Za spory o švarcsystém vězí rozdílné zatížení příjmů zaměstnanců a podnikatelů. Celkové zatížení mzdy sociálními odvody, tedy pojistným sráženým jak ze zaměstnancovy mzdy, tak i placeným zaměstnavatelem, je vyšší než obdobné zatížení příjmu podnikatele. Jestliže každá daň či státem vynucovaný odvod už tak vyvolává morální pochybnosti, lze nerovné zdanění označit jako doplňkové "násilí" státu.
Uzákoněná nerovnost přirozeně vede ke snaze obejít vyšší daň. Taková snaha je pochopitelnou, racionální reakcí poplatníka, a to i při vědomí případné sankce.
Na druhé straně nerovnost vyvolává pokusy legislativně srovnat podmínky placení. Vedou se diskuse o riziku, které na sebe berou živnostníci, když odcházejí na "volnou nohu". Riziku, které by mělo najít výraz v rozdílném odvodovém zatížení. Problém je však již v samotném sdílení podobného rizika, případně v jeho míře nebo, chcete-li, v arbitrárnosti rozdílu v odváděném pojistném.
Perspektivní řešení tkví v tom, aby státu postupně byla odebrána úloha pojistitele, který individuálně kalkuluje vyplacenou pojistku. Dále v rekvalifikaci povinných odvodů z příjmu do podoby daně, v přechodu k jednotné sociální dávce, respektive rovnému důchodu. A ve vytváření prostoru pro větší odpovědnost člověka za sebe sama.
Cesta je ve zvětšování objemu soukromých statků na úkor veřejných. Je třeba pustit více soukromých peněz i do zdravotního a sociálního systému na úkor nižších odvodů. Spoření a pojištění, které by odráželo individuální možnosti a potřeby nad úrovní jednotné sociální dávky (rovného důchodu), je třeba svěřit občanovi. Nižší daně nejen zvětší balíček peněz, který zůstane zaměstnanci či podnikateli, ale přispějí i k tvorbě prostředí, v němž snáze najde práci nebo prostor pro samostatnou aktivitu i ten, kdo je dočasně mimo.
Stupeň transformace státního pojišťovacího systému bude pochopitelně závislý na řadě vnějších, zejména mezinárodních faktorů i na odvaze voličů a politiků.
Startovním krokem ke zmírnění distorze mezi zatížením samostatně výdělečně činných osob a zaměstnanců není zvyšování zatížení jedněch (zvětšením vyměřovacího základu nebo ukládáním pokut), ani adresnější zužování okruhu zvýhodněných poplatníků (jakkoli je nejednoznačnost zákona škodlivá). Racionálním začátkem je snížit odvodové zatížení znevýhodněných poplatníků.
Výše úplných nákladů práce je brzdou ekonomického i sociálního rozvoje. Racionální řešení problému švarcsystém začíná snížením sociálního a zdravotního pojistného odváděného zaměstnavateli.
Je-li jedna košile urousaná a druhá čistá a záměrem je mít obě stejně čisté, je možné tu čistší ušpinit, a dosáhnout tak cíle. Racionální, produktivní přístup však spíše velí špinavou košili vyprat. Ne všechny procesy jsou však tak jednoduše vratné, špiniči košil i pozorujícímu obecenstvu mohu názorně předvést opravu, tedy alternativní postup, když obě košile následně vložím do pračky.
Stejně tak i bez možnosti praktického důkazu tvrdím, že ani například experimenty s rozšiřováním tělesného handicapu by se nedaly označit jako rozumné úsilí o rovnost příležitostí. Ostatně, vlezeme-li všichni, třeba i dobrovolně, do vězení, svět se spravedlivějším nestane.
Autor pracuje v mezinárodní bance v Rusku
Uzákoněná nerovnost přirozeně vede ke snaze obejít vyšší daň. Taková snaha je pochopitelnou, racionální reakcí poplatníka, a to i při vědomí případné sankce.
Na druhé straně nerovnost vyvolává pokusy legislativně srovnat podmínky placení. Vedou se diskuse o riziku, které na sebe berou živnostníci, když odcházejí na "volnou nohu". Riziku, které by mělo najít výraz v rozdílném odvodovém zatížení. Problém je však již v samotném sdílení podobného rizika, případně v jeho míře nebo, chcete-li, v arbitrárnosti rozdílu v odváděném pojistném.
Perspektivní řešení tkví v tom, aby státu postupně byla odebrána úloha pojistitele, který individuálně kalkuluje vyplacenou pojistku. Dále v rekvalifikaci povinných odvodů z příjmu do podoby daně, v přechodu k jednotné sociální dávce, respektive rovnému důchodu. A ve vytváření prostoru pro větší odpovědnost člověka za sebe sama.
Cesta je ve zvětšování objemu soukromých statků na úkor veřejných. Je třeba pustit více soukromých peněz i do zdravotního a sociálního systému na úkor nižších odvodů. Spoření a pojištění, které by odráželo individuální možnosti a potřeby nad úrovní jednotné sociální dávky (rovného důchodu), je třeba svěřit občanovi. Nižší daně nejen zvětší balíček peněz, který zůstane zaměstnanci či podnikateli, ale přispějí i k tvorbě prostředí, v němž snáze najde práci nebo prostor pro samostatnou aktivitu i ten, kdo je dočasně mimo.
Stupeň transformace státního pojišťovacího systému bude pochopitelně závislý na řadě vnějších, zejména mezinárodních faktorů i na odvaze voličů a politiků.
Startovním krokem ke zmírnění distorze mezi zatížením samostatně výdělečně činných osob a zaměstnanců není zvyšování zatížení jedněch (zvětšením vyměřovacího základu nebo ukládáním pokut), ani adresnější zužování okruhu zvýhodněných poplatníků (jakkoli je nejednoznačnost zákona škodlivá). Racionálním začátkem je snížit odvodové zatížení znevýhodněných poplatníků.
Výše úplných nákladů práce je brzdou ekonomického i sociálního rozvoje. Racionální řešení problému švarcsystém začíná snížením sociálního a zdravotního pojistného odváděného zaměstnavateli.
Je-li jedna košile urousaná a druhá čistá a záměrem je mít obě stejně čisté, je možné tu čistší ušpinit, a dosáhnout tak cíle. Racionální, produktivní přístup však spíše velí špinavou košili vyprat. Ne všechny procesy jsou však tak jednoduše vratné, špiniči košil i pozorujícímu obecenstvu mohu názorně předvést opravu, tedy alternativní postup, když obě košile následně vložím do pračky.
Stejně tak i bez možnosti praktického důkazu tvrdím, že ani například experimenty s rozšiřováním tělesného handicapu by se nedaly označit jako rozumné úsilí o rovnost příležitostí. Ostatně, vlezeme-li všichni, třeba i dobrovolně, do vězení, svět se spravedlivějším nestane.
Autor pracuje v mezinárodní bance v Rusku
