ROZHOVOR TÝDNE Helena Třeštíková: Pořád máme komunistické atavismy

HN: Zaujala vás nějaká zahraniční reakce na vaše filmy? Ukázala vám něco, co už Češi včetně vás nevnímají?

Na to jsem byla taky zvědavá. Po promítání svých filmů jsem se diváků na festivalech ptala, do jaké míry jsou pro ně srozumitelné. Pokaždé říkali, že je to "univerzální příběh". Třeba u Reného se objevují témata vztahu ke svobodě, využití životního času...

HN: Není svazující, když teď víte, jaký český dokument může mezinárodně uspět? Že to má být příběh ze společenského dna, jaký by se mohl stát i v Británii a v Německu?

Myslíte, že teď už pojedu jen na jistotu? Já doufám, že třeba na Reném se líbila i nejednoznačnost, což byla moje původní snaha.

V tom je zajímavost časosběrných filmů: sedíte ve střižně, probíráte se hromadou materiálu za tu řadu let a zjišťujete, že dramaturgie příběhu je jiná, než kdyby ho dával dohromady scenárista. V případě Reného by měl asi tendenci ho konkrétněji charakterizovat - protože René je chvílemi příjemný, jindy nesnesitelný. V jednu chvíli s ním souzníte, rozumíte mu, a pak udělá něco, zač byste ho nejradši zabili. Je to člověk, který nerespektuje pravidla, vysává společnost. A na druhou stranu zajímavě píše, je citový a svým způsobem gentlemanský.

HN: Když se do deseti nominací na evropský dokument roku dostaly René i Občan Havel, člověk by sázel spíš na ten druhý. Anebo evropské publikum nevěří, že by se mohl politik natáčený v intimních situacích chovat spontánně?

Upřímně: také jsem tipovala Občana Havla. Je možné, že u něj oceňujeme některé situace, které ani hodně informované zahraniční publikum nemůže úplně pochopit.

Nedokážu ale ten film nezaujatě hodnotit, protože s ním hodně souzním a byla jsem u jeho vzniku.

Život je víc než film: když můžu, snažím se pomoci

HN: K oceněným dokumentům Marcela a René teď dokončujete závěr volné trilogie, příběh narkomanky Katky...

...což potvrdí váš odhad, že Třeštíková už bude točit jen asociály...

HN:...která se objevila už ve vašem cyklu Ženy na přelomu tisíciletí. Jak jste ji našla?

Původně v tom cyklu měla být protidrogová terapeutka. Jednu jsem znala, přišla mi zajímavá a napadlo mě sledovat souběžně i příběh dvou jejích klientek. První natáčecí den byl v komunitě v jižních Čechách, jenže pak jedna z klientek, Katka, z komunity zdrhla. Znovu jsem ji našla v Praze a její příběh se začal ukazovat čím dál zajímavější.

HN: V čem?

V tom, že dokáže svou závislost reflektovat. Narkomani se často v terapiích naučí interpretovat sebe i svou závislost, svádějí ji na špatné dětství... Je to cesta, jak ze sebe sejmout vinu. U Katky se mi zdálo, že je velmi spontánní, že to v sobě nemá.

HN: A jak to dopadlo?

Když jsme se s Katkou zkontaktovali, po pár týdnech oznámila, že je těhotná. Ve filmu se objevuje příběh toho, jak Katka chce s drogami přestat, není to předstírané, ale už to nejde. I přesto, že je v sázce její dítě. Dítě, které chtěla - odmítla nabízený potrat.

Závislá žena nemá v těhotenství s drogami hned skončit, protože detox by mohl dítěti ublížit. Měla zmírňovat dávky a po porodu přestat úplně. To Katce vyhovovalo, protože tím oddalovala definitivní konec. Jenže dávky nesnižovala. Subutex - náhražku heroinu - si píchala do žil, i když se má brát ústy, kombinovala ho s pervitinem. Po porodu šla na detox, pak byla den s dítětem a zase utekla. Ta situace se několikrát opakovala. Prostě to nedokáže.

HN: Cítila jste potřebu do příběhu zasáhnout?

Samozřejmě. Jenže tu hlavní věc musí udělat sama - přestat brát. Toxikomani mají problém si cokoli zorganizovat, tak jsme jí plánovali terapeutickou skupinu, sehnali doktora, komunitu matek s dětmi... A všechno zase zkrachovalo.

HN: Kam až jste ochotná při vstupování do příběhu zajít?

To je problém časosběrného dokumentu. Látka i vztah hypertrofuje tím, že jste s tím člověkem tak dlouhou dobu. Já jsem observační, nikoliv aktivistický typ dokumentaristy. Jenže jak říká můj muž - už samotným pozorováním měníš.

A potom: člověk není bezcitný kus dřeva. Míra zasahování se dá těžko obecně vymezit, na to jsou lidé příliš různí. Pokud se objeví možnost pomoci, pak se o to snažím. Protože život je víc než film.

Jestli cílem dokumentu má být fair-play? To je otázka.

HN: Na letošním festivalu v Jihlavě se promítal bakalářský snímek studentky FAMU, který jedna recenzentka nazvala patologickým: nevyzrálá režisérka v něm psychicky trápí babičku, s níž žije v jednom bytě. Natáčí třeba své pohrůžky, že ji opustí.

To je vyhrocená interpretace, ale v podstatě ten dokument takové pocity budit může. Je to studie úzkého vztahu, jaký známe asi všichni: nějací lidé jsou spolu nuceni žít a jeden se rozhodne odejít. Třeba proto, že ten druhý nechal v ledničce zkažené jogurty.

