Postavme se k základně čelem
Nabídka americké vlády zřídit ve střední Evropě jednu ze základen protiraketové obrany je výzva, před níž bychom neměli strkat hlavu do písku. Zlehčování naší bezpečnosti se nám v historii několikrát vymstilo.
Systémy protiraketové obrany jsou čistě defenzívní a nemají nic společného se sovětskými ofenzívními raketami, které byly rozmístěné na našem území v minulosti. Obranné systémy byly v dobách studené války zapovězené. V souladu s doktrínou vzájemně zaručeného zničení si Američané a Sověti udržovali jen útočné rakety. Doktrína to byla sice nemravná - ostatně její anglická zkrátka MAD (mutually assured destruction) znamená též "šílená" -, ale fungovala.
Bezpečnostní situace ve světě je nyní jiná, méně předvídatelná.
Evropa si sama nepomůže
Raketovými systémy a jaderným programem disponují režimy v Íránu a v Severní Koreji, u nichž se na racionalitu jednání nemůžeme spoléhat. Pro příklady nemusíme chodit daleko - začínají odlišným chápáním ceny lidského života a končí sebevražednými atentátníky a ideologií fanatických islamistů.
Rozmístění obranných protiraketových systémů je v USA předmětem celonárodního konsensu. Začala s ním Clintonova administrativa a k dalšímu rozvoji dochází za vlády dnešního prezidenta. Program bude pokračovat bez ohledu na to, kdo příště usedne do Bílého domu.
Potřebu rozvoje protiraketových systémů k obraně našeho kontinentu uznávají všichni spojenci Američanů v Evropě, jak dokládá deklarace NATO ze summitu v Praze v roce 2002. V rámci NATO je tento systém reálný a klíčem k úspěchu je jedině jeho propojení se systémem americkým. Evropa nemá ani finanční, ani technologické prostředky, aby si takový systém vytvořila sama.
Tři důvody pro základny...
Za této situace máme v zásadě dvě možnosti. Jednak můžeme jen pasívně vyčkávat, až se NATO na svém systému k ochraně Evropy dohodne. S ohledem na naši geografickou polohu budeme nakonec základnu hostit zřejmě také, ale poneseme svůj díl nákladů. Máme také druhou možnost: jednat s Američany a zřídit základnu již nyní. Finanční a další náklady s tím spojené ponesou naší američtí spojenci.
Existují tři důvody, proč se k této nabídce - samozřejmě po důkladném vyjednávání, které bude plně respektovat naše zájmy - postavit čelem. Zaprvé, významně přispějeme k upevnění transatlantického spojenectví. Přidáme se ke státům jako Velká Británie a Dánsko, které s Američany na protiraketových systémech již déle spolupracují, a ukážeme, společně s Poláky, cestu dalším. Budeme-li ale my i další Evropané váhat, hrozí, že se Američané uzavřou za svůj vlastní "obranný štít", který mohou postavit sami, začnou stahovat své vojáky z Evropy a ztratí zájem o spolupráci s námi. NATO by se mohlo rozmělnit nebo by z něj zůstala byrokratická instituce s oslabenými politickými závazky.
Zadruhé, není radno brát hrozbu spojenou zejména s raketovým a jaderným programem Íránu na lehko. Již dnes tato země disponuje raketami, které jsou schopny zasáhnout Evropu. Na zvýšeném napětí na Blízkém východě má Teherán, spojenec libanonského Hizballáhu, nepominutelný podíl.
A zatřetí, existence takové základny bude mít pozitivní dopad na postavení a prestiž naší země. Ukáže, že jsme pro obranu svou i našich spojenců ochotni něco učinit, nejen o ní mluvit. Posílíme naši spolupráci se zemí, která stojí v čele technologického pokroku. Základna bude mít i ekonomický přínos. Poskytne pracovní příležitosti a přispěje k rozvoji infrastruktury v příslušném regionu.
...nebo strach a pohodlí?
Česká veřejnost se k možnosti americké základny na našem území zatím staví rezervovaně. Iracionální strach, tradiční pohodlnost i různé historické paralely tu hrají svou roli.
Není ale žádný důvod této atmosféře podlehnout. Naopak, je to výzva pro politiky a odborníky, aby veřejnosti trpělivě vysvětlovali, že takový krok ve prospěch bezpečnosti naší i našich spojenců je na místě a že výhody, které z něj plynou, převažují nad riziky, která jsou s ním spojená.
Autor, bývalý velvyslanec České republiky ve Spojených státech, je kandidátem ODS na funkci ministra zahraničí
