Nejlepší film všech dob podle největší a nejznámější filmové databáze Imdb.com. Osmý nejlepší na tuzemské obdobě Csfd.cz. To je nejnovější Batman – Temný rytíř. A především, proč zrovna on? Vypovídá to něco o nás? Aneb umění vs. realita a střet postmoderní pitvy duše se symboly a principy stojícími za tím.

 

Ve společnosti slavných

Úspěch Temného rytíře může být odmávnut s tím, že jde pouze o hype, uměle vyvolanou komerční bublinu ještě podpořenou smrtí Heatha Ledgera (Joker). Ano, nejlepší otvírací víkend všech dob (suma 158 411 483 dolarů překonala o 7 miliónů i rekord Spider-Mana 3) a spousta dalších nej v oblasti výdělku tímto ovlivněny být mohou. Ale na překonání takových filmových klasik jako Rain Man, Spalovač mrtvol, Sedm, Pulp Fiction, Mlčení jehňátek či Podraz (a u západního publika Vykoupení z věznice Shawshank, Kmotr, Schindlerův seznam a Přelet nad kukaččím hnízdem) už tento argument příliš nestačí.

Jistě, Amerika má své comicsové ikony ráda, ale kdyby to bylo pouze tím, byl by nejlepším filmem Superman se vrací či Spider-Man 2 nebo X-Men 2. (Samozřejmě, rozdíl mezi prvním místem u západního diváctva oproti devátému, které filmu přiřadilo naše publikum, ukazuje, že tento fakt svou váhu přeci jen má.) Více nám ale může napovědět společnost, ve které se Temný rytíř nachází.

 

Co chceme?

Co mají společného výše jmenované nejoblíbenější filmy? Proč se většinou jedná o horory a dramata? Proč to nejsou niterné psychologické sondy plné artového cítění? Můžeme to odmávnout povrchním vkusem masy a intelektuální náročností kvalitního umění? To by ale Csfd.cz nesměl být sám intelektuálně zaměřen a zmíněné filmy tak kvalitní. Co to vše tedy říká o nás?

Nic menšího než že krom rozboru našich „malých osobních tragédií“ nás mnohem více zajímá to, co stojí za tím. To, co z nás dělá lidské bytosti – symboly a základní zákony fungování světa a člověka. Což většinou lze ukázat jen v extrémních situacích nebo na specifických druzích postav. Pasivní postmoderní hrdinové, kteří řeší jen své vlastní nitro a vlastní problémy, mohou hodně říci o tom, jak dnes žijeme. O tom proč tomu tak je, už ale musí mluvit jiní.

 

Co jsme?

Temný rytíř je druhým snímkem stabilně hyperkvalitního Christophera Nolana (Memento, Dokonalý trik), který se rozhodl znovu a zcela od začátku ve filmu odvyprávět postavu slavného superhrdiny. V prvním snímku Batman začíná bylo nejpodstatnějším samotné ztvárnění postavy a její propracování. Tedy to, o čem jsme před chvílí mluvili jako o klasickém postmoderním přístupu. V Temném rytíři je však již půda připravena, což svědčí o jasném dlouhodobém záměru režiséra, který se konečně může dostat k tomu opravdu podstatnému. Hrdina se již neřeší – protože na řadě je sám svět.

Filmu na první pohled nejde o akci, ani o kriminální zápletku, zvraty a hororovou tísnivost, byť působivě a chytře podané. Ovšem nebuďme intelektuálně namyšlení, samozřejmě že o tyto atributy jde, protože bez nich by sama základní myšlenka a úvaha filmu nikdy nemohla fungovat. Na střetu Batmana a Jokera se především zviditelňuje to, co to znamená být člověkem a na jakých principech osobní integrity stojíme jak my, tak celá společnost. Tedy klasická morální dilemata. Kdo je zodpovědný za zlo, které způsobí zločinec, jenž se mstí, protože jste se mu postavili? Máte ustoupit a nechat ho konat obyčejný zločin? Nebo s ním bojovat a nést mnohem větší následky výbuchu jeho nenávisti na nevinných? Konat či ne? V čem leží problém neochoty přijmout odpovědnost a vidět následky svých činů? Co nás táhne ke zlu? A jak moc jsme nevinní? Kdo má větší právo na život – loď plná civilistů, nebo ta plná odsouzených vězňů? A pomůže nám stará moudrost, že před úsvitem je největší tma?

Staré otázky, které před Nolanem položili již jiní tvůrci. Temný rytíř tak ale činí způsobem, který tlačí na vaše podvědomí a nutí vás znovu uvažovat o tom skutečně podstatném. Takových uměleckých děl je vždy potřeba. Protože je zcela nutné, aby pro každou generaci vznikala znovu. A proto vždy budou.

 

Superhrdinové – moderní mýty

A spojitost s comicsem? Angloamerická scéna byla až do 90. let uměle udržována ve stadiu, ve kterém mohli přežít pouze superhrdinové (mluvíme tu o mainstreamu). Šlo především o snahu omezit comics pouze na tvorbu pro děti. Tak se mu samozřejmě jakákoliv umělecká postmoderna dlouhodobě vyhýbala jako čert kříži. Hrdinové tedy zůstali hrdiny v pravém mytologickém smyslu, jako ikony a symboly. Moderní mýty. A jejich příběhy pak v dnešních kulisách odehrávaly základní vzorce starých lidských mytologií. A ty vždy byly a budou o tom samém. Příběhy, které se nikdy nestaly, ale dějí se pořád. Příběhy, díky kterým chápeme svět kolem nás a naše místo v něm. Navíc, na kom to ukázat explicitněji než hrdinovi, který se rozhodl aktivně konat a ne jen nečinně sedět v koutku? Postmoderní pasivní postavy totiž ducha mýtů zabíjí téměř spolehlivě.

 

Fantastika – nejlepší rána pro každého z nás

Poslední zajímavou konotací je příslušnost superhrdinů do hájemství fantastiky. Fantastické žánry v minulosti čelily velmi podobným předsudkům, prošly podobným vývojem jako comics a ze své podstaty některé z nich mají k mytologickým vyprávěním také velmi blízko. Přitom jejich výsostnou zbraní je schopnost zasadit tu nejlepší ránu naší sebejisté představě světa. Fantastika ukazuje, že něco je jinak, vrhá nás do světů třeba jen o něco odlišných od toho našeho, což ale úplně stačí, abychom na něj mohli pohlédnout bez zástěrky zvyku a vidět to podstatné. Někdy jen detail, jindy hrůzu něčeho, čemu jsme již upsali vlastní duši.

A tak paradoxně v oblastech, na které se tak dlouho nahlíželo s předsudky, dnes vznikají vize, které předsudky, stereotyp a netoleranci ukazují s nesmlouvavou otevřeností. A zároveň umožňují hledat cestu ven.

 

Příští týden: O adaptacích (i těch comicsových) podrobněji. A také, v čem je Batman začíná a Temný rytíř tak radikálně nový?

Související