Ani majestát šarlatového taláru a ceremoniální pompa nemohou setřít dojem, že novým rektorem Karlovy univerzity v Praze se stal mladý muž. Ve volném čase chodí fyziolog Václav Hampl po horách a sní o tom, že univerzita vychová dalšího nositele Nobelovy ceny.

16vik06 ()V jednom z rozhovorů jste řekl, že rok 1989 přišel právě včas, abyste nemusel obětovat vědeckou kariéru, kdyby vás třeba tvrdě tlačili ke vstupu do komunistické strany. Nepadne teď vaše vědecká kariéra za oběť vašemu působení v čele univerzity?
Jedna věc je, když člověk obětuje nějakou vědeckou práci pod nátlakem, jiná věc je, když se k tomu svobodně rozhodne. Navíc se snažím udržet si část času na reálné bádání a práci s doktorandy, což se mi zatím daří. A hlavně, nevidím rektorskou práci jako oběť, ale jako rozšíření práce vědecké. Vědec se napřed něco naučí sám, potom si vytvoří tým, vychová následovníky a pak už jim jen zpovzdálí radí. Rektorování vidím jako starost o to, abych týmu, v němž teď jsem, tedy univerzitě, v mezích svých možností a schopností pomohl být dobrou vědeckou institucí.

Jak vás zastihla změna poměrů v roce 1989?
Můj tehdejší školitel a později dlouholetý šéf Jan Herget obhájil 17. listopadu profesuru, takže pořádal na pracovišti menší oslavu. Tehdy jsem pracoval ve sklepní laboratoři Ústavu patologické fyziologie na Karlově. Shromáždění studentů probíhalo kousek od nás, na Albertově, ale já jsem tam nemohl jít. Když váš nadřízený pořádá oslavu, je třeba se zúčastnit, a mě jeho pozvání navíc velmi těšilo. Šel jsem tedy na oslavu ulicí U Nemocnice, kolem policejních kordónů a zaparkovaných policejních aut, a říkal jsem si: "Vida, už zase!" Vůbec mě nenapadlo, že tentokrát se něco semele. Měl jsem tehdy několik měsíců starého synka, a tak jsme na další demonstrace chodili s kočárkem, ale dál už se nic nebezpečného nestalo.

Potom jste se s laboratoří dostali ze sklepa do Motola.
V návaznosti na změnu poměrů se uvolnily budovy vojenské katedry v Motole. Dá-li se těm stavbám vůbec říkat budovy, protože to jsou ony známé montované "tesko" baráky. Na každé vysoké škole studenti před rokem 1989 procházeli vojenskou přípravou. Skoro každý muž, který tehdy studoval v Praze, teď proto ví, kde v Motole sídlíme, protože tam zamlada bojoval. Přestěhováním jsme si každopádně výrazně polepšili.

V roce 1991 jste s rodinou odjel do Spojených států na Proskovo stipendium. V čem byl největší rozdíl mezi pracovištěm, z něhož jste vyšel, a vaším působištěm na univerzitě v Minnesotě?
Především ve vybavení. Za komunistického režimu to s financováním vědy bylo velmi složité. Pracovali jsme proto spíš na přístrojích, které nám někdo dal nebo které jsme získali přes nejrůznější známé ve světě. Od té doby se rozdíly ve vybavení hodně zmenšily.

A co rozdíly ve schopnosti týmové práce, v erudici?
Měl jsem docela štěstí, že laboratoř, kam jsem nastoupil po škole, byla dobrá. Tým vedený profesorem Hergetem byl maličký, ale panovaly tam výborné vztahy. V tomto smyslu jsem byl dost zmlsaný a v Americe jsem v tom zásadní rozdíl neviděl.

Češi, kteří byli krátce po roce 1989 na stážích na zámořských univerzitách a klinikách, tvrdí, že si tam získali obdiv díky tomu, že doma museli nesčetněkrát improvizovat, a tak si dovedli poradit v každé situaci. Zažil jste něco podobného?
To je jeden z důvodů, proč jsem se tam docela uchytil. Bavilo mě řešit problémy, takže jako jednu z prvních věcí jsem v americké laboratoři zaváděl novou, dosud nepoužívanou metodu. Byl to přesně ten případ, kdy člověk musel vzít nějaké kousky a "sbastlit" je dohromady, aby vše fungovalo.

