Osmého května 1948 se zabila skokem ze čtvrtého patra domu na pražském Dürichově náměstí manželka zatčeného vysokého úředníka Ministerstva vnitra doktora Zdeňka Tomana. V kabelce měla zapečetěný dopis, adresovaný tehdejšímu veliteli Státní bezpečnosti Jindřichu Veselému. Prosila ho, aby se svou ženou adoptoval jejího sedmiměsíčního syna Ivana. Tak začala jedna z nejdokonaleji utajených akcí StB, která nechala zmizet beze stopy dítě v peřince a pak ho dokázala "převtělit" v jiného člověka.
Bývalého politického vězně Josefa Slaninu seznámil počátkem devadesátých let s paní Aurelií Rozničukovou ze Santa Barbary jeho kamarád z kriminálu. Vyprávěla mu, že je sestrou někdejšího šéfa zahraniční rozvědky Ministerstva vnitra Zdeňka Tomana. Tomu se podařilo uprchnout z vyšetřovací vazby několik měsíců po svém zatčení a utéct do Mnichova a pak do Jižní Ameriky. Po celý svůj další život se marně snažil vypátrat, co se stalo se synem, kterého musel zanechat v Československu.
"Říkal jsem Aurelii, že v evidencích obyvatel a matrikách musí být o jejím synovci Ivanu Tomanovi nějaké zmínky," vypráví Josef Slanina, který nastoupil jako vyšetřovatel v Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. "Ale zjistil jsem, že jeho jméno neprochází žádnou matrikou. Jako by chlapec v roce 1948 přestal existovat. Pátral jsem v zažloutlých spisech Ministerstva vnitra, vojenských a dalších archívech. A před očima se mi nakonec začal rozvíjet neuvěřitelný příběh."
Vychovejte z něj komunistu
Když se šestatřicetiletý právník a novopečený člen KSČ Zdeněk Toman ujal na sklonku roku 1945 velení zahraniční rozvědky, nebyl žádný politický zelenáč. Od roku 1941 působil na ministerstvu sociální péče londýnské emigrační vlády jako repatriační úředník. Zařizoval přesun Benešova kabinetu do Košic. Po válce řídil z pověření vlády repatriaci československých úřadů ze Zakarpatské Ukrajiny. Nebyl ani žádnou bílou ovcí mezi komunistickými funkcionáři, kteří usilovali o ovládnutí hlavních mocenských center. Podle nejnovějších výzkumů historiků se právě Toman stal po příchodu na vnitro hlavním aktérem černého financování KSČ. Po dva roky řídil pašování bižutérie do Anglie, z něhož šly peníze nejen do stranické pokladny, ale i do kapes špiček KSČ. Později organizoval nezákonné transakce s markami v americkém okupačním pásmu.
"Jeden z Tomanových agentů se ale obával, že ho chce šéf rozvědky zlikvidovat. Sepsal proto materiál o Tomanových velkorysých machinacích, který se dostal až k Slánskému," uvádí autor připravované publikace o nelegálním financování KSČ František Hanzlík. "V té době vrcholil boj o uchopení moci mezi komunistickou stranou a jejími protivníky. Zveřejnění celého případu mohlo být pro KSČ krajně nepříjemné. Proto se její vedení rozhodlo celou věc zlikvidovat odstraněním Tomana. Už 12. ledna 1948 byl na něj vydán zatykač. Uvěznili ho ale až v dubnu."
Pár dní po jeho zatčení navštívila Tomanova žena Pavla vysoké funkcionáře bezpečnosti i hlavního štábu armády. Podle svědků odcházela z Ministerstva obrany otřesená. Ihned napsala dopis Jindřichu Veselému: "Obvinění proti mému muži musí být rázu obrovského. Trpím, když si představím, jakou budoucnost bude mít naše dítě." Pavla Tomanová v dlouhém listě vysvětluje své rozhodnutí zabít se a žádá Veselého, aby si malého Ivana Tomana vzali za vlastního. "Vím, jak velice si Tvoje žena přála mít dítě. Jsi dobrý komunista, vychováš z něho dobrého komunistu," píše a uzavírá: "Odchází se mi těžko. V době, kdy se tvoří typ nového člověka, radujícího se z práce, ze života. A věřím pevně, že z Ivana uděláte takového člověka. Vyřiďte mému muži, že jsem s ním byla do poslední chvíle."
