Vlci míří z Německa do severních Čech. Po sto letech se tu mohou znovu usadit

V lesích za německým městečkem Rietschen fouká mrazivý vítr. Krajina, kde začíná bývalý vojenský prostor, je sice tichá a opuštěná, ale zdaleka to není horská divočina. Je to s podivem, ale pole, rozježděné cesty s trsy rezavé trávy a borové lesy si za svůj domov vybraly desítky divokých vlků.

Je pravděpodobné, že jejich potomci brzy přejdou hranici a založí první českou smečku po sto letech od zastřelení posledního vlka. Tyto šelmy totiž ujdou za kořistí až padesát kilometrů, na českou hranici jich mají necelých šedesát.

„Myslím, že vlci mohou do Česka přejít poměrně brzy. Sem do Lužice přišli ze sousedního Polska a mají potenciál k tomu se rozšiřovat i dále. Pokud najdou v Česku dobré podmínky, mohou se tam trvale usadit,“ říká Vanessa Ludwigová z informační kanceláře „Vlčí region Lužice“. V kanceláři má odlitky otisků vlčích stop i vlčí lebku.

V Lužici žije celkem devět smeček, tedy zhruba 80 kusů těchto divokých zvířat. Přesně je zatím nikdo nespočítal. Biologové sázejí na pozorování a fotopasti.

V Česku dosud není trvalé usídlení smečky prokázáno, pouze pár vlků přebíhá hranice v Beskydech ze sousedního Slovenska. Přitom jejich přítomnost byla pro přírodu přínosná.

"Pomohli by regulovat stav spárkaté zvěře, která u nás nemá na většině míst přirozeného nepřítele,“ popisuje ředitel Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory Jiří Hušek. Právě sem by mohly šelmy dorazit jako první.

V Ralsku by se vlkům dařilo

Tato zvířata nepotřebují divočinu, jen opuštěné místo bez lidí, kterému by mohl podle Jiřího Huška odpovídat například vojenský prostor v Ralsku.

„Ale obecně je těžké určit, kdy k nám vlci z Německa přejdou. Je pravdou, že do Saska přišli před jedenácti lety z Polska. Než se tam však dostali, uběhli přes tisíc kilometrů z Pobaltí,“ říká šéf chráněné oblasti.

V německé Lužici stačí zvířatům ticho a klid vojenského prostoru, který už armáda zčásti nevyužívá. Vlci dokonce žijí v krajině kousek od hnědouhelné elektrárny Boxberg.

To, že by mohli klidně přijít do Česka, dokládá příklad vlka tuláka. V roce 2009 se vydal na dvouměsíční cestu do Polska. Podle údajů z vysílačky přešel celou zemi a ze signálu zmizel po více než tisíci kilometrech u hranic s Litvou.

Vlci jsou velmi plaší a je těžké je spatřit. Podle Vanessy Ludwigové je to zvláštní stav mysli, vědět, že kousek za obydlenou oblastí je už jejich svět.

„Tady za těmi rybníky začíná jejich teritorium, ale je téměř nemožné je zpozorovat. Občas dostaneme hlášení, že je lidé viděli z auta, ale vydat se za nimi a čekat, že je uvidíte, to chce velkou trpělivost. Spíš vědí oni o vás, aniž si toho všimnete. Já sama jsem měla to štěstí jen jednou,“ ukazuje Ludwigová na cestě uprostřed lesů za městem Rietschen.

Lesem vede i několik desítek kilometrů dlouhá stezka označená otiskem vlčí tlapy. Po ní se lidé vydávají hledat stopy po těchto divokých zvířatech.

Vlčí byznys

Lužice umí svůj vlčí punc zpopularizovat i zpeněžit. V Rietschenu opravili a částečně dobudovali staré dřevěné chalupy, kde kromě kontaktní kanceláře sídlí umělecké dílny či muzeum. Tam je kromě vycpaných vlků i kopie pravé vlčí nory nebo sádrové odlitky stop.

„V létě sem jezdí hodně turistů. Naučili jsme se téma vlků využívat,“ přiznává Vanessa Ludwigová. To by se mohlo stát inspirací pro české ochranáře.

Zpočátku však nebyli všichni obyvatelé Lužice z šelem nadšeni. Spíš měli obavy.

„Lidé se přirozeně občas báli. Ale strach není namístě. Vlci se lidem vyhýbají a jejich stravou je z velké většiny lesní zvěř. Domácí zvířata tvoří jen asi jedno procento jejich stravy – navíc to není tak, že by na ně vlci útočili cíleně. Uloví je jen, pokud na ně ve volné přírodě narazí,“ doplňuje Vanessa Ludwigová. V Německu, stejně jako u nás, dostávají za zabitá zvířata farmáři odškodné.