Aspekty, které citujete, tam jsou. Někteří kolegové tento dokument velmi oceňovali. Já k němu mám výhrady: od té holky je tam velká míra neempatie. Ve střetu vnučky a babičky je mládí ve výhodě, ale ona se chová, jako by to byl rovnocenný soupeř.

HN: Je fér natáčet si takto svůj konflikt?

Je otázka, zda cílem dokumentu musí vždy být hrát fair-play.

HN: Dobře, a v čem byl pro vás přínosný?

Byla tam velmi dobře zachycená ta hrůza všednodennosti. To je nejtěžší a pro mě i nejzajímavější úkol. V tom konkrétním konfliktu není žádný úplně jasný důvod, spíš tisíce drobností...

Ale to mluvím o něčem, s čím nejsem úplně ztotožněná. Teoreticky by z tohoto tématu mohl být velký film - ale na to mu chybí katarze.

V mojí generaci už zůstal slogan "Svobodné volby"

HN: V dokumentech zkoumáte dlouhá léta vzorek české společnosti. Máte nějaké teorie pro sociologické záhady, například proč po roce 1989 v České republice klesl počet sebevražd?

Jsem amatér, mé pozorovací vzorky jsou příliš malé a nechci do toho fušovat skutečným sociologům. Osobně si ale myslím, že - kromě mnohem kvalitnějších antidepresiv - důvody se dají ukázat na Manželských etudách.

Lidé v 80. letech měli velmi málo možností, jak naplnit život: jedním z mála dostupných dobrodružství byly právě manželství, svatba, dítě. Když vás dnes popadne prázdnota, můžete třeba odjet do Austrálie, při zápasu o živobytí vás sebevražedné sklony přejdou. A hlavně - můžete podnikat. To není jen ekonomický jev, ale i naplňování snů. Jeden z mužů v Manželských etudách za socialismu rozvážel uhlí a sodovky; teď pořádá kulečníkové turnaje, vydává časopis o biliáru - dostávám od něj každé číslo - a říká mi: Já, který mám základní školu, jsem šéfredaktorem!

HN: Převzala česká společnost západoevropské postoje, nebo má postkomunistické zvláštnosti?

Myslím, že některé atavismy z minulého režimu přetrvávají. Třeba pocit nároku. Že máte nárok na práci, na svého zubaře, na místo pro dítě ve školce.... Nebo malá flexibilita ve stěhování: lidé jsou fixovaní na svůj byt jako kočky.

HN: V Manželských etudách se zdá, že vás generace dětí lehce dráždí tím, že například nechodí k volbám. Myslíte, že generace, která zažila komunismus, si možnosti volit váží víc?

To si opravdu myslím. V mé generaci a možná i v těch o něco mladších zůstal slogan z náměstí "Svobodné volby". Zdálo se to tehdy jako absolutní hodnota, na jakou člověk nesmí rezignovat - sám si ji přece vydobyl.

Omlouvám se za pitomý příměr, ale je to možná podobné, jako když potkáte šedovlasé máničky. V 60. letech si ti kluci vybojovali dlouhé vlasy, a už je neostříhají, i když jsou ty jejich chrouny šedivé a prořídlé. Proto pořád chodíme k volbám. Pro generaci po roce 1989 to není tak zásadní: když bude hezké počasí, tak půjdeme, když bude pršet, zůstaneme doma. Je to samozřejmě projev svobody, ale...

HN: Ve filmech zkoumáte, jaký je vliv genů a výchovy a do jaké míry je člověk může vlastním úsilím překonat. K čemu jste po třiceti letech došla?

Pořád doufám, že potkám někoho, kdo se ze své situace vymkne. Že vznikne klasické drama, jaké známe z hraných filmů a scenáristé ho mají rádi, nastane zlom, osvícení, přerod, jaké v kině sledujeme jak zasažení.

HN: Jenže se to asi v životě děje mnohem zřídkavěji než ve filmu.

Asi. Říkáte si - teď, René, by ses měl probudit a být úplně jiný. A on se probudí, je furt stejný a ještě si v tom libuje. Katka má dítě a já se modlím: prosím Tě, tohle je jedinečná šance, pomůžeš stovkám, tisícům lidí, kteří uvidí, že jde drogovou závislost překonat. Ona kývá: Jo, jasně... A nic, nejde to.

HN: Přece jen - v některých příbězích Manželských etud se aspoň rodina proti očekávání udrží pohromadě. Třeba u toho provozovatele biliáru divák celou dobu čeká, že svou ženu opustí.

No, taky mě to někdy napadlo. Ale ona je stvrzovatel rodiny, on to na ní oceňuje, mají to tak rozdělené a funguje jim to. Teď se jim oženil syn, takže příběh pokračuje.

Helena Třeštíková

Narodila se 22. června 1949 v Praze. Vystudovala FAMU, začínala v Krátkém filmu. Natočila více než šedesát dokumentů, například osudy náhodně vybraných párů Manželské etudy (1980 - 1987) s pokračováním po dvaceti letech (2005). Její portrét ženy na společenském dně Marcela (2006) vyhrál loni na festivalu v Seville, příběh recidivisty René (2008) vyhlásila Evropská filmová akademie dokumentem roku.

V lednu 2007 byla Helena Třeštíková na 16 dní ministryní kultury. Je vdaná a má dvě děti.