Po jejím sebevražedném skoku ale Veselý nařídil umístit Ivana Tomana do dětského útulku pro sirotky. Zároveň vydal příkazy, že se vězněný Toman nesmí dozvědět o smrti manželky, ani o tom, kde se nachází jeho syn.
S žiletkou na podříznutí?
V červenci 1948 doktor Toman uprchl za bílého dne z vyšetřovací vazby Justičního paláce na Karlově náměstí. Bezpečnostní orgány nikdy nezjistily, kdo mu při útěku pomohl. V archívech StB zůstala zachována hlášení, podle nichž stáli v pozadí útěku jeho spolupracovníci z Anglie, mimo jiné i Clementis a Reicin. Toman své spojence neprozradil ani Josefu Slaninovi, který se s ním v roce 1994 sešel v kalifornském domě jeho sestry Aurelie.
"Vyprávěl mi, že v saku a kravatě vylezl záchodovým oknem do chodby soudního paláce a pak v ruchu pracovního dne volně prošel na ulici. To by ale nezvládl bez pomoci spřízněných bachařů," tvrdí Slanina. "Ostatně Toman připustil, že své vyšetřovatele i strážce psychologicky zpracovával. Opakoval jim: Podívejte, kamarádi, tohle je přechodný, ti soudruzi, co mě sem poslali, tady velmi rychle budou sedět místo mne."
Toman tvrdil Slaninovi, že přes hranice do Bavorska přešel sám v oblasti Chebu. Měl s sebou jen mapu a žiletku. Mapu, aby trefil, žiletku, aby se podřízl, kdyby ho chytili. "Moc jsem mu to ale nevěřil," říká Slanina. "Spíš si myslím, že vycestoval diplomatickým vozem americké ambasády. Měl s Američany úzké styky již z Londýna a vlastnil několik prázdných pasů." Útěk šéfa zahraniční rozvědky, který dokonale znal rozmístění českých agentů na Západě, vyvolal poplach i rozporuplné reakce mezi nejvyššími funkcionáři. Atmosféru po jeho útěku charakterizoval tajemník Svazu přátel SSSR Jan Kác v dopise Slánskému slovy: "...polovina Ministerstva vnitra, která s Tomanem spolupracovala, měla zájem na tom, aby zmizel, a proto pátrání sabotovala."
Ani ne dva měsíce po svém útěku poslal Toman z Mnichova sebevědomý a v podtextu nátlakový dopis ministru vnitra Noskovi. Oznamuje v něm, že chce odejít z politického života. Požaduje propuštění své sestry Aurelie, která byla zatčena spolu s ním a obviněna z velezrady. "Ať ona pak připraví převoz syna do Mnichova. Ministerstvo vnitra ať vyplatí do rukou mojí sestry 50 000 švýcarských franků, abych si mohl založit novou existenci." Svůj nárok na peníze zdůvodňuje tím, že pro stranu v minulosti obstarával finanční prostředky a uzavírá: "Jednejte rychle. Snažte se být svědomití aspoň nyní. Jednejte tak, jak vyžaduje zájem ČSR a strany."
Jenže o zájmech strany měla komunistická moc jinou představu. Toman byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Jeho sestra Aurelie k patnácti letům vězení za velezradu. Byla propuštěna až v roce 1960 a poté se jí podařilo dostat se za starší sestrou do Kalifornie. Co se ale dělo s malým Ivanem Tomanem, o jehož osvojení několikrát marně žádali po Tomanově útěku a smrti jeho ženy příbuzní?
