Pouhých pár hodin strávených v centru Cardiffu - hlavním městě Walesu - zanechá dojem, že Britové neustále mění zaměstnání a většinu času tráví hledáním nové práce. Téměř na každém rohu najdete personální agenturu s plakáty nabízejícími přesný popis volného pracovního místa, včetně výše platu. Po vstupu stačí vyplnit dotazník a personalista během chvíle popíše všechny reálné možnosti na trhu, včetně horké nabídky.

Můžete si vybrat agenturu soukromou nebo státní. Soukromé personální agentury se soustřeďují na zprostředkování lukrativních míst pro lidi s vyšší kvalifikací. Přestože je soukromých agentur ve srovnání s Českem mnohem více, většina nezaměstnaných, kteří hledají jednodušší a méně placené práce, zamíří do Jobcentra Plus - místního úřadu práce. I ten však funguje jinak, než jsme zvyklí z některých českých úřadů.

Přestože jsem byl nezaregistrovaný cizinec, neznamenalo to automatický odchod. Mohl jsem si v klidu vybírat z databáze stovek volných míst v regionu a po vyjetí podrobného popisu probrat možnosti s pracovníkem na telefonu. Ten mě zaregistroval a sdělil všechny dostupné informace, včetně kontaktu na potenciálního zaměstnavatele. Za půl hodiny odcházím s domluveným interview.

Fungování Jobcenter Plus ukazuje, že vláda má páky v boji proti nezaměstnanosti a může pomáhat lidem, kteří neuspějí u komerčních personálních agentur. Správně namíchaná kombinace soukromých a veřejných služeb je jednou z věcí, které částečně vysvětlují britský "zázrak".

Velká Británie v posledních letech skutečně zažívá něco, o čem se kontinentální Evropě ani nesní. Oficiální nezaměstnanost v posledních šesti letech nepřekračuje 6 % a v současnosti je dokonce na pouhých 4,7 %.

Nebylo tomu tak vždycky. Ještě v letech 1992 a 1993 nezaměstnanost dosahovala 10 % a byla nestabilní stejně jako inflace (viz graf 1). Odpověď na otázku, jak se k trvalému snížení dopracovali, lze najít ve studii profesora Christophera Pissaridise, který učí ekonomii trhu práce na London School of Economics a nedávno přednášel i v Praze na konferenci pořádané ekonomickými instituty CERGE - EI a CEFRES. Upozorňuje, že Velká Británie dokonce zvládla oba hlavní problémy současně - nejen nezaměstnanost, ale také inflaci, za kterou si jinde pracovní místa kupují.

E04_5130.gif ()


Inflace trápila Velkou Británii po dlouhé období "thatcherismu" a vlády konzervativní strany vůbec. Špatně definovaná nezávislost Bank of England, nevěrohodná měnová politika a kurzový obojek (přísná pravidla pro úzké kurzové rozpětí podobná ERM II, která nás budou čekat před vstupem do eurozóny), vedly podle Pissaridese k relativně vysoké míře inflace a hlavně k její nestabilitě (viz graf 1). Vysoká inflace se ve Velké Británii nakonec projevila v nezaměstnanosti, i když někdy se zpožděním.

Když však roku 1993 Bank of England změnila měnový režim na cílování inflace (jaký teď ČNB používá také), podařilo se to, co nikdy před tím. Dramaticky se dlouhodobě snížila inflace, čímž se investiční prostředí stalo stabilnějším. A když podnikatelé získali lepší představu, co se bude s cenami dít, až bude investice realizována, začali ochotněji nabírat pracovníky.

Proč to však stejně nefunguje i jinde? V celé Evropské unii dnes není země, kterou by z inflace hlava bolela. Kde je tedy zakopaný pes? V chuti pracovat, flexibilitě trhu práce a efektivní státní politice zaměstnanosti. To hraje dohromady - lidé jsou ochotni vstupovat na trh práce pouze tehdy, pokud se jim to vyplatí.

Jak to dělají v Británii? Jejich dávky v nezaměstnanosti jsou mnohem nižší než pracovní příjmy. Britský hrubý náhradový poměr (viz graf 2) patří k vůbec nejnižším na světě. Žít dobrovolně na podpoře v Británii se prostě nevyplatí. A pak je tu pobídka na straně poptávky po práci - u zaměstnavatelů. Daňové zatížení práce je v Británii jedním z nejnižších v Evropské unii a dokonce nižší než v USA. Česko se nachází na opačné straně žebříčku.

E04_5131a.gif ()


Aktivní státní politika na trhu práce je zaměřena především na lidi, kteří jsou dlouhodobě nezaměstnaní - jejich problém s hledáním zaměstnání totiž s časem spíše narůstá. Ztrácejí motivaci, zastarávají jim znalosti a dovednosti, zvětrávají pracovní návyky.

Informovanost o volných pracovních místech je další oblast, ve které může být státní politika užitečná. Pomáhá tím oběma stranám, i zaměstnavatelům. Ekonomická kalkulace je jednoduchá. Neobsazené pracovní místo stojí zaměstnavatele peníze, protože na ně musí upozorňovat zvyšováním nabízené mzdy a samozřejmě reklamou. Aktivní státní politika, která spočívá ve shromažďování a šíření informací o volných místech, může tyto náklady snížit a dát tak zaměstnavateli prostor k otevření více míst za stejné mzdové zdroje.

