Z okna své dílny v podkrovní místnosti domu v Lubech u Chebu má šestatřicetiletý Tomáš Skála výhled prakticky na celé houslemi proslavené městečko. Skála je také houslař. A vzhledem k tomu, že složil mistrovské zkoušky jako člen Kruhu umělců houslařů, může používat i titul Mistr houslař. V Česku je takových několik desítek.

Přestože věhlasní mistři sídlí i v městech od Prahy přes Hradec Králové po Zlín a Brno, pochází drtivá většina české houslařské produkce právě z této části Krušnohoří. Navíc - lubskou houslařskou školou prošli prakticky všichni, kdo dnes v tomto oboru něco znamenají.

Luby mají primát i v sériové výrobě. Skoro celou domácí tovární výrobu - zhruba 12 tisíc houslí ročně - zajistí zdejší firmy Strunal a Akord Kvint. Poutače soukromých houslařů pak visí nad nejedním domem ve městě a okolí. Ti špičkoví mistři se řemeslem dobře uživí dodnes.

houslari_z_Lubu.jpgMistři houslaři z Lubů vidí svou budoucnost optimisticky. Emil Lupač s Tomášem Skálou a jejich vůbec první housle, které vyrobili.

Tomáš Skála je ukázkovým příkladem toho, jak se houslařské umění předává v rodině z generace na generaci.

Původně se sice v Děčíně vyučil automechanikem, ale po seznámení se svou nastávající poznal v Lubech i budoucího tchána - mistra houslaře Emila Lupače. Také on patří ke zdejším věhlasným stavitelům houslí.

Láska na celý život

Skála přes den pracoval v blízkém Strunalu - tehdy ještě s názvem Cremona, po odpolednech studoval zdejší houslařskou školu a večer s dlátem v ruce kutil pod dohledem tchána na prvních houslích. Dnes už si střádá materiál na své budoucí první housle i Skálův třináctiletý syn. "Zakázky z Německa a zahraničí dělají u mne více než polovinu," říká houslař Skála. Na jeho nástroje hrají houslisté i ze Španělska či z Japonska.

Mistr Lupač, na jehož violu hraje i virtuos Jaroslav Svěcený, postavil za svůj život na čtyři stovky nástrojů. Je mu 72 let, čtyřicet let ho živila jen výroba nástrojů. "Teď už tak spíš dělám nějaké opravy. Ale je to láska na celý život," říká s obdivným pohledem na skřínku se svým starým italským nářadím po tchánovi.

Samostatnou a zvlášť i studovanou kategorií je výroba smyčců. I smyčcaři mají totiž své mistry. Jako je třeba Milan Oubrecht z Lubů a syn Luboš. Jeho smyčec vyrobený z fernambuku - exotického dřeva, těženého v Brazílii - používá i známý houslista Pavel Šporcl. "Táta dělá vyloženě mistrovské kousky a převážně do zahraničí. Já spíše pro český trh," připomíná Luboš Oubrecht, který viděl výrobu smyčců už doma od plenek a sám se věnuje řemeslu už 14 let. A úspěšně - zájemci se většinou hlásí sami.

Že jde o vyloženě titěrnou ruční práci, dokládají i požadavky zákazníků. Požadují smyčce o přesné váze s odchylkou kolem dvou až tří gramů. Takže stačí drobná chyba při tvarování, a chybějící váhu už nelze vrátit. Výroba smyčce za tisíce korun musí začít znovu.

Začalo to v Lubech

Byl to vždycky Schönbach, český název Luby přišel až po druhé světové válce. Houslařská tradice dnes dvouapůltisícového města začíná už někdy od poloviny 17. století. V Germánském národním muzeu v Norimberku je uložen nástroj z roku 1664, vyrobený v Schönbachu Johannem Adamem Pöpelem.

V 18. století už tady bylo čtyřicet houslařů. Odhaduje se, že mezi válkami pracovalo v houslařském průmyslu v celém regionu 1500 lidí a ti vyrobili za rok na 150 tisíc nástrojů, převážně školních houslí nižší ceny.

V roce 1873 vznikla v tehdejším Schönbachu i houslařská škola, která získala i státní statut. Dodnes je jednou z mála v Evropě. Když před rokem rozhodl krajský úřad o jejím zrušení, přestěhování a sloučení s velkým učňovským komplexem v Chebu, vyvolalo to nejen v Lubech vlnu protestů.

Studenti mají v Chebu opět vlastní samostatnou budovu a odborné zázemí, ale podle dlouholetého pedagoga a mistra houslaře Zdeňka Zadiny se odchodem z Lubů poněkud přetrhaly vazby studentů na tamní houslaře. "V Chebu už ale máme, na rozdíl od Lubů, lepší finanční zázemí. Nakoupili jsme kvalitní nářadí, máme peníze na napsání vlastních učebnic," srovnává podmínky Zadina.

Také on kdysi absolvoval lubskou houslařskou školu, pracoval v tehdejší Cremoně. Skoro 40 let učí adepty řemesla a přitom staví vlastní nástroje, včetně těch historických z nejrůznějších období.

Prosadí se jen ti nejlepší

Zájem o hru na housle už u nás dávno není takový jako v dobách, kdy snad v každé vesnické chalupě visely housle na zdi.

Začínajících houslistů, kterým stačí lacinější školní housle, i těch koncertních mistrů, kteří si nechávají stavět nástroje podle vlastních požadavků, je ale stále dost.

Zhruba tři desítky soukromých mistrů houslařů ročně postaví několik set mistrovských a drahých houslí, viol, nebo cell. A zatímco sériově vyráběné a školní nástroje lze koupit v cenách od tří do třiceti tisíc, mistrovské kousky, jaké staví třeba nejznámější čeští houslaři, jako je rodina Špidlenů v Praze nebo Pilařů v Hradci Králové, už stojí kolem stovky i více tisíc korun.

"Je to stále prestižní řemeslo. A na sto procent i dál bude. Je tu hodně houslařů, ale prosadí se jen ti nejlepší," věští budoucnost Zdeněk Zadina.

Související