Zametené stopy
"V archívu Ministerstva vnitra jsem objevil rozkazy, podle nichž byl malý Ivan den po Tomanově útěku převezen ze štvanického sirotčince do dětské nemocnice v Krči, kde byl pod neustálým dohledem pracovníků Státní bezpečnosti. Odtud putoval do nalezince na Karlově," uvádí Josef Slanina. "Za měsíc ho přemístili zpátky do sirotčince na Štvanici a odtud pak na kliniku profesora Švejcara. Posledním dochovaným rozkazem je příkaz člena rozvědky kapitána Aloise Samce, podle něhož měl být chlapec z nemocnice převezen zpátky na Štvanici." Tím ale stopy po sedmiměsíčním Ivanovi končí. Do nalezince nedorazil, neobjevil se ani v žádné nemocnici.
Po několika týdnech se pražský Okresní soud na žádost Tomanových příbuzných obrátil s dotazem na pražskou kriminální ústřednu, kde se dítě nachází. Odpověď přišla od krajského velitele StB: "Přes usilovné pátrání se nepodařilo pobyt nezletilého Ivana Tomana zjistit."
Když se doktor Toman nastálo usídlil ve Venezuele, požádal o pomoc při pátrání po Ivanovi Červený kříž. Tři a půl roku po záhadném zmizení dítěte poslala vedoucí jeho československé pobočky Renata Průchová komunistické vládě žádost o sdělení adresy kapitána Aloise Samce, který by podle informací Červeného kříže mohl něco vědět o osudu Ivana Tomana.
Na vnitru dotaz vzbudil pozdvižení. Ministr vydal rozkaz, že místo pobytu Aloise Samce musí být dokonale utajeno. Na Průchovou byli nasazeni agenti s úkolem najít cokoliv kompromitujícího. "Dochované rozkazy a hlášení mě utvrdily v tom, že Alois Samec, charakterizovaný ve spisech jako pracovník zásadní povahy a pevného, tvrdého charakteru, byl klíčem k celé záhadě s nemluvnětem," říká Josef Slanina.
Již jednou si Samec, nasazený na "boj s reakcí", vysloužil ostruhy, když unesl ze západního Německa osobu, na níž měla StB zájem. "Právě proto si ho asi Jindřich Veselý vybral, aby se postaral o Tomanova syna," tvrdí Slanina. "Je přitom zajímavé, že jak Veselý, tak Samec byli počátkem padesátých let propuštěni z vnitra a až do své smrti v šedesátých letech dávali najevo pocity nezasloužené křivdy."
V sedmdesátých letech rozvinuly sestry doktora Tomana další pátrací akci, při níž požádaly o pomoc právníky. Ti přišli s bombastickým zjištěním: Tomanova syna adoptovala Valentina Milerová, někdejší sekretářka ministra vnitra Noska. Tato žena, která v šedesátých letech emigrovala do Švýcarska, skutečně přijala v roce 1948 z nalezince za vlastního chlapce Václava ve věku Ivana Tomana. Znala se dobře i s Tomanovými. "Ale když pak sestry již dospělého Václava viděly, bylo jasné, že Tomanův syn to není," říká Josef Slanina. "Celou tuhle konstrukci asi pátračům podstrčila Státní bezpečnost."
A tady se naskýtá zásadní otázka. Proč vlastně Státní bezpečnost celou akci rozjela, jakou cenu pro ni měl Tomanův syn? "Šlo jim o to udržovat neustále Tomana v nejistotě, hrát s ním nekonečnou vyděračskou hru. Možná si mysleli, že takhle přinutí Tomana k nové spolupráci v rámci zahraniční rozvědky," míní Slanina.O nejdramatičtějším dějství této hry vykládal Slaninovi sám Toman v Santa Barbaře. Někdy koncem sedmdesátých let ho navštívili dva muži, údajně z pověření československých úřadů. Nabízeli Tomanovi, tehdy již zámožnému obchodníkovi se styky v nejvyšších venezuelských kruzích, že mu komunistický stát vydá syna.
Musel by však splnit určité podmínky. Jaké, to Toman panu Slaninovi neprozradil. "Jedno je ale jisté. Krátce nato, co Toman odmítl spolupracovat, zatkla ho venezuelská policie. Měl být obviněn z nějakého zločinu, na jehož základě by mohl být vydán do Československa. Tady by ho pak oběsili. Toman mi tvrdil, že ho Venezuelci propustili jen díky tomu, že podplatil tamního policejního velitele," vypráví Slanina.