Vláda se snaží také o snížení rozdílu mezi poptávkou po kvalifikaci a její skutečnou nabídkou. Také tady sbírá data, a pak zasahuje buď na začátku, nebo na konci procesu. Na začátku - zda se učí na školách to, co bude potřeba, to však má všechna rizika dlouhodobého cíle a taková politika proto zdaleka nemusí být úspěšná. Na konci - podpora rekvalifikačních kurzů pro rychlé přeškolení, to se zvládá snáz.

Ucelený program snižování dlouhodobé nezaměstnanosti, který Velká Británie odstartovala v roce 1997 s uvedenými cíli, nesl symbolický název New Deal. Na začátku byly nastaveny podmínky, za kterých bylo možné získávat příspěvky v nezaměstnanosti. Každý, kdo na ně chtěl dosáhnout (tzv. Job Seeker' Allowance - JSA), musel aktivně hledat práci, což je kontrolováno místním úřadem práce - pro nás tedy nic nového.

Následovaly programy, které byly zaměřeny na citlivé sociální skupiny - na absolventy škol a nezaměstnané, blížící se penzijnímu věku. Do programů se zapojila armáda 2 milionů nezaměstnaných a z toho 750 000 rychle našlo práci. Od roku 1997 významně poklesl podíl dlouhodobě nezaměstnaných na celkové nezaměstnanosti (viz graf 3), a to lze skutečně považovat za úspěch.

E04_5131b.gif ()


Úspěšnost aktivní politiky rozhodně není dána pouze výší vynaložených prostředků. Vláda Velké Británie patří v mezinárodním srovnání k těm méně štědrým. Ale Česká republika je v tomto srovnání úplně na chvostě a zřejmě bude muset své aktivity rozšiřovat a zefektivňovat.

Podle odborníka na trh práce Daniela Münicha z CERGE - EI jsou u nás výdaje na aktivní politiku relativně malé a navíc existuje minimální znalost jejich efektivnosti. "Nikdo vám dnes neřekne, jak by dopadlo srovnání skupiny, která se zúčastnila programu s podobnou skupinou, která zůstala mimo program."

Britské programy byly zjevně mnohem úspěšnější, dokázaly lépe vystihnout aktuální potřeby zaměstnavatelů a správně rekvalifikovat nezaměstnané. Podle exministra práce a sociálních věcí z 90. let Milana Horálka (viz rozhovor str. 34) věci pomohla i dobrá regionální politika.

Odbory slábnou. Síla odborů ve Velké Británii systematicky klesá. V roce 1980 ještě odborové svazy měly přes 12 milionů členů, dnes je to již pouhých 5,5 milionu. Zda to má pozitivní vliv na výši nezaměstnanosti podle Pissaridese není jasné, ale projevilo se to prý ve schopnosti kontrolovat mzdovou inflaci.

Jak uvádí Münich, "nejhorší situace nastane, pokud odboráři přímo vytvářejí hospodářskou politiku vlády. Tento nešťastný stav byl u nás zejména za vlády minulého kabinetu."

Pokud je legislativa trhu práce příliš sešněrovaná, nezaměstnanost roste. Legislativa určuje pravidla hry na trhu práce a například ovlivňuje náklady na propuštění zaměstnance. Čím je obtížnější propustit nepotřebné zaměstnance, tím méně ochotně zaměstnavatelé nabírají nové.

Velká Británie se v tomto liší od zbytku EU zásadním způsobem. Na pomyslné stupnici od 0 do 5, kde 0 představuje nejméně regulovaný trh práce, se Británie pohybuje kolem 1, zatímco zbytek EU včetně Česka je někde kolem 3. V kontinentální Evropě zaměstnavatelé často řeší striktní legislativu najímáním zaměstnanců na dobu určitou. Ve Velké Británii pro to nemají důvod - v případě problémů mohou nepotřebné zaměstnance poměrně snadno propustit.

Minimální mzda je předmětem každé učebnice ekonomie a je často uváděna do vztahu s nezaměstnaností. Na druhou stranu má i pozitivní význam, zabrání excesům na trhu práce a degradaci některých zaměstnání. Proto je součástí legislativy na ochranu zaměstnanosti. V Británii zavedli minimální mzdu teprve v roce 1997 a nezpůsobila žádné zvýšení nezaměstnanosti.

Minimální mzda může teoreticky škodit dvojím způsobem. Příliš rychlá valorizace minimální mzdy narušuje cenový mechanismus na trhu práce, pokud jsou na ní navázány i ostatní mzdy v ekonomice. Růst minimální mzdy by pak zvyšoval i celkovou výši mezd a v konečném důsledku může zvyšovat celkovou nezaměstnanost.

Absolutní výše minimální mzdy pro změnu narušuje vytváření nízké rovnovážné mzdy - například u manuální práce. Pokud se minimální mzda určí neuváženě vysoko, trpí především sociálně slabší a méně vzdělané vrstvy, které mají problém najít práci. Zaměstnavatelé nejsou ochotni vytvářet za příliš vysokou minimální mzdu pracovní místa. Británie se negativům minimální mzdy elegantně vyhnula a vytvořila speciální komisi, která bedlivě hlídá její zvyšování. Minimální mzda proto nedeformuje trh práce a skutečně plní zadaný cíl - zabraňuje zneužívání nevýhodného postavení nezaměstnaných.

Podle Münicha v Česku roste minimální mzda mnohem rychleji než ve Velké Británii, ale přesvědčivý empirický důkaz o jejím negativním vlivu na nezaměstnanost neexistuje, protože změření kauzálních souvislostí podobného druhu je neobyčejně obtížné.

E04_5131c.gif ()

Související