Od našeho zpravodaje z Berlína – K obvyklým vysvětlením, proč irští rockeři U2 nejezdí do Prahy, přibylo další. Možná už nejde pouze o to, že na jednu z největších kapel současnosti nemají tuzemští pořadatelé dost peněz a že Česko postrádá stadion alespoň pro sedmdesát tisíc lidí.

Kdo se ve středu vypravil na koncert U2 do Berlína, slyšel politicky uvědomělého zpěváka Bona opakovaně chválit Němce za to, jak se zachovali při nedávné uprchlické krizi. "Před válkou utíkají tři miliony lidí. Je důležité bránit společné hodnoty a soudržnost, zvlášť před hlasováním, které vás čeká," řekl Bono v narážce na podzimní německé volby a později na pódiu promítl fotku kancléřky Angely Merkelové.

Člověka nemohlo nenapadnout, co by Bono asi říkal v Praze dnes, kdy se Česko kvůli své neochotě přebírat podle kvót uprchlíky pře s Evropskou komisí.

Ano, shodou okolností byli U2 v Česku jedinkrát právě v době, kdy země ještě vítala migranty, tehdy z konfliktu na Balkáně. Od slavného vystoupení na pražském Strahově − kde Bono v modré boxerské kápi hopsal pod obřím žlutým obloukem zesměšňujícím řetězec McDonald's a píseň Pride věnoval Václavu Havlovi − příští měsíc uplyne dvacet let.

Výročí si tuto středu připomínaly také stovky českých fanoušků, kteří se už cestou na koncert natěšeně obvolávali z vozů na německých dálnicích. Někteří pamatují, jak Bono při dublinském koncertu na Silvestra 1989 přes rozhlasové vlny zdravil čerstvě svobodné Československo. Jak Havla později pozval do nahrávacího studia a v Dublinu mu předal cenu Amnesty International. Nebo kterak po jeho úmrtí přispěl na vznik tapiserie pro pražské letiště nesoucí Havlovo jméno.

V posledním desetiletí Bono s Čechy přišel do kontaktu jedinkrát, a to právě v Berlíně, kde na pódium roku 2009 vytáhl skupinu českých fanoušků a nechal je zahrát jednu píseň. Tuto středu do mozaiky česko-irských vztahů málem přibyl další − to když okolo šesté večerní Bonova asistentka vzkázala, že zpěvák si přeje poznat šestnáctiletou Lucii Myslíkovou, brněnskou skautku, jež na tamní prvomájové demonstraci odvážně stanula tváří v tvář neonacistovi. Fotka z jejich střetu před pár měsíci obletěla svět a zjevně doputovala až k Bonovi.

Ten nakonec setkání se skautkou, jež v Berlíně pracovala jako dobrovolnice ve stánku Amnesty International, zrušil − prý si potřeboval šetřit hlas. Přes asistentku nicméně Češce poslal alespoň děkovný vzkaz.

Projev o migrantech během středečního koncertu nebyl jediný. Před zhruba sedmdesáti tisíci posluchači, které z berlínského Olympijského stadionu nevyhnal ani vytrvalý déšť, Bono opakovaně hovořil o lásce, naději, toleranci a soucitu.

Když říkal věty jako "Nechť vaše město opustíme lepší, než jsme ho nalezli" a už poněkolikáté čaroval s banálními metaforami o ohni a hvězdách, trochu to tahalo za uši − stejně jako videoprojekce doprovázející píseň Exit, v níž texaský ropař jménem Trump slibuje obyvatelům maloměsta se zapálenými pochodněmi, že kolem nich postaví ochrannou zeď.

Video sice pochází ze zapomenutého amerického westernového seriálu z 50. let minulého století a Trump je tedy jen shodou jmen, jako politický komentář k současnosti to přesto působí trochu lacině.

Bonův apel na dosažení lepšího, tolerantnějšího světa však během více než dvouhodinového koncertu gradoval a publikum mu přicházelo na chuť. Jako v obřím kostele poslouchalo svého kazatele, zpívalo s ním refrény a na vyzvání svítilo telefony, když Bono nechal zhasnout světlomety. Při závěrečné písni One bylo na ploše k stání vidět, jak lidé vůbec nedbají, že promokli na kost. Objímají se, tančí, usmívají, říkají si o cigarety, někteří zhusta pláčou − katarze umocněná očistným deštěm je možná kýčovitá, ale opravdová. Ať si o Bonově spasitelství každý myslí své, zpěvák na lidi působí jako málokdo.

Nepopiratelně křesťanský, idealistický duch se právě ke středečnímu koncertu hodil. Na současném turné U2 kompletně hrají své nejznámější album z konce 80. let zvané The Joshua Tree, pojmenované po starodávném stromu zvaném juka neboli Jozuův strom. V kalifornském Údolí smrti ho na přebal desky kdysi vyfotil Anton Corbijn a váže se k němu křesťanská legenda o amerických mormonech.

Právě Corbijn je autorem vizuální podoby letošní show U2, jež pracuje možná s největším projekčním plátnem v historii − 60 metrů dlouhou obrazovkou technického rozlišení 8K, na níž během písní z Joshua Tree ubíhá Corbijnem fantasticky natočená americká krajina. Dálnice vedou až na obzor. Nad skalnatým pohořím se stahují mračna. U cesty pár trampů, vyprahlé Údolí smrti, písečné duny. Hispánky v džínech a kloboucích natírají dřevěné chýše do barev americké vlajky.

