HUDBA

Gnu: Epochal

/Vydavatel: Silver Rocket/

Album Epochal pražské čtveřice Gnu není, řečeno s básníkem, nic pro "koštýře metafor". Minimalistické, neupovídané texty se drží motta vepsaného do názvu jedné z písní: K věci. Za patnáct let existence má kapela na značce Silver Rocket stejně sporadickou četnost vydávání svých nahrávek. Už proto je deska hodna pozornosti, kterou ani tentokrát nezklame. Podobně jako stájoví spřízněnci, chebští Esgmeq či pražská trojice Lyssa, jsou Gnu zdravou protiváhou česky zpívaného rocku, protěžovaného v rádiích. Poslech Gnu přitom, podobně jako u zmíněných spřízněnců, nevyžaduje "předporozumění" či náležitost k patřičné hudební komunitě. Bručení dvou baskytar, kytara a razantní bicí jsou popisem zápasu o hledání krásy v přesnosti a úspornosti. Majestátní název alba má oporu ve výsledném zvuku, zároveň je druhem humoru, jemuž je cizí familiární pomrkávání na posluchače. "Dospělej muž/největší nuda... Největší Čech - to jsem já," zní tu v podobném duchu výzva ke zpochybnění a následnému zápasu o to, co je důležité, podstatné. I kdyby byl až na krev, jeho výsledek je očistný. Petr Vizina


LITERATURA

Alberto Manguel: Dějiny čtení

/Přeložila Olga Trávníčková. Host, Brno, 2007. 480 stran. 339 korun/

Kdo v mládí býval předčítačem slepého Borgese jako Albert Manguel (1948), musel uvěřit, že na počátku bylo slovo, to slovo bylo od Tvůrce a ten je v prvé řadě vykutálený knihovník. A tak ti, co se dostanou do nebe s četbou v podpaží, ani "žádnou odměnu nepotřebují. Nemáme nic, co bychom jim dali," uzavírá ve shodě s vrchním bibliotekářem autor ódy na knihy a knihomoly. Jeho studie se nejen mezioborově zabývá tím, co nás polidšťuje víc než práce, ale podobně jako Borgesovy prózy funguje nejen coby běžné sdělení, ale také jako symbol a odkaz na sebe sama. Profituje z toho jedině čtenář, neboť z takového provedení vědy sálá pokora i láska. Potulný editor s argentinskou krví a kanadským pasem cestou připomíná, že homo lector dokáže neustále naplňovat text novými okolnostmi a významy, nacházet v něm sebe sama a vyvolávat minulost způsobem, jak to společně dovedou výhradně užaslé oko a bleskurychlá myšlenka. Manguel jejich souručenství stopuje křížem krážem staletími bez ohledu na chronologii či akademickou metodiku, zato podle kritérií, jimž rozumí spiklenci umírající hlady v kuchyňské lince přecpané duševní potravou. Vyptává se, kde a jak knihy číst, jak nahlas a jak velké, jak vytištěné a svázané, zda nutně zleva doprava, s interpunkcí a brýlemi. Ty se pro něj stávají cechovním znakem bratrstva knihomolů a proměňují postižené v blázny, ochotné bránit nejvyšší pravdu jedem jako v Ecově Jménu růže, vraždit kvůli inkunábuli jako v Dumasově klubu Péreze-Reverta či uchovávat v paměti celé svazky jako v Bradburyho 451 stupních Fahrenheita. A proč? Protože čtenář jde podle Manguela v ústrety něčemu, co teprve vzniká, a tím ztělesňuje nenahraditelnou instanci, která dílo završí. Čtu, tedy jsem - a také kniha je - a jakožto čtoucí vlk samotář jsem zároveň tvorem společenským, jenž odhazuje okovy. Vždyť knihy, které čtu, jsou zároveň knihami, které četli jiní. Petr Matoušek

Související