/Od našeho zpravodaje/
Boris Strugackij (1933) patří mezi živoucí legendy a spolu se svým bratrem Arkadijem se řadí k průkopníkům vědecko-fantastické literatury. Mnoho let pracoval coby astronom. Společně s Arkadijem napsali řadu románů, v nichž nejznámější jsou Je těžké být Bohem, Hotel U mrtvého horolezce nebo Pondělí začíná v sobotu. Podle novely Piknik na kraji cesty natočil Andrej Tarkovskij snímek Stalker.
HN: Pamatujete si, kde jste byl při startu první umělé družice země? Jaké jste měli pocity?
Pracoval jsem tehdy na observatoři v Pulkově u Leningradu. Naším hlavním pocitem byla radost a dokonce nadšení, možná až trochu neadekvátní. Poprvé v životě se nám zdálo, že se účastníme epochální události, která navždy změní celý svět. Samozřejmě, všichni jsme byli přesvědčeni, že to je jenom začátek, a hlavní vítězství v kosmu nás teprve čekají.
Let člověka, přistání na planetách, lety ke hvězdám - to jsme mysleli, že přijde v nejbližších deseti, možná dvaceti, přinejhorším třiceti letech. Každopádně jsme byli přesvědčeni, že ještě ve dvacátém století.
HN: Ve stejný rok jste s bratrem napsali román Země purpurových mraků. Později jste řekl, že je to "památník celé epoše - s jejím horečnatým entuziasmem a nadšenou hloupostí, s upřímnou potřebou dobra, aniž by lidé věděli, co to dobro je, s její krutostí i ideologickou slepotou". Jaké naděje si lidé spojovali s lety do vesmíru?
Ten rok nám vyšla naše první povídka Zvenčí, která pojednávala o přistání na Zemi mimozemských robotů. Román Země purpurových mraků vyšel až o tři roky později. Co se týče nadějí, tak žádné zvláštní naděje jsme neměli. Nadšení bylo čistě romantické a zcela nezištné.
O nějakých praktických nebo utilitárních důsledcích jsme nepřemýšleli. Průnik do kosmu pro nás byl symbolem epochy. Ne více než symbol, ale také ne méně.
HN: V roce 1957 to byl pouhý jeden rok od rehabilitace obětí Stalinových represí. Lidé se začali vracet z lágrů. Současně to byl rok obrovského úspěchu sovětské vědy. Tyto dva fakty se v podvědomí lidí spojovaly?
Ne, to bylo zcela oddělené. Přesněji, ta fakta spoluexistovala ve vědomí, ale nijak se neovlivňovala. Klasický příklad orwellovského double-thinku. Všichni jsme byli rozdvojeni a sotva jsme se začali vzpamatovávat.
HN: Vaše romány se staly příkladem humanistické sci-fi. V knize Brouk v mraveništi se však zdá, že jste se rozešli s myšlenkou komunistické utopie. . .
My jsme nikdy Brouka nepovažovali za utopický román. A problém tady není ve vývoji našich názorů. Nám bylo jasné, že to je vlastnost všech tajných služeb. Ať v tajné policii budou výborní, chytří a dobří lidé, kteří se budou ve své činnosti řídit těmi nejhumánnějšími motivy, dříve nebo později v důsledku té činnosti začnou umírat nevinní a slušní lidé. A je úplně jedno, kde se to děje - v SSSR nebo v oné příslovečné Světlé Budoucnosti.
HN: Změnily se nějak výzvy, které před lidstvo staví pokrok, od doby startu sputniku?
V polovině tohoto století nás čeká neobvykle vážná a nebezpečná výzva: energetická krize, spojená s vyčerpáním zásob uhlovodíků. Lidstvo přirozeně nezahyne, ale bude muset prožít obrovský sociální šok. Během zhruba deseti let bude potřeba se vrátit ve spotřebě energie na úroveň předminulého století. Můžeme doufat jen v odhalení termojaderné reakce, jinak "zázraky budoucnosti", jak psal Stanislaw Lem, k nám budou velmi kruté.
