Více rychlostí se nám může hodit

Původně heslo vyjadřovalo federalizační proces po Maastrichtské smlouvě, který přiléhavě popsal kdysi Romano Prodi: Evropská integrace je jako jízda na kole, přestanete šlapat a spadnete. Po krachu euroústavy je ale čím dál více jasné, že ne všichni jedou na Prodiho kole s jedním převodem.

Koalice ochotných

Přestože oficiální agendou německého předsednictví EU je stůj co stůj schválit původní verzi euroústavy, realita je už trochu někde jinde. Francouzský prezidentský kandidát Nicolas Sarkozy dostal ve svém úsilí o schválení jakési "miniústavy" podporu od nynějšího i budoucího premiéra Velké Británie. Jestliže zamítnutá euroústava měla na dlouhou dobu korunovat pomaastrichtské unifikační úsilí, jakási minismlouva má bez velké slávy zaplnit nynější institucionální nejistotu unie. Krach euroústavy a necitlivě zvolená taktika Angely Merkelové jen podtrhují hluboký rozpor mezi nynějšími už 27 členy evropského společenství. Ne každý se chce projíždět na Prodiho silničním kole pádskou nížinou. Nové členské státy potřebují spíše horské kolo na zdolání korupce a ekonomických problémů. I proto se začíná znovu hovořit o vícerychlostní Evropě, což bylo před jasným ne dvou zemí ze zakládající šestky čiré kacířství.
V Evropě se nyní mluví o "mechanismech různé integrace" nebo konkrétněji tu o dvourychlostní, jindy dokonce o třírychlostní Evropě. O co jde? Pod slupkou společných evropských politik jako je Evropská měnová unie či Schengen by se dále státy sdružovaly do "koalic ochotných" okolo konkrétních politik.
Euronadšená Belgie by tak s Německem mohla mít společnou zahraniční a bezpečnostní politiku či harmonizované daně, Británie a Polsko by se zase jen občas sešly na ministerské úrovni a ujistily se, že společné daňové sazby či diplomatická zastoupení jsou nemyslitelné.

Kde stojí Česko?

Místo koalic států spřízněných společnou politikou by se také mohly mocensky spojit velké státy na úkor malých. To už navrhuje Nicolas Sarkozy. Na začátku minulého roku vyrukoval s myšlenkou nového motoru Evropy v podobě šesti největších zemí, kde žije na 75 procent obyvatel unie. Nechá se zlákat Polsko do tohoto nového koncertu velmocí?
V zájmu Česka je samozřejmě opak. Stejně jako se Češi snaží Němcům vysvětlit neaktuálnost zamítnuté euroústavy, tak by měli i aktivně lobbovat za férovou vícerychlostní Evropu.
Jenže Češi jako vždy nemají žádnou vlastní zahraniční politiku. Václav Klaus a Alexandr Vondra jen říkají ne německému předsednictví, Jan Zahradil by dokonce radši přijal Chorvaty do Unie v institucionálním vzduchoprázdnu, hlavně aby nová ústava vznikala co nejpomaleji. Stejně jako Česku neprospívala k unii konformní politika Cyrila Svobody, dnešní negativní politika také ničemu nepřidá. Sousední velké Polsko se vždy v Evropě ke slovu dostane, o Česku to ale neplatí. Už dnes by měla Praha místo neproduktivního vzpurného ne hledat státy, které by rády šlapaly s Českem v jednom z pelotonů v budoucí vícerychlostní Evropě. Autor je novinář