Ropa za gruzínskou demokracii


Gruzie obdrží vánoční dárek o něco později, ale čekání bude stát za to. Nedělní prezidentské volby, z nichž vzejde nástupce Eduarda Ševardnadzeho, zemi nabízejí první naději od získání nezávislosti v roce 1991. Zasloužila se o ni "revoluce růží", ale o tom, zda bude Gruzie vzkvétat, či si protrpí další ztracená léta, nerozhodne politika, nýbrž ekonomika.
Ševardnadze sice počátkem 90. let vytáhl Gruzii z občanské války, ale poté ji držel pohromadě jen tím, že stavěl mocné klany proti sobě. Během deseti let se ekonomika izolovala a statisíce nejschopnějších Gruzínců emigrovaly.
Během Ševardnadzeho prvního funkčního období vznikl liberální zákon o zahraničních investicích a byly položeny základy státu opírajícího se o vládu zákona. Do země proudily investice, zejména do energetiky, neboť západní společnosti doufaly, že existují-li ložiska ropy a zemního plynu v sousedním Ázerbájdžánu, musí být i v Gruzii.
Ševardnadze živil sen, že se země stane dopravním a energetickým mostem na Západ. Konsorcium ropných společností vybudovalo kvůli exportu ázerbájdžánské ropy přes Černé moře ropovod Baku-Supsa. Další začalo stavět ropovody a plynovody za miliardy dolarů, které měly vést z Ázerbájdžánu přes Gruzii do Turecka a na Západ.
Přesto lidé přežívají za několik dolarů denně. Ropovody a plynovody jsou dopravními trasami, ne zaměstnavateli. Gruzínskou odměnou za zprostředkování strategické exportní trasy ázerbájdžánské ropy navíc nebyly dolary, nýbrž diplomatická pojistka - starost Západu v čele s USA o bezpečnost ropovodů.
Ostatní investoři se drželi stranou, neboť Ševardnadze zavíral oči nad korupcí. Transparency International zařadila Gruzii mezi deset nejzkorumpovanějších států. Vláda zákona existovala pouze na papíře.
Boj s korupcí je klíčovým úkolem pro reformní vedení Michaila Saakašviliho, právníka se vzděláním z Kolumbijské univerzity, Nino Burdžanadzeové, prozatímní prezidentky a předsedkyně parlamentu, a Zuraba Žvaniji, bývalého předsedy parlamentu. Jsou mladí, energičtí a postrádají sovětské návyky.
Ještě lepší je, že nic nedluží starým mocipánům. Připomínají tak mladé dvacátníky a třicátníky, kteří se v roce 1991 chopili moci v Estonsku a úspěšně dovedli bývalou sovětskou republiku do EU.
Hlavním úkolem je zbavit se korupce. Jinak se budou investoři poohlížet jinde a ti domácí budou dále ukrývat peníze za hranicemi. Zároveň musí být monopolistický energetický sektor regulován nejen na papíře, ale skutečně. Důležité je i odstranění byrokracie. Gruzie by měla vytvořit malou, profesionální a dobře placenou administrativu.
Vyplácení slušných mezd poctivým úředníkům a soudcům vyžaduje daňové příjmy. Nepřímé daně musí být přísně vymáhány. Pomohla by i jednoduchá rovná daň z příjmu, jak se to stalo v Rusku.
Problematičtější je zajištění stability. Gruzie musí uzavřít mír se třemi de facto polonezávislými regiony. Články v gruzínské ústavě, která jim přiznává autonomní práva, musí dostat nový smysl. Pokud se problém nevyřeší, budou zahraniční investoři, neřkuli turisté, stále pokládat Gruzii za nestabilní zemi.
Klíčem zůstává Rusko. Coby zprostředkovatel Ševardnadzeho odstoupení se konečně jeví jako země, která má zájem na stabilní Gruzii. Tato nová starost by se měla vyzkoušet. Pouze pod americkým tlakem se však Rusko nechá přesvědčit, aby dostálo závazkům na stažení svých jednotek z Gruzie a ukončení podpory separatistů.
Pokud se nepodaří Gruzii brzy oživit, pak to zvýší až mytické pošilhávání po autoritářském vůdci a zdiskredituje to demokracii. Má-li se tomu zabránit, bude to vyžadovat trvalou podporu ze strany USA a mezinárodního společenství.
Amerika se musí opět zúčastnit budování státu. Gruzie nemůže vybrat dost daní, aby tento úkol zvládla sama. Potřebuje podporu pro chod státu, vyplácení mezd a zajištění základních služeb. Podpora by měla být podmíněna viditelným pokrokem. Gruzínský Marshallův plán je slibnou myšlenkou.
Některým dárcům může připadat, že Gruzie za ty výdaje nestojí. Kvetoucí demokracie bude mít dominový efekt i na Ázerbájdžán a Arménii. Existuje snad lepší způsob zajištění bezpečnosti transkavkazských ropovodů než prostřednictvím demokratické legitimity?
Jenik Radon vyučuje na Kolumbijské univerzitě, David Onoprišvili je bývalým ministrem financí Gruzie
(c) Project Syndicate