BRUSEL 11. července (čtk) - Vlády 25 členských států Evropské unie se postupně zapojují do velké partie, v níž jde o složení nové Evropské komise, která se ujme úřadu 1. listopadu. Nominovaný předseda EK José Barroso si zatím počíná velmi diskrétně, je však jasné, že už s klíčovými vládami za zavřenými dveřmi vyjednává o rozdělení odpovědností.
Politické výbory v Evropském parlamentu od něj budou chtít příští týden slyšet konkrétní představu aspoň o struktuře budoucí EK, která bude mít 25 členů, po jednom z každé členské země. Poslancům se vesměs nelíbí teorie "skupin" či "shluků" komisařů, s níž před časem přišel dnešní předseda EK Romano Prodi; mají obavu, že vznik jakýchsi "superkomisařů" by vedl de facto k rozdělení EK na dvě kategorie, což by bylo citlivé zvláště tehdy, kdy by tito pocházeli z velkých zemí.
Německo dalo dosti zřetelně najevo, že si pro Güntera Verheugena přeje právě takový úřad, který by zastřešil ekonomické a sociální resorty. O řízení jednotného vnitřního trhu usilují Britové a také Francouzi. Ti se pro svého adepta Jacquesa Barrota ucházejí rovněž o úřad mocného komisaře pro hospodářskou soutěž, což je v Bruselu vesměs považováno za opovážlivost.
"Má se o měnu starat Němec, jehož země notoricky překračuje povolený deficit? Má být hospodářská soutěž svěřena Francouzovi, jehož vláda vede s komisí jeden spor za druhým? Pak bude kozel zahradníkem a můžeme to zabalit," rozčiluje se nejmenovaný vysoký úředník EK. Soudí, že "průzkumné balónky" vypuštěné z Berlína a Paříže "praskly, aniž někam doletěly".
Podle znalců vnitřních poměrů je v Evropské komisi dost možností rozdělit práci mezi 25 lidí, i bez vytváření "shluků". Je jasné, že komisaři z velkých zemí, které dosud měly po dvou zástupcích v kolegiu EK, dostanou důležitější, vlivnější resorty. Další možností je uspokojovat ambice jmenováním místopředsedů EK. Je na Barrosovi, kolik takových míst vytvoří a pro koho.
Verheugen by se například podle lidí z jeho okolí mohl stát místopředsedou odpovědným za naplňování Lisabonské strategie. Řídil by tedy přímo jedno generální ředitelství (ministerstvo) a zajišťoval by horizontální koordinaci s ostatními, aniž by se přímo pletl do pravomocí jimi pověřených komisařů.
Podle Niceské smlouvy o EU má Barroso relativní volnost při výběru členů EK; může se s vládami dohadovat a odmítat jejich nabídky. Skutečnost je poněkud jiná - nepočítá se s tím, že by se postavil proti kterémukoli ze 14 stávajících komisařů, kteří nastoupili v posledních měsících nebo týdnech. Sotva může také zahradit cestu těm, které chtějí vlády vyslat do druhého období, což je podle všeho případ Německa, Švédska, Lucemburska a zřejmě i Itálie.
Neúplný Barrosův tým by tudíž mohl vypadat takto: Francie- Jacques Barrot, Německo-Günter Verheugen, Španělsko-Joaquín Almunia, Itálie-Mario Monti, Řecko-Stavros Dimas, Finsko-Olli Rehn, Švédsko-Margot Wallströmová, Lucembursko-Viviane Redingová, Polsko-Danuta Hübnerová, Česko-Pavel Telička, Slovensko-Ján Figeľ, Maďarsko-Péter Balász, Litva-Dahlia Grybauskaiteová, Lotyšsko-Sandra Kalnieteová, Estonsko-Siim Kallas, Malta-Joe Borg, Kypr-Marcos Kyprianu.
Mezi komisaři z nových zemí se po tenkém ledě podle diplomatů nadále pohybuje maďarský Balász, který byl jmenován jen na šest měsíců; neví se, zda si na jeho židli nebrousí zuby ministr zahraničí Lászlo Kovács, který oznámil, že už nekandiduje na funkci předsedy místní socialistické strany.
Pochybnosti panují i kolem Teličky kvůli české vládní krizi, která může zamíchat personálními kartami. Spekuluje se o ministrovi zahraničí Cyrilu Svobodovi i premiérovi Vladimíru Špidlovi, převládá však názor, že k žádné změně nedojde. Telička má podle pozorovatelů dobré šance získat slušný resort; mluví se například o oblasti vnitra a spravedlnosti nebo o pokračování v péči o zdraví a ochranu spotřebitelů.
Výbory EP se pustí do "grilování" adeptů na přelomu září a října. Nebude to žádná formalita a pokud některý z nominovaných neprojde, bude parlament Barrosa žádat, aby ho vyměnil. Nedávné rozhodnutí Rady EU zachovat ve funkci slovenského člena evropského Účetního dvora Júliuse Molnára navzdory negativnímu stanovisku EP nadělalo hodně zlé krve a poslanci budou chtít ukázat, že s nimi vlády nebudou "orat".
EP nemá formálně jinou možnost, než Evropskou komisi schválit nebo zamítnout jako celek; nemůže vyloučit jednotlivé komisaře. Půjde-li do tuhého, bude záležet na přesvědčovací schopnosti vlád. Leckdo si pak vzpomene, že skoro 60 procent poslanců EP bylo ve 25 zemích zvoleno z řad opozičních stran...