Převtělovací kouzlo
Po těchto událostech Toman i jeho sestry v podstatě na hledání Ivana Tomana rezignovali. Naději jim po roce 1990 vlil do žil až Josef Slanina, který trávil stovky hodin ve všech dostupných archívech. "Ta záhada mě úplně pohltila. Během tří let jsem shromáždil dokumentaci, čítající na tři tisíce stran," líčí Slanina. "Ale v těch stovkách výpovědí, hlášení a zpráv nebyla jediná stopa po Tomanově synovi." Vedení Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Slaninu přesvědčovalo, ať už ten případ pustí z hlavy. Ale i on sám už ztrácel naději. "Pak mi ale jednou blesklo hlavou: sakra, vždyť ten Toman byl za války v Anglii! A některé dokumenty o těchto lidech jsou shromážděny v malostranském archívu. A tam jsem to našel..."
Při prohlížení jednoho ze svazků vypadla obyčejná prázdná obálka s nápisem: "Zdeněk Toman: 2 vkladní knížky 1) dr. Zdeněk Toman - Kč 50.344,10, 2) Pavla Tomanová - Kč 249.890,90". Slaninovi bylo jasné, že vkladní knížky buď někdo ukradl a peníze zpronevěřil, nebo musí existovat doklad o tom, že byly někým převzaty. Po dalším pátrání objevil v archívu dvě potvrzení, že obě knížky přijal kapitán Alois Samec. Zcela zásadní ale byla Samcova poznámka, připojená k potvrzení o příjmu druhé vkladní knížky: "...která mi byla předána pro Zoltána Tomana, jehož pěstounem je Jiří Rohan, bytem...."
"Nepřesnost v křestním jménu nebyla podstatná. Důležité bylo zjištění, že Jiří Rohan byl v té době řidičem na Ministerstvu vnitra a vozil i Jindřicha Veselého. V matrice jsem pak zjistil, že v srpnu 1949 Rohanova rodina přijala za vlastního chlapce, který se jmenoval Michal. A také jsem objevil doklad, že Samec předal Rohanovi za přítomnosti manželky Lídy Rohanové vkladní knížku na jméno Michal Rohan s částkou zhruba 259.480 korun."
Jakým "převtělovacím" kouzlem ale Státní bezpečnost z Tomanova syna Ivana udělala Michala? Odpověď našel Slanina ve stejném archívu. "Dostala se mi do ruky výpověď přednosty jihlavské úřadovny Státní bezpečnosti Vratislava Jelínka ze září 1948, v níž předkládá k uvěření historku, jak na služební cestě s kapitánem Samcem objevili v Jihlavě na chodníku pohozené, opuštěné dítě," uvádí Slanina. Podle Jelínka bylo k dítěti přiloženo deset tisíc korun a dopis neznámé ženy. Ten zůstal dodnes přišpendlen k zaprotokolované výpovědi. Mimo jiné se v něm píše: "Protože musím odejít za svým manželem do zahraničí a svého malého Michala nemohu vzíti s sebou, odevzdávám jej v nejvyšším zoufalství do opatrování dobrým lidem, kteří se jej ujmou. Do začátku na Michalovu výchovu přikládám 10 000 korun. Dělám to v největší tísni a zoufalství. Bůh mi to odpusť."
Jelínek dál vypověděl, že "bylo se Samcem dohodnuto, že si dítě zatím ponechá u sebe v Praze a bude se o něj starat". "Pochopil jsem, že Samec za pomoci Jelínka vyrobili fiktivní dítě s dojemnou legendou. Samec pak nabídl Rohanovým nikoliv nikdy neexistujícího Michala, ale Tomanova syna, kterého unesl ze sirotčince a vydával za jihlavského nalezence. Když na to Rohan přistoupil, zmizel ze světa Ivan Toman a zrodil se chlapec s novou identitou - Michal Rohan," vysvětluje Slanina.
Komu jsem pomohl?
