Prvním stránkám britských listů z úterý 8. května 1945 vévodila zpráva o kapitulaci Německa. "Den vítězství v Evropě!" oznamovaly v palcových titulcích. O tom, že obyvatelé Normanských ostrovů v ten den na své osvoboditele ještě čekali, se příliš nezmiňovaly.
The Daily Mirror sice na třetí straně informuje, že telefonní spojení mezi Británií a Normanskými ostrovy bude obnoveno během 18 hodin, ale tento sloupek zastiňuje titulek, bohužel nepravdivý: "Čeští vojáci letí z Británie na pomoc Praze".
Českoslovenští stíhači byli skutečně připraveni vzlétnout, ale velení Královského letectva v poslední chvíli operaci odvolalo. Důvody byly převážně politické, Sovětský svaz si to nepřál... "Už jsme nasedali do letounů, filmovalo se, novináři si dělali poznámky o našem odletu domů, a najednou, v posledním okamžiku, přišel rozkaz: Nikam se neletí," popsal atmosféru na letišti v Manstonu pilot 312. perutě Jaroslav Hlaďo.
V den, kdy Londýňané oslavovali na Trafalgarském náměstí, na Piccadilly Circus či před Buckinghamským palácem vítězství v Evropě, si tehdy třicetiletá Nan Le Ruez z ostrova Jersey zapsala do deníku, který si podrobně vedla po celou dobu okupace: "Němci jsou stále zde, a ačkoliv v Anglii je dnes Den vítězství, Britové ještě nepřicházejí. Pořád čekáme na oslavy osvobození." Teprve o den později, 9. května 1945, si mohla poznamenat: "DEN OSVOBOZENÍ - konečně!" "Byl to opravdu vzrušující den, tak nádherný! Britští Tommies konečně dorazili. Uvědomila jsem si, jak velmi moc musíme děkovat Bohu, že jsme byli osvobozeni bez krveprolití. To je zázrak."

Prázdninová idyla skončila v krvi
Normanské ostrovy, které leží v průlivu La Manche nedaleko francouzských břehů, jen pár desítek kilometrů od Normandie, nejsou sice součástí Spojeného království, ale patří pod britskou korunu. Jejich rozloha činí 198 kilometrů čtverečních, zabírají plochu osmkrát menší než Londýn. I když žádný z ostrovů - Jersey, Guernsey, Alderney, Sark a Herm - nemá strategický význam, plánovali Němci jejich obsazení dávno před napadením Polska.
Po vypuknutí války v září 1939 se život na ostrovech od dob mírových příliš nelišil. Dokonce ještě na jaře roku 1940 nabízely inzeráty Normanské ostrovy pro strávení dovolené. "Plánujete dovolenou a nevíte, kam jet? Jersey nabízí skvělé řešení vašeho problému. Jeho zeměpisná poloha - leží v průlivu La Manche chráněný Francií - z něj činí ideální místo pro válečné prázdniny."
Situace se ale dramaticky změnila po pádu Francie v červnu 1940. Mnohé hotely se brzy místo turistů dočkaly německých důstojníků. V místních novinách ale ještě i tehdy převládalo zpravodajství o sklizni brambor...
Již 12. června rozhodla britská vládní místa o demilitarizaci Normanských ostrovů a jejich prohlášení za "otevřená města". Své rozhodnutí však včas neoznámila, což také přispělo k tomu, že večer 28. června německé bombardéry podnikly nálet na St. Helier a St. Peter Port, hlavní města největších ostrovů Jersey a Guernsey. Zahynulo 44 civilistů. Teprve potom Whitehall oznámil demilitarizaci ostrovů. Zprávu stanice BBC ale německá monitorovací služba propásla, takže to byl nakonec americký velvyslanec v Paříži, kdo Němcům zprávu předal. Nacistické velení okamžitě rozhodlo o uskutečnění operace Zelený šíp - obsazení Normanských ostrovů.
Na Guernsey přistála letadla luftwaffe 30. června, Jersey obsadili Němci o den později. Začala okupace, která trvala až do konce války v Evropě. Nacisté obsazení Normanských ostrovů dovedně zneužívali ve své propagandě, prohlašovali dokonce, že dobyli i ostrov Wight ležící jen kousek anglických břehů.
Společně s demilitarizací padlo i rozhodnutí o dobrovolné evakuaci ostrovů. Britská vláda nabídla lodi pro odjezd žen a dětí a pro muže ve věku od 20 do 33 let, kteří se zaváží ke vstupu do ozbrojených sil Jeho Veličenstva. Před radnicí v St. Helier se začaly tvořit fronty zájemců o evakuaci, zaregistrovala se téměř polovina obyvatel Jersey - 23 tisíc. Nakonec ale ostrov opustilo jen 6500 lidí.
Téměř zcela se však tehdy vylidnil Alderney, ze 1452 obyvatel jich zůstalo na ostrově jen dvacet. I to byl jeden z důvodů, proč se z něj stal během okupace jeden velký koncentrační tábor. Počet vězňů i nuceně nasazených se nejen na Alderney zvyšoval poté, co Hitler v červnu 1941 rozkázal vybudovat na pobřeží ostrovů mohutné opevnění, součást Atlantického valu, který měl zabránit spojenecké invazi. Na ostrovech bylo spotřebováno deset procent z celkového množství cementu a oceli, určeného na výstavbu valu táhnoucího se od Pyrenejí až po Norsko. Žádné z pevnostních děl, z nichž mnohá byla vyrobena v plzeňské Škodovce, si však nikdy na nepřítele nevystřelilo...

