Čím zněl rok '68? Zítra vychází výběrové album Běž domů, Ivane, které z dvaadvaceti písní té doby sestavil kritik Jiří Černý, jenž ve druhé polovině šedesátých let společně s manželkou Mirkou připravoval populární rozhlasovou hitparádu Dvanáct na houpačce (respektive Čtrnáct na houpačce).
Výběr otevírá známá Modlitba pro Martu, zařazeny jsou Pravděpodobné vzdálenosti Jaroslava Hutky, Mertovo Dlouho se mi zdá, Rekviem v podání Evy Pilarové, samozřejmě písně Krylovy i Vodňanského a Skoumalovi Maršálové. "Pokusil jsem se vzpomenout na to, co se tehdy hrálo a zpívalo, co jsme nejvíc potřebovali, nač dodnes nemohu zapomenout," říká Jiří Černý.
HN: Váš výběr z "osmašedesátého" působí celkem smutně...
Vůbec jsem nepřemýšlel o tom, jestli to bude smutná nebo veselá deska. Vzpomněl jsem si na to, co se tehdy hrálo a zpívalo, potom jsem něco vyřadil, protože toho bylo moc.
Ale cokoliv přišlo po návratu státní delegace z Moskvy, bylo smutné. Pro mě vlastně nebylo moc veselé ani samotné Pražské jaro, byl jsem to, čemu se říkalo reakcionář už odmala, ten systém jsem nenáviděl. Ani těm reformním komunistům jsem moc nevěřil.
HN: Vybíral jste písničky roku 1968 podle dnešního úsudku, či spíš podle toho, jak se vám tehdy zapsaly do paměti?
Ono je to něco mezi těmi dvěma možnostmi. Na tehdejší dobu nejde zapomenout, ale dnešní pohled jsem považoval také za nutný, aby výběr písniček neoslovoval jen moje vrstevníky.
Písnička, s níž Karel Černoch vyhrál Bratislavskou lyru v roce 1969, je v podstatě banální a zdála se mi taková už tenkrát, má-li však být tehdejší doba prokreslená i s tehdejší svou absurdností, musí tam Černochova píseň být.
Kdybych býval měl víc místa, měla by tam být třeba písnička Cesta, s níž Marta Kubišová vyhrála Bratislavskou lyru. Kolem toho byly neuvěřitelné zádrhele, které už by dnes ale mladým lidem přišly možná ani ne legrační, spíš bizarní vzpomínky na Piavu. Písnička byla vlastně o harmonice, která tu zůstala nepochybně po sovětském vojákovi, ta symbolika byla jasná. Melodicky hezká věc, Marta ji dobře zpívala a já si říkal, že je to vlastně doklad, řekněme, české objektivity, že i přitom, co se děje, jak tu Sověti mají pořád manévry a otravují nás, písnička s takovým textem může vyhrát.
Jenomže pak se okamžitě ozvali soudruzi z NDR, co je to tady za poměry, když může vyhrát písnička, která zesměšňuje sovětské oběti. Taková doba... Ale tohle už mi přišlo moc spjaté s mou pamětnickou generací.
HN: Kterou skladbu byste vybral jako dokument a zpřítomnění doby právě pro toho, kdo ji nezažil?
Jednoznačně Kryla. Kvůli Landově verzi Morituri te salutant zná tu písničku kdekdo - od toho se lze odpíchnout a řadu studentů překvapí už to, že to není Landova skladba, což vím, protože jim tu písničku pouštím.
Taky si na tom hned můžete ověřit, co ti lidé vědí a nevědí, řekl bych že ve většině školních tříd je někdo znalý významu toho pozdravu Caesarovi.
Ta původní Krylova písnička byla jedna z jeho čtyř, které vypadly z hitparádové Houpačky...
HN: Ovšem po jednadvacátém srpnu dostaly nový význam...
Po srpnu se hlavně zázračně podařilo vydat Krylovi LP desku, tam šlo o takových čtrnáct dní či tři neděle před nástupem Husáka.
Potom se Karel v roce 1989 vrátil, zpíval na Koncertě pro všechny slušný lidi a já jsem se hrozně bál, jak to dopadne. Pamatoval jsem si takového toho profesorsky zamračeného Kryla, který s nikým nenavazuje kontakt, zabodne tu svou stopadesátiosmicentimetrovou postavu do země a teď to na publikum pustí. Což se na koncertě stalo. Ale lidé, z nichž většina ho viděla poprvé v životě, začali zpívat s ním.
Viděl jsem, že se mu zadrhlo v krku a měl co dělat, aby dozpíval.
HN: V předmluvě k výběrovému albu píšete o písních, které jste tehdy potřebovali, k nimž jste se upínali. Čím pro vás tehdy byly zapotřebí?
