Taťána le Moigne: Na pláži si mail nekontroluju

Kolik Google zaplatil za product placement producentům seriálu Simpsonovi?
To opravdu nevím.

V jednom z dílů přece píše Bart stokrát na tabuli: "I will use Google before asking a dumb question." (Než položím hloupou otázku, použiju Google.)
V tom nejedeme. Ale je to hezké, navíc slovo "vygooglovat" začali používat i čeští uživatelé.

Kvalitní vyhledávácí servery přece na českém trhu už fungují...
Český trh je v těchto službách velmi specifický. Google je od samého začátku, tedy více než deset let, až paranoidní v tom, aby reklama neobtěžovala uživatele a byla striktně oddělena od výsledku vyhledávání. To v Česku nemá přiliš dlouhou tradici. Vyhledávání tu dlouho znamenalo spíše získání přehledu zaplacených odkazů ve výsledcích vyhledávání. Uživatelé nevěděli, že výsledky, ke kterým se doberou na první stránce některého místního vyhledávače, nejsou nic jiného než komerční odkazy. Google naopak do výsledku vyhledávání obchodně nezasahuje, nabízí proto takzvané organické, tedy objektivní výsledky vyhledávání. Za nimi stojí složitý matematický algoritmus, který má v našem případě více než stovku různých parametrů, a ty rozhodují, zda danou stránku zařadí na první místo nebo až na třetí stranu výsledků. Už od počátku existence tak důsledně oddělujeme přirozené výsledky vyhledávání a reklamu, kterou oddělujeme tak, aby to uživatele nemátlo.

Ani Google to jistě nedělá jen proto, aby uživatel přišel k lepší informaci snazší cestou.
Google má určitě velmi zajímavé příjmy, ale nevydělává na klamání lidí. Stačí říct lidem, co je a co není komerční link, a nechat na nich, aby si vybrali. Vzdělávání online přece nic nestojí. To, co jsem vám řekla teď, natočím na obyčejnou, pět let starou digitální kameru, záznam posadím na You Tube a v ten okamžik mám seminář, který mě stál chvilku mého času a zadarmo přístup k milionům uživatelů jak v Česku, tak i po celém světě.

Opravdu si myslíte, že uživatel bude hledat informaci, jak hledat informaci?
Nám jde právě o to, aby se tím uživatel vůbec nemusel zabývat. Znovu opakuji, pro Google je velice důležité, aby reklamou neobtěžoval. Oba zakladatelé pocházejí z technologického prostředí a dlouhou dobu zvažovali, jak pro svůj vyhledavač postavit vhodný obchodní model. Bylo jasné, že jeho vývoj bude stát obrovské prostředky, a pokud má být projekt dlouhodobě úspěšný, bude si muset na sebe umět vydělat. V okamžiku, kdy bylo rozhodnuto, že bude postavený na reklamě, bylo zřejmé, že chce-li si Google i nadále udržet punc kredibility, musí se podle toho k uživatelům chovat, nesmí je zklamat a začít jim třeba místo objektivních výsledků vyhledávání podsouvat reklamu, navíc tak, aby to ani nepoznali.
Důvěra je zcela zásadní, a na internetu to platí obvzlášť - proto ten důraz na kvalitu, relevanci reklamy a nepřetržitou inovaci. Očekávání a nároky uživatelů neustále stoupají, řadu služeb požadují teď hned, kvalitních a zadarmo. Nejsou-li spokojeni, stačí jedno kliknutí a jsou u konkurence. Ale zůstaňme u vyhledávání: podstatné jsou jen tři věci: rychlost, s jakou dostanete výsledky, relevance, tedy nakolik výsledky odpovídají tomu, co hledáte, a velikost indexu, tedy prostoru, v jakém se hledá odpověď na váš dotaz. Představte si ho třeba jako obrovskou skříň, kam si Google umí sáhnout a najít, co potřebujete.

Jak velkou skříň Google má?
Obrovskou.

A kam až tu skříň chcete zvětšovat?
Kolik je informací na tomto světě? Vývoj v digitálním prostoru je rychlý a překotný, snižuje se cena paměti a zvyšuje její kapacita. Podívejte se na mobil a co všechno v něm máte teď a co před pěti lety. Za pár let budeme mít celou informační kapacitu světa na malém, pravděpodobně mobilním zařízení. Cokoli budeme hledat, to tam bude.