Říká se, že není jedna Amerika. Kterou z Amerik jste poznal vy?
Žil jsem na Středozápadě, ale ani Středozápad není jen jeden. V Minnesotě, tedy na severním Středozápadě, žije hodně lidí, jejichž předkové přišli ze Skandinávie. I tamější lesnatá krajina je Skandinávii podobná, i když namísto fjordů je tam spousta jezer. Místní lidé si uchovali hodně z původního skandinávského temperamentu. Jsou velmi přátelští, rodinně zaměření a poklidní, rozhodně nejsou crazy. Mám silnou vzpomínku na něco, co mě uhodilo do očí jako obrovský kulturní rozdíl. Krátce po příjezdu jsem šel pěšky parkem, a každý, koho jsem potkal, se na mě usmál. Na to jsem tedy z domova opravdu nebyl zvyklý.

Americká společnost je hodně organizována na základě víry. Jak vy se vyrovnáváte s tím, že ne všechny dimenze lidské existence jsou plně poznané? Cítil jste v USA potřebu nějak se v tomto směru vymezovat?
Když jsem přišel do Ameriky, tohoto rozdílu jsem si pochopitelně všiml. Ale nevnímal jsem to jako problém, spíš jako podnět k přemýšlení. Byla to jedna z věcí, na nichž jsem si uvědomoval, jak "pravdy", předkládané nám tady za komunismu jako samozřejmé (jako že rozumní lidé nemohou být věřící), ve skutečnosti klidně mohou být i trochu jinak..

Jak je možné, že je mezi vědci tolik věřících?
Asi to souvisí s tím, že věda je jen jeden z možných způsobů uchopení existence. Má nějakou metodologii, ale sama si uvědomuje svá omezení.

Netoužil jste v Americe zůstat?
Podstatné pro mě bylo, že jsem z domova odjížděl v situaci, kdy jsem věděl, že se mohu vrátit. Jinak bych odsud asi sotva odešel. Odjel jsem na roční stáž, protože jsem usoudil, že to je pro moji práci a celkový rozhled důležité. Náš pobyt se ale nakonec prodloužil na pět roků a hodně jsme si tam zvykli. Narodila se nám tam dcera, děti tam chodily do školy a měly kamarády a i my jsme si vybudovali společenskou síť. Ne že bych přímo toužil zůstat, ale zpřetrhat vazby s lidmi bylo opravdu náročné.

Po návratu jste se věnoval výzkumu a pedagogické práci. Podnikání vás nelákalo?
Občas si se ženou říkáme, že kdybychom byli zrealizovali jen procento nejrůznějších svých nápadů, jsou z nás dnes boháči. Nápady přicházejí, a za pár let občas zjistíme, že je někdo úspěšně uvedl do života.
Když jsme se v roce 1996 vrátili, přišlo mi, že bude těžké vyžít tady jen z vědy a z učení. Tehdy jsem se rozhlížel po dalších možnostech obživy a trochu i něco zkusil. Ale ve vědě a v učení jsem se našel mnohem víc. Nicméně je určitě pravda, že úspěšné vedení třeba velkých grantových projektů, neřkuli celé univerzity, má s podnikáním také leccos společného.

16vik07 ()Deset procent českých lékařů prý chce odejít pracovat do zahraničí. Z toho, co jste právě řekl, vyplývá, že jim nejspíš rozumíte. Ale rozumíte tomu, proč je jich jen deset procent?
Poměry v Česku jsou v něčem náročnější než v jiných zemích, ale chleba má dvě kůrky všude. Česká republika dnes není žádné zoufalé prostředí, odkud by prchal každý, kdo jen trochu může. Je to docela fajn země, kde se dá rozumně fungovat. Proč by tedy měli lékaři houfně odcházet?

Takže nám masívní odliv mozků nehrozí?
To jsem neřekl, deset procent přece určitě není málo. Ještě důležitější je, že těch deset procent může zahrnovat skutečnou špičku. Odchod těch nejlepších vidím jako hlavní a vážnou hrozbu.

