Mlčet k něčemu, co není v pořádku, je blbost

Snadnou odpověď nenajdete. Společně s Janem Palachem a Alexandrem Dubčekem se stal nejvýznamnějším symbolem Pražského jara a symbolem boje proti okupaci, za naší státní suverenitu. Jeho život nám představuje i knižní titul z nakladatelství Torst. Jmenuje se lapidárně Karel Kryl Rozhovory, a jak název napovídá, je celý poskládaný z rozhovorů s Karlem Krylem.

Bratříčku, zavřel jsi vrátka?

Písnička o beránku, kterého se vlku zachtělo, udělala přes noc z Karla Kryla legendu. Do té doby byl jedním z písničkářů, kteří se v šedesátých letech objevili na scénách malých divadel, a teprve hledali cestu pro svoji formu uměleckého vyjádření, a v době šlágrů stáli většinou mimo hlavní zájem publika i nahrávacích studií. Deska Karla Kryla se ale během několika dní stala nejprodávanější deskou všech dob v Československu. Tehdy se poprvé Kryl objevuje v médiích jako mluvčí své generace. V Mladé frontě a v Mladém světě.

V roce 1969 začíná dlouhá doba dialogu se svérázným umělcem, který se proslavil hrou na kytaru, aniž na ni uměl noty. Stále a stále jsou mu pokládány ty samé otázky, na které stále stejně odpovídá. Po strejcovsku a mírně zahořkle. „Tak, já jsem nějakej ten Kadel...“ Od začátku tak formuje svůj postoj k médiím , který až do smrti nezmění. A přesto – rozhovorů je hodně přes sto, dají se všechny čítat velmi dopodrobna. Ale s novými rozhovory nesledujeme, jak se mění Krylova osobnost, ta zůstává neměnná, ale sledujeme v nich, jak se mění Svět kolem Kryla.

Tehdy na počátku jeho dráhy, a což se v rozhovorech často zmiňuje, vynikala zejména prorockost jeho slov. Karel Kryl často zpíval a mluvil o událostech, které měly teprve přijít. Osudovost jeho tvorby vynikala až do jeho smrti a v knize ji připomene vlastně hned začátek. Je v něm ukázka z jedné písně. Zpívá se v ní: „Jemnými dotyky/ rezavé motyky/ kopu si hrob/ kopu si hrob sametový/ „ (Kulturní kalendář Mostecka - 1966.)  O několik let později je již z barda hvězda a dostává svou první otázku : „Kdo jste, pane, že si dovolujete provokovat poctivé lidi?“  „Asi provokatér. Nátlakový skupinář. Ale vážně: Chtěl bych, aby moje písně burcovaly, aby narážely do lidí, aby se stávaly nepříjemným budíčkem. Jsem příliš zbabělý, abych udělal to, co Jan Palach, prostě bych to nedokázal. Neříkám, že by to bylo špatné, naopak je to čisté, vysoce morální, ale proč si nepřiznat, že jsem zbabělý? Každý to cítí jinak, každý bojuje jinak. Já zpívám. Při všem je podstatné svědomí.“  (MF 69)

Z téhož roku je rozhovor ve Svobodě, ve kterém  básník vypráví o tom, jak vůbec slavná píseň vznikla: „Víš , Bratříček spadl z nebe. Skutečně! Bylo to 21. srpna v Jičíně. Šel jsem po ulici a viděl jsem dva malé kluky, byli to asi bráchové. Kolik jim mohlo být? Deset, možná méně - možná víc. Nevím! Seděli před zahrádkou, střapaté hlavy měly položené v dlaních a mluvili spolu. Bratříčkové! Mluvili dětsky prostě, mluvili o světě dospělých, který vnikl do toho jejich opravdového ryzího světa. Nemohl jsem se zastavit, protože bych porušil tu upřímnou atmosféru. Šel jsem a padaly na mne slova, věty, verše, šel jsem a obklopovala mne melodie. Byla to divná atmosféra a z ní vznikla tahle písnička, vznikla za dvě hodiny. Ještě týž den jsem jí zpíval na Jičínském náměstí.“

Rozhovory z té doby jsou o tom, jak tatínkovi Karla Kryla roztřískali komunisté tiskárnu v níž se tiskly vzácné tisky, dodnes uložené v archivu Památníku národního písemnictví, a za války letáky. Zatímco gestapo Krylovy staršímu jen vyrazilo zuby, komunisté mu vyrazili z života celý osud. Jak potom smutně žili. Jak napsal první básně. O mládí prožitém na keramické škole v Bechyni a o záběrech na vojně, kde si KK vysloužil pověst „nejhoršího vojáka Varšavské smlouvy“. O chvíli, která je jednou z nejdůležitějších pro celou krylologii, totiž o večeru u táboráku, kde se zpívaly ruské písně do okamžiku, kdy nad hlavami táborníků začaly hučet stroje, v nichž Kryl, jako bývalý příslušník PVO, poznal nálet na skupinový cíl a v hlavě mu břesklo: „Jsou tady!“

V Bechyni jsem před několika dny náhodou byl básní i návštěvou. Procházel jsem se klášterní zahradou v těsném sousedství bývalého Krylova internátu a opět jsem si uvědomil obrovskou sílu těchto zahrad a Lužnice, jež  tu protéká pod skalou. Karel Kryl nemohl v životě najít ideálnější místo pro psaní svých prvních básní , než je právě toto impozantní místo na jihu Čech. Intenzita světla a přírodních krás se tu dokonale mísí s duchovní silou, již místu vtiskli mniši, ale i básníci, kteří sem chodili veršovat. To celé je pevně jak drahokam vtisknuto na prsten romantického kruhu města. Jestli je v Čechám město, kam by měli básnící jezdit na „vyučenou“, je to Bechyně. Zatím jsme tři: Štěpán, Jan Platan a já.