Když si chci koupit meruňky, projdu dva, tři nebo čtyři obchody a hledám. Mám se tedy kouknout na internet a nejdřív si ten správný najít?
Jistě! Takový meruňkář ví, že má super online obchod s meruňkami, nebo dokonce zásilkovou službu v Horní Dolní. Ale jeho meruňky chtějí i lidé v Praze 5. Meruňkář si postaví byznys na tom, že umí meruňky dodat, kdy chcete a kam chcete. Když má dostatečně dobrý web, pravidelně aktualizovaný, s vysokou návštěvností a optimalizovaný tak, abychom ho našli, pak je velice pravděpodobné, že se dostane do výsledků vyhledávání, takže lidem, kteří zadají do vyhledavače "meruňky", se objeví právě on. Když takový meruňkář navíc chce reklamu na Google, zaloguje se do systému a řekne, jak chce, aby jeho reklama vypadala. "Nejlepší meruňky. Čerstvé každý den. K dostání od pondělí do neděle. Doprava zdarma. www.merunky.cz." My mu nabídneme tzv. klíčová slova, meruňkář si vybere meruňky, ovoce, zelenina, a za každé slovo zaplatí. Neřekneme mu ale dopředu, kolik které slovo stojí, protože systém používá aukční model. Podle toho, kolik lidí si koupí slovo meruňky, tolik meruňkář zaplatí. Cenu tedy neurčuje Google, ale sami inzerenti tím, kolik jsou ochotni za ono klíčové slovo zaplatit.

Které je tedy nejdražší slovo?
Například "okna" nebo "auta", to jsou drahá slova. Hodně lidí si sice koupí auto v obchodě, ale před tím si udělá sáhodlouhý průzkum na internetu. A nikoli jen z Čech, porovnávají se auta z Německa, Francie a teprve pak se rozhodnou a koupí. Devadesát procent lidí, kteří si jdou dneska koupit službu, techniku, auta, nebo reality, provádějí průzkum na internetu.

Co vás osobně na tomhle tak fascinuje?
Vývoj obecně. Je to vývoj světa. Přístup k informacím a schopnost s nimi pracovat je prazáklad vzdělanosti. Když jsem šla na vysokou, vedli jsme s tátou diskusi, jaký je rozdíl mezi vysokou školou a gymplem. Můj táta říkal, že rozdíl je ve způsobu práce s informací. Tohle je podobné: už není nutné, abyste všechno věděla a všechno se naučila. Je potřeba vědět, kde hledat, a umět se v tom obrovském množství informací zorientovat. Celý svět má přístup k těmto technologiím, miliarda lidí je online, tři miliardy lidí mají mobil. A vzhledem k tomu, jak dnes i mobil umí pracovat s internetem, tyto tři miliardy lidí mají přístup k informacím, to znamená ke vzdělanosti.

Myslíte, že vzdělanost se dá takhle snadno "zařídit"?
Nedá. Ale určitě to spolu souvisí. Důležitější než objem je kvalita, a ta už souvisí se vzdělaností a schopností se v množství informací orientovat a kvalitu najít. A tady zase můžeme načít diskusi, co je kvalita...
Obecně technologický vývoj jako všechno přináší pozitivní i negativní věci, ať je to nůž, atomová energie nebo internet. Podstatné je, jak se s tím lidé naučí pracovat. Před internetem neutečeme, nemá smysl předsítrat, že neexistuje. Buď se budu tvářit, že auta na silnici nejsou, nebo se naučím přecházet silnici. Stejné je to s internetem, díky němu má k technologiím víc a víc lidí přístup. Co s tím chcete dělat, zastavit se to nedá.

Vývoj se zastavit určitě nedá, ale technologie se týkají spíš lidí, kteří jsou ještě v aktivním věku, nemyslíte?
To si nemyslím. Přístup k technologiím má prakticky každý, kdo chce, včetně těch, kteří s nimi historicky neměli vůbec nic společného. Společnost je dnes sice "drsná" a lidé v padesáti jsou považováni takzvaně za staré, ale komunikace prostřednictvím technologií rozhodně není jen pro mladou generaci. Když jsem před šesti lety učila svou tchyni zacházet s internetem, seděla u počítače poprvé. Bylo jí 64 let a tvrdila, že ji to nezajímá a nic takového nechce. Přivezli jsme jí domů notebook, připojili k internetu a vysvětlili jí základní práci s myší. Druhý krok výuky byla užitečná kombinace kláves "control + alt + delete", znáte ten magický restart počítače, že? Ona řekla, že to si nebude pamatovat, přinesla lak na nehty a ty tři klávesy si zamalovala. Chtěla jsem ji zastavit, že to přece nemůže, a pak jsem si řekla: Proč vlastně ne? Ať si každý najde svou cestu, a když mu bude vyhovovat, pak je správná. Dnes si tchyně nedovede představit, že by nebyla na mailu, neviděla naše fotky, neměla svou internetovou komunitu.