Kolaboranti, nebo oběti okupace?
Nacisté se snažili vydávat okupaci Normanských ostrovů za "vzorovou", vždyť přece řadili Brity k nordické rase. Takže i když byl místní tisk pod vojenskou cenzurou, objevily se v něm občas informace z druhé strany fronty. Například guernseyský Evening Press přinesl 19. prosince 1940 krátkou zprávu o návštěvě britského krále v Bristolu. A dokonce ještě 29. září 1943 The Evening Post informuje, že jeden z obyvatel Jersey, Raymund Tanguy, jenž opustil ostrov roku 1940 a vstoupil do britského Královského letectva a o kterém neměla jeho matka žádnou zprávu od prosince 1941, je v japonském zajateckém táboře.
Přesto nebyl život obyčejných ostrovanů během války nijak jednoduchý. V září 1942 byly dva tisíce v Británii narozených civilistů deportovány do internačních táborů v Německu. Byla to údajně odpověď Berlína na podobný krok Britů vůči německým civilistům v Iráku. Dalších dvě stě ostrovanů bylo deportováno v lednu 1943, tentokrát jako represe za útok britských commandos na ostrov Sark, při kterém byli dva Němci zabiti a jeden zajat.
S příchodem okupantů rozbujel černý trh, výjimkou nebyli ani informátoři a udavači. Nejhojnější způsob kolaborace s Němci získal název "kolaborace horizontální". Není sporu o tom, že vřelé přijetí německých vojáků některými ženami bylo na obou největších ostrovech, Jersey a Guernsey, časté, i když se to týkalo ne více než stovek z mnoha tisíc obyvatelek ostrovů. Těmto ženštinám se dostalo hanlivé přezdívky "Jerry-bag", tedy "skopčácké děvky". Zpráva britských tajných služeb z roku 1944 uvádí, že "místní ženy, zejména na Jersey, se prostituují s Němci obzvláště nestoudně".
Je ale nutné dát toto chování do kontextu s dobou okupace a tehdejším postavením žen. Velmi málo z těchto "horizontálních kolaborantek" bylo zrádkyněmi nebo udavačkami. Mnohé z nich byly velmi chudé, jiné "uvolněných mravů". Zrodily se i skutečné milostné příběhy, které po válce vyústily ve sňatek.

Izolace a zapomnění
Na příkladu Normanských ostrovů se někdy ukazuje, jak by se možná chovali Britové, kdyby se Němcům podařilo vylodit se a dobýt Spojené království. Zvláště v devadesátých letech minulého století, kdy britský Národní archív odtajnil řadu dokumentů týkajících se okupačních let, byla ostrovanům vyčítána početná kolaborace s nacisty.
Lišilo se však jejich chování od obyvatel jiných evropských zemí, které Němci okupovali? Například Frank Keiller, který se po invazi do Normandie v roce 1944 pokusil s přáteli neúspěšně přeplout na člunu do Francie, byl chycen a odsouzen k trestu smrti, odpovídá, že ne. Připomíná, že ostrov byl příliš malý na partyzánský boj či sabotážní akce. Keillerovi se nakonec podařilo z vězení uprchnout a do konce války se skrýval na Jersey.
Zdůrazňuje ale, že na Normanských ostrovech nebyl žádný Quisling jako v Norsku či ve Francii Laval. Nebyla tam žádná strana, která by podporovala nacisty. Na ostrovech se během války nekonala žádná veřejná shromáždění na podporu Němců jako například v Praze. "Někteří britští, francouzští, polští, holandští, dánští či norští váleční zajatci vstoupili do jednotek SS. Mezi nimi nebyl ani jeden obyvatel Normanských ostrovů," upozorňuje Keiller. Podle něj uvěznili Němci více než čtyři tisíce ostrovanů, pět procent z celkové populace.
Obyvatele Normanských ostrovů tížila naprostá izolace a zejména pocit, že na ně všichni zapomněli. Letáky, které shazovala letadla Královského letectva, byly určeny Francouzům a ostrovanům se dostaly do rukou vlastně jen náhodou díky větru, jenž je k nim zavál. Na rozdíl od jiných okupovaných zemí nevysílala stanice BBC pro ostrovy žádný zvláštní program.
Pro ty, kteří se zapojili do odboje, ale byla nejhorší skutečnost, že po osvobození nebyl žádný z kolaborantů potrestán. Jako příklad může sloužit příběh Stanleyho Greena, který pracoval pro odboj. Na počátku roku 1943 jej zatklo gestapo a obvinilo z vlastnictví rozhlasového přijímače. To bylo již půl roku na Normanských ostrovech zakázáno. Bez soudu jej poslali do Francie, do neblaze proslulé věznice ve Fresnes. Byl vyslýchán a brutálně mučen. Němci jej však nezlomili, jak dokazuje svědectví jednoho spoluvězně, který ho slyšel křičet: "Jděte do háje! Bůh ochraňuj krále!" Jako zázrakem vyvázl z koncentračního tábora Buchenwald. Vrátil se ale jako zničený člověk, ruce zmrzačené mučením. Znal dva jerseyské spoluobčany, kteří jej udali, za což dostali odměnu tisíce říšských marek. Nikdy se však nedostali před soud, dokonce nebyli ani vyšetřováni. Stanley Green obdržel v roce 1948 kompenzaci - 1800 liber...