Přestože tak těsně s Čechy spjat, Karel Kryl odchází v pětadvaceti letech natrvalo do emigrace. Emigroval v září 1969, a nikdy už se natrvalo nevrátil. Vlastně byl emigrován. Když zpíval na jakémsi levicovém festivalu hippies v Německu, soudruzi uzavřeli hranice. Kryl s kytarou a dvěma košilemi zůstal za drátem.

Budu dál zpívat domovu!

Pod tímto názvem vychází první rozhovor s KK v Mnichově, jenž se mu stal na dvacet let novým domovem. „Mladí lidé mu říkají Král Ječmínek.... Mýtus je vždycky připraven, aby se zčistajasna objevil jako skutečnost. Tvé písně jsou, Karle, zrcadlem, které nelichotí a mnohé uráží, proč volíš právě tyto nepohodlné písničky?“ -  „Já nevím, jestli jsem tu poučku, kterou teď chci vyprávět, včera četl, nebo viděl v biografu. Zní takhle: V kanceláři podnikatele bylo několik čalouněných, hlubokých křesel a jedna obyčejná, dřevěná židle pro sekretářku v rohu místnosti. Přišel jednou jeden muž k podnikateli žádat o práci, a ten jej vyzval, aby si sedl. Muž se rozhlédl po místnosti a potom k velikému údivu podnikatele usedl na tvrdou židli sekretářky. Dohodli se a podnikatel muže přijal. Když se loučili, zeptal se ho: ‚Proč jste si nesedl do křesla?‘ To máte tak, odpověděl muž: ‚V pohodlném křesle zpohodlní i mozek a člověk, byť nechtěl, mluví nesmysly a přestane se dívat.‘“ Zní to pohádkově, že?

Krylův život v emigraci ale příliš pohádkový nebyl. Půjčil si na vydání svých desek a pašoval je do Československa. Dluhy pak dlouho splácel, neboť prostředky slíbené exilovými organizacemi nikdy nedostal. Vydělával si vysíláním hudebních a sportovních pořadů v rádiu Svobodná Evropa, kde přežil i atentát kapitána Minaříka, při kterém jeden jeho kolega zahynul.

Byl jedním z mála exulantů, kteří odmítli pohodlný život v konzumní společnosti a všemu navzdory organizoval „boj“ proti okupaci rodné země, což vůbec nebylo jednoduché ani lehké, a už vůbec ne příjemné; ani pro Krylovy blízké. Ve stísněné atmosféře exilu podnikl stovky koncertů, především v Severní Americe a Austrálii, ale společně s přibývající letargií posluchačů ubývalo. 

Situace se změnila až v osmdesátých letech, kdy na západ začali utíkat kluci s kytarou. Jediné, co u sebe měli, byly zpěvníčky s písněmi Karla Kryla - vydělávali si na přežití zpíváním jeho písní pod mostem. 

V těch časech se ale bardova osobnost přeci jen mění. Stále častěji o sobě dává vědět, že není ani tak písničkář, tím méně zpěvák jakýchsi protestsongů, ale především básník. Vydává několik básnických sbírek i próz - jednu jako Kníška Karla Kryla - a v několika málo rozhovorech, které v době okupace poskytl (v sedmdesátých letech se asi na sedm let úplně odmlčel), o nich vypráví hrstce čtenářů. Z těch všech - ať mi vrby prominou, Karel Kryl nikdy nebyl tak excelentní básník, jakým byl třeba Nezval nebo Seifert - nejhezčí sbírkou asi navěky zůstane ta, kterou bard napsal na zrcadlo tužkou na obočí: Sedm básniček na zrcadlo. Kromě toho: Amoresky, Slovíčka, Zbraně pro Erató. Ale Karlova největší síla zůstala přeci jen v jeho písních.

V oněch smutných rozhovorech čtenář jistě postřehne Krylovu skepsi. Bard nepřiznává, že se octl ve psí, ale z rozhovorů to proniká tehdejším stylem mluvy, v níž používá emigrantskou hantýrku, takový styl mluvy, který občas používal John Lennon, když se ocitl ve vnitřní emigraci, a jak jde čas, sám sebe nazývá emigrákem. (Aneb jak ojší plaskavou ploutnou češtinku popelku vyplouskati.) 