Slaninovi pak už jen zbývalo navštívit Jiřího Rohana, který byl jako jediný z aktérů operace "Toman," ještě naživu. A zjistit, kde se nachází jeho adoptivní syn, jemuž v té době mělo být šestačtyřicet let. To také bylo první, co se od Rohana dozvěděl. Michal Rohan, ve skutečnosti Ivan Toman, zemřel již 7. března 1961 ve Vojenské nemocnici v Praze - Střešovicích na následky poranění mozku. Chlapec ve Stromovce padl nešťastnou náhodou hlavou na kámen, když s kamarády pospíchal do školy. V nemocnici ležel padesát dní, aniž nabyl vědomí.
"Zmocnily se mě rozporuplné pocity. Jako by mi něco na poslední chvíli uniklo pod rukama. A zároveň mi cosi říkalo, že je to tak možná lepší. Vždyť jaký by to byl otřes pro dospělého Ivana Tomana, kdyby se dozvěděl, že je někdo úplně jiný a byl rukojmím totalitní policie proti skutečnému otci, odsouzenému k hrdelnímu trestu? Pro mne samotného už bylo otřesné zjištění, že tím rukojmím zůstal Ivan i po své smrti."
Rohan do protokolu uvedl, že dítě k adopci jim skutečně opatřil kapitán Samec. Potvrdil také, že od Samce převzal asi 260 tisíc korun na chlapcovu výchovu. Zcela však popřel, že by mu kdokoliv řekl, že se jedná o Tomanovo dítě. Vždycky byl přesvědčen, že chlapec je nalezenec z Jihlavy. "Myslím, že v tomhle lhal. Objevil jsem ještě jednoho žijícího svědka, Andreje Kepperta, jenž měl jako podporučík StB v roce 1952 za úkol zjistit, co se stalo s Tomanovým synem. Už si nepamatoval, od koho ten příkaz dostal, ale zachovalo se hlášení, v němž mimo jiné uvádí: Po dohodě s kapitánem Samcem si Ivana Tomana vzal za vlastního Jiří Rohan, který však manželce řekl, že je to dítě nalezené v Jihlavě".
Při své návštěvě v Santa Barbaře Josef Slanina podrobně seznámil doktora Tomana s osudem jeho syna. Tehdy již čtyřiaosmdesátiletý stařec mu řekl: "Mám už jediné přání, podívat se na jeho hrob." To ale nebylo vůbec jednoduché. Toman byl sice v roce 1990 rehabilitován, soud zrušil rozsudek smrti, ale zároveň mu vyměřil rok zbytkového trestu. A jeden z důstojníků vojenské prokuratury, který tam pracoval už před rokem 1989, Slaninovi do očí řekl: "Pokud Toman překročí hranice, dostane želízka."
"Nakonec jsem dosáhl úplného Tomanova očištění. Ale až do své smrti se Toman neodvážil dál než do Vídně," líčí Slanina. "Jednou mi řekl, že tady pořád ještě žijí lidé, kteří mají důvod ho zlikvidovat." Tomanovy sestry Aurelie a Lenka navštívily hrob svého synovce několikrát.
Jednou jim Slanina zprostředkoval setkání s Jiřím Rohanem, v jehož bytě strávily přes dvě hodiny. O čem spolu mluvili? Na to se Slanina z piety nevyptával. "Ale navrhl jsem Aurelii a Lence, že zařídím exhumaci a převoz Ivana Tomana do Kalifornie. Odmítly s tím, že jejich čas se rychle krátí. A Ivan by pak zůstal sám v cizí zemi."
Dnes jsou po smrti doktor Toman i jeho sestry, zemřeli i Ivanovi adoptivní rodiče. Na chlapcův hrob zajde jednou za čas už jenom pan Slanina. Postojí a přemýšlí, jaký vlastně mělo to jeho zarputilé pátrání smysl. "Hodně si poslední dobou říkám: Komu jsi tím pomohl? Třem starým lidem, kteří se na sklonku života dozvěděli krutou pravdu? Možná by nakonec byla milosrdnější ta mlha a nejistota, s níž už se naučili žít."
(původně zveřejněno 21.7. 2006 v magazínu Víkend HN)
