Na Blízkém východě se zájmy Američanů a Evropanů liší

Adam Černý
Praha, 12. 2. 2002
Otevřená výměna názorů mezi Spojenými státy a zeměmi Evropské unie na způsob řešení konfliktů v oblasti Blízkého východu obnažila rozdíly, které jsou staršího data. Tyto spory se budou opakovat, dokud si jediná supervelmoc udrží své výjimečné postavení v mezinárodních vztazích.
Mluvčím kritiků se stala Francie, jejíž ministr zahraničí Hubert Védrine minulý týden Spojeným státům vytkl, že jejich přístup k mezinárodnímu terorismu je "zjednodušující". Nepřímou kritiku amerických úvah o zásahu proti saddámovskému režimu v Iráku spojil Védrine s výhradami vůči americké podpoře politice izraelského premiéra Ariela Šarona. Pokus o izolaci palestinského vůdce Jásira Arafata označil za "další omyl", na němž se Evropa nebude podílet.
Ani otevřená kritika nejspíše politiku Washingtonu příliš neovlivní a poslouží každé straně hlavně k tomu, aby hlasatelé uklidnili své spojence a klienty v regionu - Izrael a arabské země.
Jasný odstup odrážející rozdílné zájmy se v poválečném období vynořil v dramatické podobě již roku 1956 během suezské krize. Tehdy britské a francouzské oddíly s pomocí Izraele intervenovaly proti nacionalistickému režimu Kamála Abdala Násira. Nový egyptský vůdce se rozhodl převzít kontrolu nad strategickým a provozně velmi výnosným Suezským průplavem spojujícím Středozemní a Rudé moře. Spojené státy odmítly zásah podpořit a expediční sbor se musel tváří v tvář mezinárodnímu tlaku dát na ústup.
Washington svůj zdrženlivý postoj oficiálně zdůvodňoval faktem, že trestná výprava se neopírala o mezinárodní mandát, potichu se mluvilo o nedostatku motivace. Londýn a zvláště Paříž si na suezském příkladu uvědomily, že zámořský spojenec se při rozhodování řídí především svými zájmy.
Dokud jsou schopnosti jednotlivých států prosadit své zájmy v alespoň relativní rovnováze, je možnost vzniku sporu mezi spojenci malá. Dnešní pozice Spojených států jako jediné supervelmoci naopak pravděpodobnost vzniku konfliktů zvyšuje.
Pokud se dnes Washington rozhoduje, že například zasáhne proti saddámovskému režimu v Bagdádu bez důkladných konzultací s evropskými spojenci, činí tak především proto, že je schopen sám takový zásah uskutečnit. Na názory Francie či Velké Británie bere ohled jen do té míry, zda a do jaké míry potřebuje podporu pro dosažení vytyčeného cíle.
Jiná situace byla po loňském 11. září. Spojené státy se cítily ochromeny teroristickými útoky a obávaly se, že by odvetná akce mohla být v muslimských státech vnímána jako odvetná "křížová výprava", jak se jedenkrát vyjádřil prezident Bush. Proto bylo zapotřebí sestavit co nejširší alianci států podporujících zásah proti těm, kteří útoky připravili nebo ukrývají jejich pachatele.
V pozadí výměny názorů mezi Spojenými státy a jejich spojenci na způsob řešení konfliktu na Blízkém východě je rozdíl v nástrojích, které mají k dispozici. Američané spoléhají na účinek hrozby svého vojenského potenciálu, zatímco Evropská unie dává přednost diplomatickému vyjednávání a rozvojové pomoci.
Ve vrcholících krizích převládá mezi spojenci solidarita. Zahraničně politický expert Dominique Moisi ale podotýká, že jakmile akutní nebezpečí pomine, tak "i když jsou na jedné lodi, liší se v názoru, jak čelit bouři".