PRAHA 22. září (mob-iHNed, ČTK)

Tvůrci a protagonisté filmu dnes večer při projekci v pražském kinu Illusion vylosovali a symbolicky přivítali 111.111. návštěvníka úspěšného díla. Stal se jím podle pořadatelů třiadvacetiletý Jan Faltys.
Snímek Želary vznikl podle scénáře, který Petr Jarchovský napsal na základě novely Jozova Hanule donedávna neznámé spisovatelky Květy Legátové.
Želary jsou koprodukčním projektem českých, rakouských a slovenských filmařů. Rozpočet dosáhl téměř 50 milionů korun.
Vedle českých herců v čele s Aňou Geislerovou, Jaroslavou Adamovou, Miroslavem Donutilem, Jaroslavem Duškem, Ivou Bittovou a Ivanem Trojanem v něm druhou hlavní roli vytvořil Maďar György Cserhalmi. Na plátně jsou i herci rakouští a slovenští, jeden z Německa a také Čechoameričan Jan Tříska.

Aně Geislerové to v hlavní roli koprodukčního snímku Ondřeje Trojana Želary sluší. Do jejího nitra však nahlédnou jen diváci obdaření bujnou fantazií.

I filmové Želary mají schopnost návštěvníka uhranout

Emocím místo hlubší psychologie dali přednost tvůrci nového českého filmu na motivy próz Květy Legátové Želary a Jozova Hanule. Filmové Želary, které mohou okouzlit velkorysým zpracováním a ústředním motivem rodící se lásky mezi dvěma zcela rozdílnými lidmi, vstupují dneškem do tuzemských kin.
S celkovou "mohutností" příběhu však příliš nerezonuje těžkopádnější začátek. Přitom mělo jít o jednoduché expozé, sloužící "jen" jako výchozí bod pro plánovaný niterný přerod hlavní hrdinky, nedostudované lékařky Elišky (Aňa Geislerová). Ta musí poté, co je prozrazena podzemní protifašistická skupina, jíž je členem ona i její milenec, chirurg Richard (Ivan Trojan), narychlo opustit Brno a najít exil v horách na česko-slovenském pomezí.
Za mimikru, průvodce i ochránce jí je přidělen zemitý horal Joza (maďarský herec György Cserhalmi), který se na Eliščině oddělení zotavoval po těžkém úrazu. Okamžik, kdy do Jozových vyprahlých žil putuje při transfúzi dívčina krev, není pro tušený svazek oněch dvou postav tak důležitý, jako scéna z vlaku sunoucího si to do podhorského městečka.
V kupé proti sobě sedí dva zcela odlišní lidé: emancipovaná Eliška, která si není s to uvědomit, že se její život nachází v bezprostředním ohrožení, a Joza, jehož osud lze vyčíst spíše z mozolnatých dlaní než ze sporadických slov. Najde se pojítko v jejich vztahu v zapadlé vísce Želary, jejíž život nijak nenapovídá tomu, že se píše jaro 1943?
Režisér Ondřej Trojan a scenárista Petr Jarchovský do kostry Jozovy Hanule implantovali řadu motivů z Legátové předchozí knihy Želary. Na jedné straně tak stojí snaha zachytit složitý přerod Elišky v Hanu - Hanuli (její nová identita) včetně změny chování, na straně druhé vtahují diváka do složitého - a mnohdy jen jednou větou naznačeného - přediva osudů svérázných želarských obyvatel.
Zatímco uhrančivý obraz filmových Želar, včetně nikoliv nadužívaných záběrů přírodních scenérií a půvabných folklórních intermezz, funguje bezchybně, o Hanuli se to prohlásit nedá. Zarážející je už jedna věc: vzdorovala by tak urputně žena, které kráčí v patách smrt, pomalejšímu, ale o to tvárnějšímu muži? Navíc v romantickém prostředí horské roubenky, "kam přijdou četníci jednou do roka"?
Aňa Geislerová, jakkoli jí to sluší a svým subtilním zjevem do drsného prostředí Želar ukázkově nepasuje, na to odpověď nedává. Podobně, jako se těžko přijímá její přehrávaná reakce během prozrazení odbojové skupiny, si lze složitě objasňovat i postupné poddání se Jozovi. Jde o pragmatismus? Skutečnou lásku? Smíření se s údělem?
Tehdy, kdy by se hodil alespoň náznak vnitřního přerodu, boje (detail tváře, ruce apod.), tvůrci dali přednost vedlejším dějovým linkám. Vedle těch opodstatněných a nosných, jako jsou trable malého Lipky, postava Ženi (Iva Bittová) či neurvalý svéráz místní bylinkářky Lucky (Jaroslava Adamová), obsahují Želary i ty s otazníkem.
Trochu nadbytečně se například jeví postava řídícího kantora (Jaroslav Dušek). Zkratkovité diskuse s farářem (decentní Miroslav Donutil) na téma morálka, hřích, odpuštění, svědomí a spravedlnost nemohou odčinit rozmělňování příběhu při líčení jeho ambivalencí k Lipkovi.
Chvíle, kdy se filmaři spolehli na divákovu intuici a fantazii, střídají polopatistické momenty. Namátkou: je-li záběr do sprchy mířící Hanule proložen pohledem na opilého, chlípného Lipkova otčíma, málokomu nedojde, že ve vzduchu visí znásilnění.
V kontextu celých filmových Želar jde ovšem o drobnosti. Poctivá práce celého týmu (vyzdvihnout je třeba kameramana Asena Šopova a představitele Jozy György Cserhalmiho) se odráží také v tom, že dvě a půl hodiny trvající film se nejen "odsedí", ale může se rovněž prožít. A pokud si s sebou divák z kina odnese i několik otázek? To snad nemusí vadit: už proto, že část odpovědí se nalézá v krásných a filmem těžko překonatelných originálech Květy Legátové - Želarech a Jozově Hanuli.
Želary, ČR/SR/Rak. 2003, 150 minut, od 12 let, distribuce: Falcon.

Související