Česká RAPublika znásilněná vlastním rapem (a recenzentem)

RECENZE "Znásilňuju slovo pro svůj rap," zpívá se na jednom místě nového celovečerního filmu Pavla Abraháma Česká RAPublika. Učiní-li tedy recenzent pod tlakem povinnosti psát o zajímavých kinonovinkách totéž a znásilní před očima čtenáře film pro svůj text, bude to přinejmenším stejně legitimní, ačkoli všichni dobře vědí, že je to pouhé alibi násilníka.

Hledání tvořivé konfrontace

K Abrahámovu filmu o jistém druhu hip hopu se ani nedá přistoupit jinak než násilně, protože jeho hnacím motorem je prostá dětská agresivita trojice raperů, vystupujících v hlavní roli mooreovských provokatérů, kteří se postupně konfrontují s mnoha různými prostředími takzvaného normálního světa - ať už je to paní na matrice, kam si kluci jdou změnit jméno, sbor milovníků literatury, lingvistka nebo klavírní trio.

Při těchto konfrontačních scénách, které viditelně prozrazují rukopis dramaturga filmu Jana Gogoly mladšího, se má násilí proměnit v tvůrčí energii. A to tak, že každý z účastnících se světů - rapeři kontra akademické, politické či kulturní instituce "normální" společnosti - se po srážce s jinakostí nějak změní. Tvůrčí záměr se ale moc nedaří, protože při konfrontacích jen výjimečně dojde k setkání, které je podmínkou k tomu, aby dva světy bijící o sebe mohly vykřesat nějakou jiskru sebezpytné tvořivosti.

Čím to je, začíná být zřejmé už v polovině filmu, který je svižnou a vtipnou formou v podobě dělení na hudební tracky stylově skoro dokonalý. Zatímco partneři Jamese Colea, Hugo Toxxxe (spolu tvoří formaci Supercroo) a Oriona (PSH aka Peneři strýčka Homeboye) reprezentují moderní svět pevnosti, hodnotových kotev, jasných struktur a hierarchií, ve filmu předváděné pojetí rapu naopak zastupuje svět "postmoderní", v němž se jako v kyselé řece vše pevné rozpouští.

Dva takto odlišné světy o sebe nemohou křísnout, protože tekutina se kolem pevnosti ohne (není nikde a je všude) a usazená pevnost se zase utvrzuje v tom, že kotva, s níž žije, je opravdu správná. K tvořivým reakcím docházejí až diváci, kteří tento "střet" sledují. A mohou to být občas reakce velmi paradoxní. I lidé, jindy až nenávistně naladění vůči všemu, co má a vnucuje řád, po setkání s bezbřehým rapovým proudem začínají tvrdit, že moderní svět pevnosti má přece jen něco do sebe.

Pod trailerem jedeme dál


 

Plovoucí smysl

Děje se to navzdory vědomí, že Abrahámovi rapeři mají ke světu, v němž žijeme, mnohem blíž než zástupci "racionálního řádu". Jsou jeho přesnou reprezentací. Předvádějí hru se slovy, která není motivovaná než hrou samotnou. Slova, vytahovaná dadaisticky z popelnice, sice vytvoří význam, ale jeho smysl už není tak důležitý, protože je ihned smyt, neboť se tahá "matroš" pro nový rap. Hra pro hru, a také peníze pro peníze.

Rap v tomto pojetí se podobá neuchopitelné "maně" Clauda Lévi-Strausse. Rap jako mana nemá žádný jasný referent, k němuž by odkazoval. Je to "plovoucí označovaný", tedy slovo, které získává smysl podle toho, jak kdo chce. Někdo za ním vidí politické gesto, protest, zpověď, někdo hru se slovy, prima zábavu, možnost, jak se stát slavným a dobře placeným. Hrdinové filmu Pavla Abraháma se pohybují ve druhé půli tohoto řetězce. Znásilněni vlastním rapem.

Česká RAPublika. Režie: Pavel Abrahám. ČR 2008. Distribuce: Bioscop. Premiéra 27. 11.