jde - já tomuhle festivalu důvěřuju, že mi ukáže něco, co jsem ještě neslyšel, a zároveň se můžu spolehnout, že to bude dobrý."

Podobný názor má i Pavel Kučera, muzikant a letitý překladatel festivalu: "Dramaturgie je opravdu jiná a pestrá. Ale festival je výjimečný i svým umístěním takřka v centru města, a dost možná i publikem - zatímco například na metalovém festivalu se člověk brodí vrstvami kelímků od piva, tady je to určitě kultivovanější a milejší."

Tam, kde mi je dobře

Ke kultivovanosti festivalu přispělo i v první chvíli velmi nepopulární opatření - přemístit festival z areálu Stodolní ulice přímo na hrad. Krom místních nájemníků remcali snad všichni. Stodolní, noční ostravská tepna, má totiž kouzlo neodolatelnosti a navíc je úplně v centru Ostravy; jak festival pomalu rostl, dělala z něj ale organizačně nezvladatelnou akci. Naštěstí stejně jako Zlata Holušová už mohla pozapomenout na finanční propady festivalu během prvních ročníků, kdy se jí hudební exotika a tradice odměňovaly velmi tvrdě, návštěvníci už si ani nevzpomenou, že festival byl někdy jinde než na Černé louce a na Hradě. Spíš se těší z maličkostí, jako jsou pro ně jízdy MHD zdarma po dobu festivalu, anebo slevy na vlakových jízdenkách do Ostravy. Detail, který dělá každý festival komfortním.

"Líbí se mi, že tu nikomu nic nezakazujou, u vstupu mi neberou donesený nealkoholický nápoje, člověk se má kam schovat, když zrovna prší, a dokonce se tu dá půjčit stan na přespání, takže pro mě tím odpadá cestování s velkým batohem. Navíc Ostrava je krásný město - takovým tím industriálním způsobem," míní Marek Kiš.

Ostrava prý chce do budoucna vyjít festivalu ještě víc vstříc než letos - zvažuje investici do areálu na Černé louce a výstavbu arény pro 15 tisíc lidí. Organizátoři a město se naučili fungovat jako spojité nádoby - když si nevyjdeme vstříc, nebude z toho nic, pokud bude festival prosperovat, vyděláme na tom oba. A protože zatímco na Bregoviče v roce 2002 přijely čtyři tisícovky lidí a minulý týden už dvojnásobek, lze s Colours Of Ostrava prostě počítat i do budoucna. A ten, kdo nezná zákulisí a někdejší každoroční pochyby, jestli příští ročník vůbec pořádat, může teď mluvit i o skvělém podnikatelském záměru: v postmoderní době hudební vaty, většinové nepůvodnosti a nadprodukce plagiátů plagiátů lidé prostě nutně musí hledat něco hudebně ryzího a původního - a toho jim Colours přináší vrchovatě.

"Kam může Colours jít? Sám nevím. Vidím, že festivalu roste prestiž, že sem chodí čím dál víc lidí, navíc má už od prvního ročníku nasazenou hudební laťku hodně vysoko. Tak snad může jít ještě k většímu počtu diváků; letos poprvé projevili zájem o vstupenky i mí rodiče. Colours prostě může být festival pro hodně široké vrstvy," říká Pavel Kučera.

"Pořád vlastně zkouším nové věci. Dlouho mi trvalo, než jsem se rozhodla pozvat sem velké africké jméno, než jsem se rozhodla pro velká jména z takové té tiché hudby, jakým je například letošní Djivan Gasparyan. A vždycky je sázka do loterie, jestli se lidi budou ochotní se mnou v hudbě posunout - jestli bude kostel přeplněný, anebo poloprázdný," tvrdí Zlata Holušová, která prý nemá ambici dělat masový festival pro 50 tisíc lidí. "Sama se na takových festivalech necítím dobře - je to moloch, kde je těžké se k hudbě dostat a tu pak lze vydržet jen s ucpávkami v uších. Chci vést lidi tam, kde mi je dobře. Moje ambice je zakonzervovat festival třeba na dvaceti, pětadvaceti tisících diváků a udělat z něj VIP klub náročného posluchače, který si prostě přijde na prima muziku. A mít vyprodáno - třeba bude jednou Colours sold out!"

Mimochodem - na koncert Arménce Gasparyana, hráče na arménskou šalmaj duduk, jehož hudbu použil Martin Scorsese do Posledního pokušení Krista, byl kostel přeplněný.

Snímky HN - Martin Svozílek: Otentikk Street Brothers přijeli do Ostravy z ostrova Mauritius. Jsou průkopníky stylu raga/dancehall. Hrají spolu už 15 let a na ostrově a v oblasti Indického oceánu jsou nejpopulárnější kapelou. "Ukáže mi něco, co jsem ještě neslyšel, a můžu se spolehnout, že to bude dobrý." Takhle vyjádřil jeden z návštěvníků, co ho na Colours přitahuje. Podobně na tom zřejmě budou i ostatní. Goran Bregovič, jeden z "taháků" festivalu. Před pěti lety na něj přijely čtyři tisíce lidí, letos už to byl dvojnásobek... "Zvukové iluzionistky" Yellow Sisters patřily v Ostravě k českým zástupcům mezi účinkujícími. Loni byly vybrány do finále soutěže Colours Talents pořádané Indies Records a festivalem Colours of Ostrava, kde v červnu 2006 získaly prestižní první cenu. Ba Cissoko z Guineje hrál na jednadvacetistrunnou harfu kora. Na tento symbol západoafrické hudby smějí hrát jen grioté, tamní uctívaní profesionální hudebníci a kronikáři, protože nástroj je ovládán zlými duchy, kteří nepovolaného přivedou do stavu nevyléčitelného šílenství... "Je to pomalé posouvání hranic a hledání, co ještě posluchači snesou a kdy už to snesou," říká o festivalu jeho zakladatelka Zlata Holušová.