Odcházejí hlavně z materiálních důvodů?
Těžko říct, ale rozhodně nejen z těchto důvodů. Odborníci si stěžují na relativní nepružnost zdejšího prostředí, na to, že nové nápady se tu prosazují hůř než v zahraničí, že pro postup v kariéře je důležitější počet odsloužených let než reálné výsledky. To jsou zřejmě také důležité důvody k odchodu.

V nejrůznějších anketách vychází český vědec jako příslušník vysoce prestižního povolání. Přitom jsou odborníci tak špatně odměňováni.
Konkrétně na Karlově univerzitě jsou sumy peněz, které si lidé odnesou domů, velmi variabilní. Závisejí na oborech a na tom, jak je kdo osobně aktivní, jak je úspěšný v grantových soutěžích. Dnes už se bráním tomu, dávat rovnítko mezi vědec a chuďas. V některých případech to platí, ale všeobecně zdaleka ne. Je pravda, že mnohé humanitní obory jsou na tom hůř než přírodní vědy.

Příliv peněz do vědy závisí na politickém rozhodnutí. Proč k němu naše vlády zatím nedospěly?
Je spravedlivé říci, že v posledních zhruba dvou třech letech začaly peníze na vysoké školy reálně stoupat. Nicméně i když Univerzita Karlova dnes hospodaří s více než 6 miliardami korun ročně, pořád je státní podíl na této částce menší než prostředky, které mají k dispozici univerzity v západní Evropě, se kterými začínáme soutěžit.
I naše veřejnost začíná čím dál víc vnímat věci kolem vědy a vysokého školství jako prioritní. Souvisí to se zájmem médií o tuto oblast. Doufejme, že v dlouhodobějším výhledu budou politická rozhodnutí, kam dát peníze, vycházet ze zájmu veřejnosti.

O kterém z našich ministrů školství se dá říct, že opravdu naslouchal potřebám vysokých škol?
Nechci žádného upřednostňovat. Je navíc pravda, že ve své trochu aktivnější pozici vůči vysokému školství jsem vlastně zažil jen Petru Buzkovou. Jí musím přiznat minimálně to, že dokázala vyjednat nárůst financí do vysokého školství o dvě a půl miliardy ročně. Vím, že ostatní rektoři si pochvalují komunikaci s ní. Moje osobní zkušenost je zatím kratičká.

Často slyšíme, že se osobnosti vědy málo prezentují, a že mladí lidé tudíž nemají pozitivní příklady z této oblasti. Ale nemohou si za to vědci tak trochu sami? Nevyhýbají se médiím?
Neřekl bych, že vědci před médii prchají, ale je tu zřejmě jakýsi komunikační problém, daný odlišným charakterem obou prostředí. Jelikož se vědci musí dobírat spolehlivých výsledků, mají tendenci posuzovat vše z mnoha stran, diskutovat, argumentovat, a k tomu je potřeba dlouhého času. Pro média je naopak důležitější svižná formulace než totální akurátnost vyjádření. V tom může být problém, ale dá se na tom pracovat. Je to jedna z věcí, se kterými bych tu chtěl pomoci. Považuji to za důležité, protože bude-li mít veřejnost o vědu a vysoké školy zájem, bude ochotna dát na ně víc peněz.

V zámoří je běžné vícezdrojové financování univerzit. Má komerční sféra u nás zájem vkládat peníze do vědy?
My sami zvládáme akademické bádání, ale komerční sféru ještě úplně neumíme oslovit. Založili jsme si na to Centrum pro přenos poznatků a technologií, které by mělo tento kanál zprofesionalizovat. Univerzita Karlova je velmi respektovaná značka, nejde o to, že by se jí firmy bály. Ale firmy v našem prostředí často nemají peníze ani zájem. Jsou zaměřeny spíš na kontinuální produkování a inovace nepovažují za nezbytně důležité. Navíc řada zdejších firem má zahraniční vlastníky, kteří raději investují do výzkumu a inovací v domovských zemích.