Irští U2 hráli v Berlíně pro sedmdesát tisíc lidí, naživo uvedli celé slavné album The Joshua Tree z konce 80. let

K desce vyprávějící o americkém mamonu i moci, násilí a romantice, mýtech či duchovnu je to vhodný výkladový klíč. Některá videa sice tvoří jen statické záběry, na nichž se mihotají větve stromů − i to je ale čirá poezie. Výrazně umocňuje zážitek z koncertu.

Při něm se U2 k publiku vypravují na dosah ruky − čtyři úvodní písně včetně hitu Sunday Bloody Sunday hrají na předsunutém pódiu, bez kamer či efektů. Teprve poté přejdou pod projekční obrazovku a rozsvěcí neonovou podobiznu Jozuova stromu, tyčící se nad jevištěm. Když kamery prvně přenesou Bonův obraz na plátno, koncert už se láme do druhé půle.

Bonův výkon je slušný, ale nikterak výjimečný. Nejde o to, že v sedmapadesáti letech zpěvák šetří síly a gesta omezuje na minimum − například se stojanem na mikrofon stále pracuje účinně. Stejně tak nevadí, že už třetím rokem Bono nehraje na kytaru v důsledku nešťastné nehody, kdy si při pádu z kola poranil prsty. Bolestivý a namáhavý musí být hlavně Bonův zápas s vlastním hlasem, kdysi spíš tenorem, který se postupem let posunul níž a dnes má přirozenou barytonovou polohu.

Zejména tam, kde musí rockově vykřičet nejvyšší noty, zpěvákův hlas občas bolestivě přeskočí. Asi to není vážné: podobné problémy měl Bono před dvaceti lety, kdy za něj části skladeb zpíval kytarista. Dnes Bona možná zpěv bolí, přesto do něj dává vše. Třeba v písni In God's Country je vidět, jak se před mikrofonem celý naježí, natahuje krk, napíná prsty − hra těla a soulový výraz jeho hlasu prozrazují maximální vypětí.

Miss Syria

◼ Nejpolitičtější částí středečního koncertu U2 v Berlíně byla skladba Miss Sarajevo, překřtěná na Miss Syria.

◼ Doprovází ji video z uprchlického tábora v Jordánsku, v němž se syrská dívka svěřuje se snem vystudovat práva a hájit sny druhých. V jednu chvíli si diváci na tribuně nad hlavami podávají desítky metrů velkou zvětšeninu její fotografie.

◼ K tomu U2 z playbacku pustí operní sólo dnes již nežijícího tenoristy Luciana Pavarottiho, který v původní Miss Sarajevo účinkoval.

◼ Na závěr skladby Bono na plátně promítá pasáže z německé ústavy a vyzývá tureckého prezidenta Erdogana, aby dodržoval lidská práva.

Špičkový výkon podává trojice muzikantů: pětapadesátiletý bubeník Larry Mullen Jr., o dva roky starší basista Adam Clayton a rovněž pětapadesátiletý kytarista řečený The Edge. Ten je od chvíle, kdy před několika lety omylem spadl z pódia, opatrnější: také v Berlíně bylo před koncertem vidět, jak jeho kytarový technik s nástrojem v ruce prochází všechny myslitelné trasy, jimiž by se Edge mohl pohybovat po scéně.

Edgovi se naživo mimořádně podařilo zachovat charakter písní z desky Joshua Tree, která přitom vznikla mnoha přetáčkami, vrstvením kytarových linek a použitím efektů, jež kapele vymysleli producenti nahrávky Daniel Lanois a Brian Eno.

V Berlíně bylo zážitkem pozorovat Edge třeba při gospelově-rockovém hitu Where The Streets Have No Name, kde kytara střídá zvonivé party ve vysokých polohách s tvrdšími údery vespod na tlumené struny. Typicky "edgeovskou" kytaru nejen v této písni dělají především delay a reverb − efekty vytvářející ozvěnu a prohlubující zvuk.

Jinak většina písní z Joshua Tree zněla jako na desce: znatelně se posunula jen Red Hill Mining Town, skladba přearanžovaná z kytar na klávesy. Z playbacku se v ní teď ozývá předtočená dechová sekce, kterou humanističtí U2 příznačně nechali nahrát členy křesťanské charity Armády spásy. "Nikdy jsme nevěděli, jak tu věc hrát naživo. Trvalo nám to třicet let," řekl Bono k letošní koncertní premiéře písně.

Celý večer udržoval povznášející, pozitivní atmosféru, až na dvě výjimky − antimilitaristickou Bullet The Blue Sky a mnohoznačnou temnou píseň Exit s náznaky o sebevraždě, lásce a pokání. V ní zpěvák nabývá lehce satanskou podobu, postavu přezdívanou Shadow Man. Nasazuje klobouk, škrábe si tvář, rituálně se točí kolem stojanu s mikrofonem. A za pulzující baskytary výhrůžně přeříkává dětskou říkanku Eeny, meeny, miny, moe, tedy jakousi anglickou obdobu českého Enyky, benyky, kliky, bé.

V tu chvíli z U2 běhal mráz po zádech. Pár takových okamžiků a po nich vhodně zařazená povznášející píseň − to měl pak i skeptik dojem, že s U2 stoupá do nebe.

Irští U2 hráli v Berlíně pro sedmdesát tisíc lidí, naživo uvedli celé slavné album The Joshua Tree z konce 80. let