Budou jednoho dne všechny informace jen na internetu? Přestaneme číst papírové noviny, hledat v telefonním seznamu, kupovat CD, filmy a knihy?
Doufám, že média přežijí ve své tradiční podobě. Nedovedu si představit den bez novin, časopisů a už vůbec ne bez knih. Je to jiná úroveň zážitku, asi jako když si přečtete monitoring tisku a román. Ale zároveň si nedovedu představit ani den bez internetu. Je to nejen můj pracovní nástroj, ale v soukromí i obohacení o kontakt s lidmi, získávání informací jiných než ty, které jsme měli k dispozici donedávna.

Nepopadá vás někdy stesk po těch časech, kdy jste program kin zjišťovala po telefonu?
Popadá, asi jako každého. Ale není cesty zpět, jen cesta dopředu. Ze všeho si můžete vybrat to pozitivní. Díky přístupu k informacím se můžete zorientovat, ale na druhou stranu se z toho nesmíte zbláznit, což je dnes obtížné a bude čím dál obtížnější. Pokud se ještě za pár let budeme doma bavit pořád stejnou řečí a navíc si budeme i rozumět, tak nás to horší teprve čeká.

Vy jste ředitelkou českého Google, váš manžel zase pracuje v českém Microsoftu. O čem si večer povídáte?
Na co třeba půjdeme do kina, kam si vyrazíme na víkend, co dělají naši přátelé, kam pojedeme na dovolenou... Nikdy jsme nepatřili mezi lidi, kteří by prací nebo diskusí o práci trávili většinu svého soukromého času. Jistě, témata jsou, diskuse proběhnou, ale není to náš denní chleba. Život je pestrý, a když přijdeme domů, máme spoustu jiných věcí, které jsou zajímavější než ty, kterými trávíme pracovní čas. Když jsem doma, mám často vypnutý telefon. Když jsem na dovolené, nejsem na e-mailu.

Nikdy si neodběhnete z pláže zkontrolovat poštu?
Ne. Z pláže tedy vážně ne. Na své dosavadní profesní cestě už jsem zažila spoustu vyhořelých lidí, spoustu šílenců, kteří když nemají na uchu mobil nebo nemůžou pořád bušit do klávesnice, jsou mimo. Kdybychom v našem povolání ne-uměli vypínat, dopadli bychom špatně. Je to otázka disciplíny, podobně jako řada dalších věcí. Snažím se o rovnováhu ve svém životě, protože věřím, že rovnováha je cestou.
I v Googlu věříme, že je potřeba se ke společnosti chovat zodpovědně, ať už jde o reklamu nebo životní prostředí. A tak jsme dostali od firmy k Vánocům kola. Ještě jsme nevyrazili do ulic, ale moc se na to těšíme. Je to víc než jen sympatické gesto. O technologiích, politice, hrozbách všeho druhu se mluví hodně, ale stejně důležitý je zájem o druhého, kvalita mezilidských vztahů, slušnost, obyčejná pravidla, která tu byla po staletí. Mám šestiletého syna a jestli seděl u počítače za svůj život šest hodin, tak je to hodně.

Jeho to nezajímá?
Zajímá, ale také ho zajímá lego, rád maluje, má kamarády, rád sportuje. Na chalupě se učí štípat dřevo. To je ta cesta, kterou mám na mysli: pustit děti do přírody a nechat je v počátečním stadiu života absorbovat úplně jiné věci. Padat přes pařezy, sbírat v lese šišky, lyžovat, bruslit. Takhle trávíme čas, čteme si, hrajeme na piano, sportujeme, povídáme si. My nemáme zapnuté monitory. Když dětem nejdřív ukážete svět, který tady byl ještě dřív než jakékoli technologie, bude to pro ně snazší. Ale musíte jim jít příkladem, když budete nepřetržitě sedět před obrazovkou a nebudete s nimi mluvit, samy nezjistí, že realita je prožitkově a emočně někde úplně jinde. Pokud se rodiče postarají, aby děti měly v rovnováze svět virtuální a svět skutečný, nějak ten vývoj možná i zvládnem.