V Americe jsou donátoři, bohatí absolventi, kteří obdarovávají vlastní alma mater. Jsou už i u nás?
Doufám, že na ně nebudeme muset dlouho čekat, ale zatím prakticky neexistují. Funguje Spolek absolventů a přátel Univerzity Karlovy, který má ambici sdružovat lidi, kteří by byli ochotni univerzitě pomáhat. Zajímavý příjem však členové spolku univerzitě zatím nepřinášejí.

Vede podle vás cesta přes školné?
Rozhodnutí o školném je politické, vysokých škol se politici maximálně přeptají na názor, ale vázáni jím nebudou. Školné nemůže znamenat zásadní převrat ve financování vysokých škol, tak vysoké se u nás nedá nastavit. Asi to bude jeden ze zdrojů. Školné nesmí vyloučit ze studia ty, kteří si je nemohou dovolit. Proto by bylo potřeba, aby se nemalá část z toho, co se vybere, zpětně vyplácela jako stipendia. Zdá se ale, že celosvětový trend vede tímto směrem, a že tedy na školné dříve či později dojde.

Otravuje vás, jak se pořád někde zdůrazňuje vaše mládí?
Nejsem takový mladík, aby mě netěšilo, když mě někdo označí za mladého. Na druhé straně je můj věk opravdu nápadný. Teď jsem se vrátil ze zasedání evropské asociace univerzit a i tam jsem byl relativně z mladších. Přinejmenším v Evropě je běžnější, že tuto funkci dělají lidé v pokročilejších stádiích životní kariéry.

16vik09 ()Setkáváme se po deseti týdnech vašeho působení ve funkci rektora. Co jste si za tu dobu ujasnil? Co budete měnit, co jste už změnil?
Rozdělil jsem funkci prorektora pro vědu, který měl na starosti strašnou spoustu věcí. Ustavil jsem prorektora, který má na starosti financování vědy. Chci, aby se peníze nejen sehnaly, ale aby za ně byl i dobrý výstup. Další prorektor, pro akademické kvalifikace, se stará o odborný profesní růst - docentury, profesury. To je důležitá věc z hlediska růstu kvality výuky a bádání.

Co v této chvíli znamená být dobrým rektorem?
Dobrý rektor je ten, kdo dokáže přicházet s nápady, jež v akademické obci zarezonují a někam ji posunou. Na druhé straně je dobrým rektorem někdo, kdo umí dobře jednat s lidmi, protože tu máme velkou autonomii sedmnácti fakult. Měla by být větší prostupnost mezi jednotlivými fakultami - aby si třeba student medicíny mohl co nejjednodušeji přibrat něco z filozofie nebo z práv. V tom vidím prostor pro zlepšení.

Zastáváte názor, že univerzita by měla být apolitická. Daří se to?
Po celých 658 let Univerzita Karlova nikdy nestála mimo politiku. Je to do té míry významná instituce, že má vliv na to, jak věci v této zemi fungují. Ale je správné, aby se do politiky aktivně nemíchala po boku jedné strany nebo proti jiné. Rozhodně zastáváme názor, že univerzitní prostor se nemá propůjčovat k politické agitaci. Ale s politiky pochopitelně komunikuji, aniž bych kohokoli z nich upřednostňoval.

Česká republika nezaujímá přední místo v žebříčku vysokoškolsky vzdělaných lidí. Není to ale tím, že ve světě je víc škol, poskytujících nižší, bakalářské tituly, takže se srovnává nesrovnatelné?
Trochu to tím je. My ale nevycházíme dobře, ani když se srovnáváme se zeměmi, které mají systém podobný. Ten deficit je reálný. Chceme-li se ostatním zemím vyrovnat, což je potřebné, budeme muset především rozšířit počet bakalářských míst na nových neuniverzitních vysokých školách, spjatých například s místním průmyslem nebo administrativou. Cesta nepovede přes nafukování stávajících univerzit na čtyřnásobek. Naše univerzita má v porovnání s rokem 1990 více než dvojnásobek studentů. Jsme na horní mezi, neumím si představit, že by se další rozšíření nepodepsalo na kvalitě výuky. Roli Univerzity Karlovy vidím spíš v péči o to, abychom měli nejen velký počet absolventů, ale abychom měli dobré absolventy.

