Vlády na celé světě prudce uvolňují rozpočtovou politiku a schvalují různé "balíčky" a "stimuly", aby rozhýbaly chřadnoucí ekonomiky. Argument pro fiskální expanzi je poměrně jednoduchý: měnová politika své možnosti už prakticky vyčerpala. V řadě zemí jsou úrokové sazby na historických minimech, ale finanční trhy jsou v tak hluboké šoku, že na desetinky procentních bodů nehledí a prostě nepůjčují nikomu.

Excuse me, can I borrow some money again?

V takové situaci se vláda může stát bájným lender-of-last-resort a zvýšený schodek použít na transfery peněz domácnostem či firmám a na oživení poptávky. A protože doba je vážná, na detaily se nehledí a vlády se zadlužují o závod. Často tak činí s jen nedokonale skrývanou úlevou, Gordonovi Brownovi jakoby spadly řetězy a vrací se ke kořenům "old Labour".

Schodek rozpočtu britské vlády tak už letos bude 5% HDP, příští rok zřejmě 8% HDP. Americká vláda si příští rok vypůjčí více než 1 bilion dolarů. Řada členů eurozóny, v čele s Francií a Itálií příští rok překročí limit schodku ve výši 3% HDP.

Výjimkou je zatím Německo - letošní rozpočet skončí zřejmě v malém přebytku a na na příští rok vláda Angely Merkelové navrhla miniaturní fiskální stimulus ve výši 12 miliard euro (0,25% německého HDP). A tato rozpočtová askeze má podporu jak křesťanských, tak sociálních demokratů! Ministrem financí je ostatně sociálně demokratický kandidát na kancléře Peer Steinbrueck.

Sociálně demokratický konzervativec Steinbrueck

Tento německý konzervatismus dráždí nejen ostatní vlády v Evropě, které by rády viděly větší snahu německé vlády podpořit poptávku a zvýšit tak i objem dováženého zboží do Německa. Nad německým názorem si zoufají i ekonomové. Paul Krugman označil názory německých politiků za "depresivní". OK, Paul Krugman je "loose cannon", ale podobný názor má i Willem Buiter, který Steinbruecka školí o výhodách rozpočtové expanze jako v učebnici pro první ročník vysoké školy.

Musím přiznat, že celá tato situace je pro mě jako "akademického ekonoma" dosti nepříjemná. Chápu Buiterovy argumenty a je mi jasné, že pokud Němci setrvají na svém konzervativním postoji, bude recese v Německu (a potažmo také v Česku) bolestivější. Na druhou stranu, německá tvrdohlavost je impozantní. Před deseti lety všichni ekonomové odepisovali německý "model" jako nereformovatelný. Německo ale snížilo počet nezaměstnaných o milion, HDP rostlo poměrně slušně a německé firmy jsou největším vývozcem na světě. 

Němci dnes odmítají nasazovat rozpočtová antibiotika, protože jsou přesvědčeni, že jejich ekonomika nachlazení ustojí a že bude lepší, když si na podporu rozpočtových schodků nezvykne. Oprávněně se ptají, jak se asi Británie nebo Itálie bude zbavovat svých obrovských schodků a jak masivní schodky pomohly Japonsku v 90. letech.

Rozkol mezi Německem a Británií či Francií má ale i jednu velkou výhodu. Díky německé vytrvalosti budeme mít možnost v reálném čase pozorovat velký makroekonomický experiment, což je velká vzácnost. Na jedné straně budou země, které prudce zvýšily schodek na druhé straně ty, které zachovaly klidnou hlavu. Která skupina na tom bude lépe v roce 2010? A která v roce 2015? Pokud bude tento blog ještě existovat, určitě se tomu budeme věnovat. :-)

Související