Vega znamená život
Životní podmínky ostrovanů, ale i okupantů se prudce zhoršily po spojenecké invazi do Normandie 6. června 1944. Poté, co byl 17. srpna osvobozen přístav St. Malo ležící jen hodinu plavby od Jersey, byly ostrovy zcela odříznuty od zásobování. Byly například zavedeny "bezmléčné" dny. O měsíc později informují Němci švýcarské úřady, že zásoby potravin pro civilisty jsou vyčerpané. Teprve počátkem listopadu souhlasí Britové s tím, aby Červený kříž zorganizoval pomoc. Němci ji povolují až 23. listopadu.
Švédská loď Vega s potravinovými balíčky a zdravotním materiálem připlouvá nejprve k břehům Guernsey a potom také Jersey až těsně po Vánocích posledního válečného roku. Balíčky obsahovaly pro ostrovany již téměř zapomenuté lahůdky - čokoládu, sýr, marmeládu či pravý čaj a kávu. Nechyběly rovněž mýdlo, sůl a cigarety. Ostrovy pak navštívila Vega ještě čtyřikrát, naposledy těsně před jejich osvobozením. Bez její pomoci by závěrečné měsíce okupace byly pro civilisty velice kruté.
Potravinová pomoc Červeného kříže byla určena pouze civilistům, nikoli německým vojákům. Ti na tom tak byli koncem války hůře než ostrované. Na jejich hlad doplatila životem většina domácích mazlíčků - psů a koček, vojáci však stříleli kvůli masu i racky či své vlastní koně. Přestože morálka v německých kasárnách byla velmi nízká, vojáci byli zcela odříznuti od zpráv z Německa a nevěděli, zda jsou naživu jejich rodiny, odmítalo se velení vzdát. Počkalo až do posledních dnů na bezpodmínečnou kapitulaci.

I Jersey má svého "Schindlera"
Ani Normanským ostrovům se nevyhnuly norimberské zákony a "konečné řešení židovské otázky". Antisemitské právo vstoupilo na ostrovech v platnost již 27. září 1940. Židé museli být registrováni na zvláštních seznamech. O rok a půl později byly například tři židovské ženy - Auguste Spitzová, Therese Steinerová a Marianne Grunfeldová - deportovány do Francie. Všechny skončily v plynových komorách v Osvětimi. Dokumenty odtajněné roku 1993 ukazují, že na registraci Židů se podíleli také civilní ostrovní úředníci. Na druhé straně však, jak upozorňuje Frank Keiller, jeden z guernseyských úředníků rezignoval na protest proti antižidovským zákonům. Alexander Coutanche, nejvyšší představitel samosprávy Jersey, dokonce ostře protestoval proti nařízení o nošení žluté Davidovy hvězdy a zrušil jej!
A i Jersey má svého "Schindlera". Je jím Albert Bedane, který byl posmrtně oceněn Izraelem nejvyšší poctou - titulem Spravedlivý mezi národy. Fyzioterapeut Bedane zemřel v zapomnění roku 1980 a teprve o 15 let později vyšlo najevo, že více než dva roky ukrýval ve svém domě v St. Helier židovskou ženu Mary Richardsonovou. Strávila dlouhé měsíce v malinkém temném sklepě. Poskytl také útulek muži, jenž uprchl z vězení, a skupině ruských zajatců. A to přesto, že do jeho ordinace často chodili němečtí důstojníci.
I když od konce okupace Normanských ostrovů uplynulo již téměř šedesát let a k tomuto tématu byla vydána řada publikací i osobních vzpomínek ostrovanů, případná účast místních úřadů na deportaci Židů je zmiňována většinou jen okrajově. Ostrované na tuto stránku okupace obvykle neradi vzpomínají. Celou pravdu se tak možná dozvíme až v roce 2045, kdy by měl britský Národní archív odtajnit poslední dokumenty.
Autor je pracovníkem Vojenského historického ústavu

19vik24b.gif ()

19vik24c.gif ()

19vik25b.gif ()

19vik25.gif ()

19vik24.gif ()

19vik27b.gif ()

19vik27.gif ()