Chcete posunout univerzitu výš v žebříčcích úspěšnosti?
To je moje primární ambice. Mezinárodní srovnávání univerzit je strašně komplikovaná záležitost. V posledních letech se hodně přihlíží k šanghajskému hodnocení. Podle něj zaujímáme místo kolem třísté příčky, což na první pohled vypadá jako nic moc. Je to však hodnocení dvou tisíc univerzit a UK je mezi prvními pěti stovkami jako jediná z České republiky. Ale je na čem pracovat, pro mě je to výzva.

Z vašich webových stránek mám dojem, že jste se rozhodl rektorskou funkci trochu polidštit. Je to tak?
Není to výsledek nějakého vědomého rozhodnutí, ale pokud to tak působí, opravdu mě to těší.

Proč jste si vybral právě fyziologii? Měli jste v rodině nějakého přírodovědce?
Neměli. Maminka je španělštinářka a tatínek, strojní inženýr, pracuje v automobilovém vývoji.
Oba rodiče kvůli politickým poměrům studovali za pochodu při zaměstnání, takže jsem už jako dítě vnímal, že kvůli vzdělání stojí za to něco obětovat. Tatínek nám hodně vysvětloval logiku fungování věcí. To asi přispělo k mé volbě povolání, ale proč jsem si vybral právě biologii, to nevím.

Je na vás váš šestnáctiletý syn hrdý?
To se zeptejte jeho, ale myslím, že se mnou snad děti zásadní problém nemají. Já na ně hrdý jsem.

Jste prý vášnivý cestovatel. Co preferujete?
Mám hodně rád hory, pokud možno ty vyšší. Teď jsem byl na rektorské konferenci ve Španělsku. Když jsme tam přejížděli pohoří, o kterém jsem ani netušil, že existuje, okamžitě jsem pookřál.

Říká se, že na tom, v jakém pořadí dětí se člověk narodil, závisí jeho motivace, vůle, ctižádost a další věci. Vy jste kolikátý z pěti sourozenců?
Druhý. První tři sourozenci jsme byli věkem relativně blízko u sebe. Se dvěma sestrami jsme hodně táhli spolu. Moje dominantní vzpomínka je, že jsme byli parta. Z rodinného prostředí jsem si nejspíš přinesl smysl pro tým.

16vik10 ()Chcete své děti v životě hodně směrovat, nebo jim chcete dávat velkou volnost v jejich hledání?
Zatím nemám pocit, že bych je nějak specificky směroval. Myslím, že je hlavně důležité dát jim rozumný osobní příklad. Jde spíš o to, jaký systém hodnot přijmou, než o to, co konkrétně budou dělat. Trochu se snažím následovat příklad vlastního otce a povídat si s nimi o různých věcech. Ale kvůli časovému vytížení se mi to daří méně, než bych chtěl.

Zamýšlíte se nad tím, do jakého světa rostou? K čemu docházíte?
Mám tendenci brát věci, které nemohu příliš ovlivnit, tak, jak přijdou, a moc nad nimi nerozjímat. V bezesné noci ale člověka občas napadne, že to naše děti možná nebudou mít lehké, protože v některých aspektech může svět hodně zesložitět proti tomu, co známe dnes. Myslím, že člověk může něco udělat vlastním nasazením v tom, co umí, co se naučil, a to dělat podle svého nejlepšího svědomí. Zbytek zkrátka nemáme pod kontrolou.

Václav Hampl     
Narodil se v Praze v roce 1962. Po absolvování oboru fyziologie na Přírodovědecké fakultě UK (1985) působil v Ústavu patologické fyziologie na Fakultě dětského lékařství UK. Věnuje se výzkumu cév v plicích a placentě. V letech 1991 - 1995 působil jako vědecký pracovník na University of Minnesota v Minneapolisu. Po návratu byl zvolen do Akademického senátu UK a v roce 2002 se stal jeho předsedou. Od 1. února 2006 je Prof. RNDr. Václav Hampl, DrSc. rektorem Karlovy univerzity v Praze. Je ženatý s psycholožkou Alicí Hamplovou, je otcem syna a dvou dcer.

Snímky: HN - Jan Šilpoch
Související