Jak dlouho jste byla se synem doma? Manažerky na vysokých postech se vracívají do práce po šesti týdnech a děti předávají chůvám.
V době, kdy se mi narodil syn, jsme žili v Británii. Když mi skončila šestiměsíční mateřská, která byla v té době zákonná v Británii, řekla jsem si o dalších šest měsíců neplaceného volna. Vyhověli mi. Lidé z firmy byli báječní a věděli, že když pro ně dělám osm let, je hloupost nechat mě jít. Navíc není loajálnějšího zaměstnance než žena, která se vrací z mateřské. Má spoustu energie, je určitým způsobem odpočatá, a díky dítěti, které vyžaduje skvělou organizaci, je i výborně připravená.
Když byl synovi rok a začal žvatlat, rozhodla jsem se jet zpátky do Čech, protože v Londýně ho česky nenaučím. Naším jazykem doma je totiž angličtina.

Z jakého důvodu jste chtěla, aby váš syn žil v Čechách?
Je to moje kultura a kultura je především řeč. Smysl pro humor je důležitý všude, jak se bez něj dá přežít třeba manželství? A abyste vnímala humor, musíte znát jemnosti řeči, kontexty. Cimrmana nepřeložíte, protože kontext se přeložit nedá. Manžel je z Francie a tvrdí, že jsme národ černého, sarkastického humoru, což se Francouzům těžko překládá. Oni mají ten odlehčený humor, ten "c'est la vie", a my máme ten černý, tu dekadenci. To je pro cizince nepochopitelné, i když pochopit cizí humor je pro Čechy snažší než naopak. Možná se k oné lehkosti propracujeme, ale to chce velký nadhled.
Až když člověk žije jinde, pochopí, co pro něj kultura znamená. Když se nám narodil syn, uvědomila jsem si kupu věcí, o kterých jsem dříve nepřemýšlela. Je to logické, všechno má svůj čas. Jistě, i on se jednoho dne může sebrat a odjet a nemusí mu to tady vůbec nic říkat, ale vytvořila jsem mu tu možnost. Bude si moci vybrat a to je důležité.

O životě ve Francii neuvažujete?
V tuhle chvíli ne. Nevím, jak to bude v budoucnu, ale teď jsme usazení tady. Usazení přesně vystihuje stav naší mysli a naší životní etapy. Je to poprvé, co tomu tak je. Pro dítě je určitá stabilita důležitá a taky mu chceme umožnit tu úžasnou variabilitu, kterou Praha nabízí, ať je to kultura, životní styl, nebo sport. Vyjet z města do přírody je otázka dvaceti minut, v které metropoli to najdete? Čechy jsou krásná země s nádhernou přírodou. Možná to zní hodně pozitivně, ale mám tuhle zemi ráda.

Kromě práce v počítačových firmách jste autorkou dětských her, které děti učí slušnému chování, opatrnosti a toleranci. Jak vznikaly?
Když jsem byla před třinácti lety u manželovy rodiny ve Francii na první společné štědrovečerní večeři, seděla nás spousta kolem stolu a děti pochopitelně řádily. Maminka mého muže se je snažila uklidnit a najednou připomněla nějakou hru, kterou hrály její děti, když byly malé: hru na slušné chování. Mně bylo tenkrát sedmadvacet, děti jsem neměla, ale skutečnost, že se dá hrát na slušné chování, mě zaujala. To by mě vážně nenapadlo! Pak jsem na to samozřejmě zapomněla a vzpomněla si zase až v době, kdy se narodil syn - tedy po osmi letech. Když trochu povyrostl, přistihla jsem se, jak neustále vydávám pokyny typu "nešťourej se v nose", "dávej pozor", "to se nedělá". Připadala jsem si s tím dost protivná. Vždyť malé dítě si chce hrát! Tehdy jsem si vzpomněla na "slušnost hrou". Šla jsem do knihkupectví, hračkářství, hledala jsem hry na slušnost. Hledala jsem na internetu. Taky nic. Spousty knih, ale žádná hra. A tak jak jsme se synem šli životem, zapisovala jsem si různé situace a najednou jich byla stovka. Pak jsem vymyslela koncept hry. Doba příprav byla báječná - najednou tu nebyl projekt, který vás naplňuje "jen" tím, že jste odvedla dobrou práci a vydělala peníze.

Jak vybíráte témata?
Je to jednoduché: právě tím, co řeším jako matka. Nejdřív "nešťourej se v nose", pak "dávej bacha"... A když děti pustíte do institucí, kde se s velkou pravděpodobností setkají s nějakou podobou šikany, je potřeba je naučit, že je jedno, jestli jsou lidé tlustí, tencí, malí, velcí, žlutí, černí, nemají tátu nebo nosí brýle. Prostě jsou jiní. A dítěti je potřeba říct, že odlišnost je normální. Je dobře, že jsme každý jiný.