Považoval jsem tehdy za nutné posluchačům rozhlasové Houpačky zahrát něco hezkého, dát jim najevo, že i když jsme svůj mocenský a politický spor prohráli, že jsme spolu. Že o sobě víme a že je pořád i v životě v okupovaném státě spousta hezkých melodií, myšlenek, hezkých vztahů. A pokud možno, chtěl jsem to sdělit bez patosu.
Po mém soudu tomu dokonale vyhovovali Paleček s Janíkem a jejich písnička Hele, lidi, ale i další písně, vznikající z jejich pocitů a z jejich propukajícího talentu. Podle mého soudu už lepší za celou svou kariéru nikdy neudělali. Najednou ty písničky mohly sehrát stejnou úlohu, jako Hašlerovy pro generaci mých rodičů.
HN: Jak se ve výběru ocitla příležitostná píseň Běž domů, Ivane od Jaromíra Vomáčky?
Když se válčí, múzy musejí kušovat, překládal kdysi Werich tenhle latinský citát.
Nechci se dotknout autora Jaromíra Vomáčky, který byl mnohem zajímavější a barvitější skladatel, než za jakého je považovaný. Ale pro mě je Běž domů, Ivane něco takového, jako bylo pro mladé Němce a esesáky Die Fahne hoch, kterou jsem jako protektorátní žák znal samozřejmě zpaměti, prostě to byla politická agitka, která časem v mých vzpomínkách přerostla ve srandu.
Běž domů, Ivane jsme často zpívali v Krkonoších v jedné horské boudě - řvali jsme to každý večer. Tím nám bylo po lyžovačce, vymrznutí a i v tom mrazu přicházejícím z Kremlu o něco líp.
HN: Jak jste se později v sedmdesátých letech díval na to, když se ty krásné hlasy z odvážných písní ozývaly v estrádách a na festivalech politické písně?
Já si z toho žádnou hlavu nedělal. Naši popovou produkci sedmdesátých let jsem docela zevrubně znal a celou tu dobu jsem měl jako recenzent pocit, že se na mě řítí strašně nezajímavé singly, protože to byla doba především singlů.
Vůči těm dokonalým hlasům jsem vlastně dokonale otupěl, protože většinou zpívaly blbosti. Žil jsem naplno svými Antidiskotékami, kde jsem hrál z desek, které mi ze zahraničí posílal Jirka Pallas, Škvorecký a jiní, anebo písničkáři, kteří tu nemohli být nebo už byli na indexu.
Když tedy někdo říká, jak strašná to potom byla doba podle toho, co se hrálo v televizi a v rádiu... Asi byla, ale já jsem o tom moc nevěděl, neměl jsem k těm zpěvákům žádný citový vztah. Co pro mě bylo bolestivější, byli Gott a Matuška. Zejména s Gottem jsem se znal od jeho začátků a když jste přímo u klavíru u Štaidlů, slyšíte písničku poprvé a její text vám v paměti zůstane už nadosmrti... to je jak kdybyste se zamiloval do ženské, a ona se pak tahala s jinými a klesala pořád dolů. Dávno už nemusíte být zamilovaný, ale pořád vám to bude vadit.
Kupodivu největší propad československé populární hudby nenastal v té nejhorší době, tedy v sedmdesátých letech, ale až v osmdesátých, kdy, slušně řečeno, třetí výkonnostní kategorie Janečka, Hanniga nebo Františka Ringo Čecha si už tak zvykla na ty své posty, že už ani nevěděli, jaké pitomosti píší.
HN: S jakým pocitem se za rokem 1968 ohlížíte?
Osmašedesátý má pro mě dva největší významy. Především jsem pochopil, že vůbec nezáleží na tom, že sem Rusové přišli, ani na tom, jestli by odešli, že tu kdykoli můžou být během několika hodin zpátky. Skončila hra na samostatnost, věděl jsem, že jsme horší vazalové, než jsem si myslel, padly iluze.
Druhý význam jsem pochopil, až když jsem sedával na schůzích Občanského fóra v listopadu a prosinci '89.
Pokud má revoluce nebo jakýkoliv převrat mít nějakou šanci, musí vypadat úplně jinak, než vypadaly ty naše schůzky v osmašedesátém ve Filmovém klubu v Jungmannce, z něhož vlastně těch pět dní, dokud byli státníci pryč, novináři řídili Prahu.
Vládla hysterie, zmatek a sentiment. Deset minut se mluvilo o tom, jestli je správné, že mladí lidé píší protisovětské nápisy na zdech, a to ve chvíli, když už byli na pražských ulicích mrtví. Tedy listopad s OF byl krásný, ale já bych si to tak neuvědomil, nebýt toho traumatického zážitku mezi novináři, herci a umělci v roce '68.
Petr Vizina, Ivan Hartman