Nejvíce rozhovorů s Karlem Krylem přináší nepochybně období sametové revoluce. Během sametové revoluce zemřela Karlu Krylovi matka, a Kryl tak dostává na dva dny povolení od úřadů k návštěvě ČSSR. Během pohřbu estébáci třesou rakví, aby se přesvědčili, zda je v ní skutečně tělo. Večer po pohřbu přijíždí Kryl do Bratislavy, aby zazpíval na koncertě pro sto tisíc lidí.

„S akými pocitmi ste prekračovali hranice?“ – „Se smutnými. Na druhé straně to však byly veselé pocity. Vzhledem k tomu, že svoji maminku... Já chci o své mamince mluvit - můžu s ní začít? Maminka jezdí se mnou, já jsem křesťan, a tak to vím. Maminka se nahoře určitě moc směje, protože se jí zas jednou povedl husarský kousek - umožnit mně tuhletu věc. A jsem přesvědčen, že si říká: Tak to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat, aby sem mohl přijet.‘ Jinak bych tady asi nebyl, protože by mě sem nebyli pustili. To je sociální záležitost, jak tomu říkají, nebo humanitní, že mi dali na den vjezd do Československa. Sympatie, kterých se mi na koncertě dostalo, byly nepředstavitelné, a já jsem až otřesen důvěrou, kterou ve mě mají. Já jsem je skutečně nikdy nezklamal a zklamat nechtěl. Ten přímý dotek je pro mě možná tím nejkrásnějším honorářem, který jsem kdy mohl dostat. Až se toho hrozím, protože i láskou se dá člověk ušlapat, dotrhat, umačkat. Bylo tam sto tisíc lidí, a kdybych chtěl každého na tom náměstí obejmout, jak bych opravdu býval chtěl, asi bych to nepřežil.“

Malý velký muž

„Ač se lží ještě nežijem, jsme s pravdou rozvedeni...,“ zpívá se v jedné z posledních písní Karla Kryla. Mohl jsem tehdy vidět jeden z jeho posledních koncertů. Kryl v něm dospěl k něčemu, o čem mluvil v šedesátých letech. Protestovat? ptal se - můžu protestovat proti tomu, když náklaďák zlomí břízu, když se znečišťují řeky nebo proti tomu, aby chátraly domy, a o tom zpíval v malém divadélku, jako na ostrově, uprostřed stáda bývalých prospěchářů, z nichž se stali hamižníci a revanšisté. Rozhovor s Vladimírem Kováříkem: „Povídání je čím dál tím pochmurnější. Nicméně, pokračujeme ve skepsi? Jak ty osobně vidíš budoucnost naší republiky?“ – „Copak jsem Sibyla?“ odpovídá Kryl. „No dobře. Domnívám se, že se dělá plno záslužné práce, přijaly se důležité zákony, o tom nikdo nepochybuje, ale jedno tomu chybí - harmonogram. Co je první, druhé, třetí, a co je až dvanácté. Mám pocit roku prošvihnutého zbytečnostma.

Byl jsem nedávno na víkendovém nákupu v Brezné. Odstál jsem frontu a zaplatil. Co jsem koupil, si umíš představit, a co jsem zaplatil, taky. Kolem stály matky a mírně nadávaly, a já si říkal, jak děsně je určitě zajímá, jak se tahle republika bude jmenovat. Třeba republika Bankrot. A mluvil jsem s dalšími lidmi. Dívám se na to zvenčí, ale slyšel jsem v četných povídáních, že ještě nikdy žádného poslance nenapadlo, že by měl minimálně jednou za měsíc přijet ke svým voličům složit účty, co pro ně udělal. Z toho mám postupný šok. Prostě páni zůstali pány nahoře, byť tentokráte vlastním přičiněním. Mluvil jsem doma s několika kamarády, kterým jsem po revoluci pomáhal nahoru. Najednou jsem mluvil s pány. Šok! Můj dědeček z Lašska říkával: Dyž se veš vyškrábe na strup, tož se ježí....“

Takový byl v rozhovorech Karel Kryl, utrápil se k smrti v nedožitých padesáti letech. Své rozhovory rád doplňoval citáty, jednou z jeho nejoblíbenějších myšlenek byla Voltairova: „Nemohu s vámi souhlasit, ale dám život za to, abyste mohli říkat to, co si myslíte.“ V jeho případě to bylo ale trochu jinak, Kryl zemřel, aby mohlo mluvit ticho.

Jsem křesťan a Karel Kryl cestuje se mnou. Já to vím. Nedávno mi napsal na zrcadlo báseň:

Ahoj/ jak se máte s kudlou v zádech?/v zádech s kudlou ze supráče/ gutmorgn přeju vám co se pláčem zajíkáte/ Na kralovej holi i znova v kriminále/ Vrátka jsme prodali i svojí duši/ Martina si u dálnice líčí oči/ svoje sněhobílý oči....

(Karel Kryl: Rozhovory. Připravila Marlen Kryl, redakce Jaroslava Jiskrová, TORST 2006, str. 811.)

Vyšlo v časopisu Babylon, studentském listu pro seniory (www.ibabylon.cz)

• Diskuse
• Celkem 1 příspěvků