Mavis Staplesová vyráží znovu do boje

Na novém albu We’ll Never Turn Back se Mavis s Cooderovou pomocí pokusila vzkřísit písně, jež v 60. letech pomáhaly svobodomyslným Američanům bojovat proti rasové diskriminaci a významně přispěly k úspěchu hnutí za občanská práva u mladé generace.

S myšlenkou znovu natočit skladby, které zdánlivě ohlodal zub času, a dát jim nový smysl, přišel šéf hudební firmy Anti Records Andy Kaulkin. Inspirovala ho četba memoárů afroamerického kongresmana Johna Lewise, někdejšího leadera SNCC (Studentského výboru proti násilí), jenž také k albu napsal úvodní slovo.

„Když na mě Andy ten nápad vybalil,” vypráví Staplesová, „řekla jsem mu: ‘Ty si myslíš, že chce svět slyšet nějaké zpěvy o svobodě? To je minulost.’ Pak jsem ale začala přemýšlet: ‘Vždyť ono to není pryč. Vezměte si všechny ty černé lidi, co se brodí černou vodou v New Orleans a nikdo jim nejde na pomoc. Vezměte si newyorské policisty, co padesátkrát vystřelí na mladého černocha... K čemu? Proč na něj musejí střílet padesátkrát?”

Nepij tu vodu

Mavis Staplesová se proslavila jako sólistka vokálního souboru vedeného jejím otcem „Popsem“ Staplesem. Převážnou část repertoáru skupiny Staples Singers tvořil takzvaný „soul-folk“ - povznášející a burcující zpěvy, kterým Staplesová říká „písničky s poselstvím“. „Když jsem viděla, jak ti lidé stojí na střechách a drží nápis ‘Pomozte nám’... těla plovoucí v Katrině... jako by se to všechno vrátilo. A došlo mi: Tahle generace a zbytek mé generace takové písně potřebuje. Musíme se spojit.“

Ry Cooder vzal úlohu producenta jako vždy velmi vážně, a rozhodl se proposlouchat spoustou starých desek. Když vybral dostatečné množství kvalitních kousků, rozhodl se je přepracovat svou osvědčenou metodou - promíchal je se všemi styly, které po nich následovaly, zbavil je laciných příkras a zpěvačce předložil pořádně silný bluesrockový vývar. A aby měl nakřáplý hlas Staplesové kam vzlétat a měkkce dopadat, svěřil vokály členům legendárních černošských souborů Ladysmith Black Mambazo a Freedom Singers.

Veteránům gospelové muziky v některých vypjatých momentech „hrozilo“, že ve studiu upadnou do extáze, jako například v závěrečném čísle Jesus Is On The Main Line. „Zněli jako vojáci, když jdou do bitvy,“ komentoval to Cooder. Emoce ostatně cloumají celou deskou, složenou z mnoha známých spirituálů a protestsongů. Nahrávalo se živě, se zaujetím blížícím se srdečnímu záchvatu, a některé verše Mavis zimprovizovala přímo na place. Nejpůsobivější text však nepochází z její ani Cooderovy hlavy. S monotonním zaříkadlem In The Mississippi River ji na poslední chvíli seznámili její doprovodní vokalisté Freedom Singers.

„Najednou se s tím vytasili,“ vysvětluje Staplesová. „Já tu písničku neznala. Nikdy jsem ji neslyšela. A stejně jako Ry jsem z ní byla hotová. Úplně nás přimrazila. A všechny ostatní taky. Jde z ní strach.“ Skladba totiž pojednává o událostech z roku 1963, kdy FBI začala vyšetřovat vraždu tří černošských pracovníků hnutí za občanská práva a při té příležitosti objevila v řece Mississippi desítky mrtvých těl. Šlo o černé Američany zavražděné jižanskými rasisty. „Nepij tu vodu,“ říkali rodiče malé Mavis, když si hrávala na říčním břehu. Ta věta se Staplesové vryla hluboko do paměti, a snad proto zní tak přesvědčivě, když do ponurého odpočítávání „jedna, dva, tři, čtyři“ tiše konstatuje: „Mohl bys to být ty, synku, mohla bych to být já...“

Mavis Staplesová: We’ll Never Turn Back

Anti/Maximum Underground 2007

Foto: archiv autora.