Asi to nikoho nepřekvapí, ale málokdo si to uvědomuje: Moderní český národ vznikl v hospodách.

Počátky českého obrození jsou dějinami hospodských společností, které horovaly pro český jazyk a českou vlast. Český jazyk na přelomu 18. a 19. století přežíval pouze v krčmách a hospodách. A byly to, jak vzpomíná Ladislav Quis, "kvelby často druhého a třetího řádu". Nóbl hostince a kavárny a vinárny patřily německé elitě.

Tam, do obyčejných putyk, se uchylovali čeští vlastenci, tam vznikaly první manifesty, rodily se myšlenky, ideje, české knihy, národ. Jan Neruda o těchto časech napsal: "Každý z nás do omrzení jistě slyšel výrok z let třicátých, učiněný tenkrát v hostinci U Bílého lva, kde scházela se společnost vlastenecká, hlavně pak společnost literární: Kdyby ten strop spadl, je po českém národě."

V oněch dobách se lidé shromažďovali buď ve šlechtických salonech, anebo v hospodách. Mluvit česky se považovalo v oněch dobách za něco sprostého a oslovit někoho na ulici česky byla urážka anebo projev nekulturnosti či podřazenosti mluvčího. Naproti tomu v hospodě, ve familiérním prostoru, společenská pravidla češtinu připouštěla i pro hovor osob na vyšší společenské úrovni.

Literární historik Vladimír Macura píše, že by bylo možné sestavit mapu české kultury 19. století jako mapu hospod a kafíren. Tak např. v Brně se scházeli vlastenci v hospodách U Funtána a Kricka na dnešním Žerotínově náměstí a na rohu ulice Veveří U Smetany. V Pardubicích Na Veselce a ve Vlašimi přímo v pivovaru. V Praze pak bylo takových hospod nepřeberně. Hospoda v Templu, pajzl u Ritzenhalerů, U Červeného orla v Celetné, kam chodívali Čelakovský s Chmelenským. Erben, Tyl a další chodívali k Zelenému orlovi v Michalské, U Šilhů, kavárna U Tygra, U Platejze, studentská hospoda Amerika a další.

K vlastenectví samozřejmě patřilo pití piva - slovanského národního nápoje. Nápoje, který patřil ke starobylé české kultuře. Básník F. J. Rubeš vydává tiskem roku 1861 pivem okouzlené verše:

Jak sladce zní to slovíčko:

Ty pivénko!

Ty pivíčko!

Jaká sladkost jenom toho slova

K dokázání piva výtečnosti

Slova toho bylo již dosti.

Také Jan Neruda píše v parodii na národní hymnu: "Kde domov můj? Tam, kde pivovárky strmí!"

Jediné ucelené drama Jaromíra Erbena se jmenuje Sládci a odehrává se v pivovaru. Erben přitom nebyl zdaleka jediný dramatik, který zabrousil do pivovaru. Od konce 18. století patřily zpěvohry a veselohry z pivovarů k nejoblíbenějším kusům na českých "scénách". Scény píšu v uvozovkách - inu, protože nejčastěji se divadlo hrálo buď venku anebo kde jinde: v hospodách.

Český spisovatel Jaroslav Hašek, nejvíc s pivem spojovaný, kupodivu nebyl vyloženě pivař, byť ho lidová tradice s ním spojuje. Začínal pivem, ale byl schopný na tahu pít cokoli, co dostal, a také to pil, ponejvíc obyčejné kořalky. Kuděj vzpomínal, že Hašek bez reptání vypil i nejhorší kyselé pivo, byť by to byl "odvar z březových košťat". Také, navzdory legendám a pokud to šlo, nepsal opilý. Když psal Švejka na Lipnici v hospodě U České koruny, nechával si do pokoje posílat grog a dolů do hospody odcházel až po napsání plánovaného počtu stránek. Česká hospoda ale Haška inspirovala a vkládala mu do pera nepřeberné množství lidských příběhů, stejně jako později Hrabalovi. Z legendárních literátů asi největším pivním fajnšmekrem a milovníkem byl Jan Neruda. Pivu věnoval nejen fejeton o pivní pěně, ale jako starý mládenec u piva v hospodách strávil celý život a hospody se mu staly hlavním informačním zdrojem v jeho novinářské práci. V této souvislosti nesmíme zapomenout na hospodu U Brejšků na pražské Národní třídě. Tady se traduje první neoficiální sídlo novinářské burzy - předchůdkyně ČTK. Už od Nerudových časů se tu výtečně a levně vařilo. Scházeli se zde novináři ze všech pražských redakcí a vyměňovali si navzájem aktuální zprávy. Na počátku 20. století tu také posedával Jarka Hašek. Prodával kuriozity a zajímavosti - za pivo anebo dvě viržinka kus.

Pravdou ovšem je, že mnozí básníci, jako Skála, neskrývali v pohledu na český národ přisátý k půllitru svoji skepsi:

Ba ještě div, že lid je živ

Kde tolik hradů, tolik piv,

A nikde na džbán skutku.

A nakonec ještě Jan Neruda: "Český duch může sice na čas bloudit, rozmach mohutného jeho křídla může ho zanést někdy třeba až na kraj světa, ale k pivu vrátí on se najisto vždycky zase."

To je svatá pravda, ale Pán Bůh ví, kdo zaplatí útratu... Jaroslav N. Večerníček

Můj pivovárek

Když mi bylo šest let, v tom roce 1920, tak jsme se s rodiči a bráchou nastěhovali do nymburského pivovaru a já jsem začal vnímat všechny ty krásy, které mne obklopovaly...

...Sladovničtí si při práci zpívali a já jsem se strýcem s nimi sedával v šalandách a díval se, jak sladáci si vaří na kamnech, jak stahují herinky a jak pijí pivo a jak dovedou být veselí a jak si dovedou ze strýce Pepina dělat legraci... A tak jsem poznal všechny ty postupy, než z ječmene se stane slad, všude to vonělo a já jsem rád přešel mostem, který spojoval sladovnu s varnou, a tak jsem se ohromený díval, jak se vaří pivo v ohromných mosazných kádích, jak mladinka pak rourami se dostává až na štoky, kde se rozlívá na veliké pánve, ze kterých se kouřilo a voněla ta mladinka přes řeku až do města a lidé si libovali, říkali, to je krásná vůně, to bude zase lahodné pivo... a já jsem za rok už znal všechny práce v pivovaře. Nyní jsem už starý pán, ale kdykoliv se mi zasteskne, stačí zavřít oči a vzpomínka je tady, je tady všechno to, co bývalo nejen v Nymburce za časů mého dětství a mládí, ale hlavně, jak vypadal a jak žil můj starý pivovárek s mými rodiči a bratrem a našimi přáteli, ale já vidím všechny ty dělníky a všechny ty sladovníky a vařiče, dokonce jasně je přede mnou i náš domovník.

Kersko, červenec 1990

To napsal Bohumil Hrabal o nymburském pivovaru, který zachytil ve svých Postřižinách a dalších knihách.