S knihami se to má tak jako se vším. Nové vytlačují staré. A nejen v knihkupectvích. I v našich hlavách. "Pro jednu knihu zapomínáme na druhé," píše esejista a přírodovědec Václav Cílek zhruba v polovině své nové knihy nazvané Borgesův svět. A na jiném místě: "Je zajímavé, jak podléháme dojmu, že bychom měli číst knižní novinky a obecně knihy, které čte každý."
Jméno slovutného argentinského spisovatele (a knihovníka) Jorge Luise Borgese nebere Cílek nadarmo. Jeho kniha ale není zdaleka jen o Borgesovi. Borges, či přesněji četba jeho esejů, byl jakýmsi spouštěcím mechanismem, prvotním impulsem, základem, na němž vyrostla svébytná stavba Cílkových esejů o literatuře.
Borges se svého času pokoušel sestavit seznam "osobní knihovny", soupis zhruba stovky knih, k nimž se s chutí vracel ("... kvůli sobě a činu četby a ne proto, že je číst měl nebo, že se od vzdělanců očekávalo, že by je měli znát") a které mu poskytovaly tolik radosti, že toužil podělit se o ni s dalšími čtenáři. "Kniha je věc ztracená mezi jinými věcmi, pokud nepotká člověka, který porozumí jejím znakům. Tehdy se dostaví jednoduchá emoce, jež se nedá psychologicky ani literárně vyložit - je to krása," tak objasňuje Cílek Borgesův úmysl. Ujímá se, pochopitelně po svém, úkolu, který Borges nestihl dokončit. Ten úkol zdá se být prostý: dodat ke každé položce seznamu jistou charakteristiku. Cílek tedy vypráví příběhy knih, autorů i literárních hrdinů, splétá je s jinými literárními osudy, ale i s příběhy odjinud, shledává skryté souvislosti. Coleridge, Valéry a jeho pan Teste, Beckfordův Vathek, Shakespeare, Dante, metafyzičtí básníci střední Evropy, Tisíc a jedna noc, Kafka, Ovidius, Mahábháráta, Alfred Kubin... Borgesův seznam je sice časem odsunut do pozadí, nikoli však Borgesova idea.
Pochopitelně, na necelých 230 stranách se dostane jen na malý zlomek lidské imaginace. "Držíme v ruce klubko, které vede od věčnosti do věčnosti, ale vidíme z něho sotva pár metrů," říká autor. Ale i v tom je kus borgesovského přístupu, vždyť "existuje jen jedna literatura psaná různými osobami".
Čtenář musí přivyknout zvláštnímu rytmu knihy. K dřeni textu jsou přiřazovány glosy, které někdy mají charakter strohých či rozvedených bibliografických poznámek, jindy však jde o samostatné příběhy; svébytné postavení mají také kresby a grafiky Heleny Wernischové, doplněné citáty z předsokratovských filozofů. Nesourodost, roztěkanost je to jen zdánlivá, celek krásně drží pohromadě.
Borgesův svět je v mnoha ohledech patrně nejzajímavější knihou o literatuře, která u nás byla v posledních letech vydána. Vede totiž čtenáře k (znovu)objevování těch nejprostších pocitů, jež může četba nabídnout - ke vzrušení a radosti. Autor plní slib, který dal čtenáři v předmluvě: "Tato kniha putujících obrazů v podstatě pojednává o tom, že číst dobré knihy je velké štěstí." Je příznačné, že takovou knihu nenapsal člověk, který má bádání o literatuře v popisu práce, ale jen (jen?) zasvěcený a nadšený čtenář.
Václav Cílek: Borgesův svět. Dokořán, Praha 2007.