Po nových technologiích je docela odvážné rozhodnutí pustit se do vymýšlení něčeho tak odlišného, jako jsou dětské hry.
Kontaktovala jsem výrobce hraček, jenže mě s tím všude odmítali, prý hra na slušnost není cool, netiká, nebliká, nevydává zvuky... Proto jsem se rozhodla, že ji připravím sama. Ale přemýšlela jsem nad tím dlouho. Udělala si průzkum, zjišťovala kontakty na novináře, kontakty na výrobce hraček, pak jsem našla produkci tisku, zbýval jen výtvarník. V Čechách má dětská ilustrace obrovskou historii a kvalitu. Moje sestra mě přivedla na myšlenku najít si nějakou studentku. A tak jsem díky ní potkala Janu Paichlovou, později Janu Fernandes. No, a máte originální českou hru autorek le Moigne-Fernandes. Ještě než jsme začaly, Jana se odstěhovala do Vancouveru, a celá hra vznikala mezi Prahou a Vancouverem - a jsme zpátky u technologií. Najednou byla nástrojem, který umožnil realizovat něco, co s ní nemá vůbec nic společného a co by bez ní před pár lety vůbec nebylo možné.

Prodávat hru jste, předpokládám, začala přes internet?
Jistě. Připravila jsem stránky, dala reklamu na Google a získala první klienty online. Mně hry daly možnost něco si vyzkoušet. Profesně jsem strávila hodně času v marketingu, ale najednou jsem měla svůj vlastní produkt. Vy ho vymyslíte, vyrobíte, umístíte na trh a prodáte. Je strašně zajímavé vyzkoušet si to.

A jaké bylo prodat svou první hru?
Výborné. Stalo se tak na konferenci Etického fóra, které bylo tak laskavé a pozvalo mne, abych o své tehdy nové hře pohovořila před pedagogy z celé republiky. Na konferenci vystoupila celá řada osobností, mimo jiné ji uvedl Václav Havel, a já jsem si samozřejmě velmi považovala, že mne pozvali, vždyť tenkrát mou hru nikdo neznal. Říkala jsem si, moji hru tady kupují kantoři, kteří na rozdíl ode mne dětem vážně rozumí, věnují se jim celý život, vychovali jich stovky, zatímco já mám jen jedno. Nepopsatelný pocit. Druhý takový moment byl, když jsem šla před Vánocemi kolem Kanzelsbergera, zašla tam a nabídli, že to zkusíme. Objednali si sto kusů hry do komise s tím, že po Vánocích si mám přijít pro neprodaný zbytek. A za týden volali, ať pošlu dalších dvě stě.

Kolik se her prodalo?
Za dva a půl roku celkem sedmnáct tisíc. Jistě to bylo i díky podpoře mých kmotrů, tedy pana Ladislava Špačka, který byl vůbec první, kdo to se mnou risknul. Odvážný muž! Další hry podobně podpořily Kateřina Neumannová a Tereza Maxová. Kateřina je kmotrou hry věnované opatrnosti "Dávej bacha", Nadace Terezy Maxové mě pro hru "Vadí nevadí", která vysvětluje lidské odlišnosti, oslovila sama, a připravily jsme ji pro desáté výročí její nadace.

Můžeme vaši práci na hrách pro děti nazvat tou rovnováhou mezi reálným světem a světem virtuálním, ve kterém pracujete?
Určitě je to část mé rovnováhy. A také moje rodina, příroda, knížky a naši kamarádi, kteří dělají úplně jiné věci než já.
-
Taťána le Moigne (*1967)
V roce 1989 ukončila studium oboru Automatizace systémů řízení na Vysoké škole ekonomické. Po absolutoriu nastoupila do distribuční společnost Abakus Distribution, po dvou letech přešla do společnosti Digital. Deset let strávila ve společnosti Microsoft v České republice, v Německu a Velké Británii. Před nástupem do Googlu na pozici Country Business Manager měla vlastní konzultační firmu. Mimo svět informačních technologii, ve kterém pracuje již 17 let, je autorkou dětských vzdělávacích her "Nešťourej se v nose", "Dávej bacha" a "Vadí nevadí", jejichž kmotry se stali Ladislav Špaček, Kateřina Neumannová a Nadace Terezy Maxové.

Snímky HN - David Raub, ČTK: Taťána le Moigne s Terezou Maxovou, kmotrou hry Vadí nevadí, a režisérkou Alicí Nellis. "Až když člověk žije jinde, pochopí, co pro něj kultura znamená," říká Taťána le Moigne.