Závazek zaměstnavatele kompenzovat zaměstnanci omezení, které na sebe po skončení pracovního poměru zaměstnanec bere prostřednictvím konkurenční doložky, je podstatnou náležitostí ujednání o konkurenční doložce. Konkurenční doložku postrádající tento závazek zaměstnavatele tudíž nelze považovat za platně sjednanou (v praxi jsou nicméně taková ujednání spíše pravidlem než výjimkou).

Zákoník práce v případě neplatnosti právního úkonu vychází ze zásady tzv. relativní neplatnosti právního úkonu, nikoliv neplatnosti absolutní (viz § 20 ZP). Aby tedy příslušný úkon (v daném případě konkurenční doložka) nepůsobil žádné právní účinky mezi jeho účastníky, je nezbytné, aby se tazatelka této neplatnosti nejprve dovolala, tzn. aby (ideálně písemně) sdělila zaměstnavateli, že konkurenční doložku považuje za neplatnou z uvedeného důvodu (absence závazku zaměstnavatele kompenzovat její omezení po skončení pracovního poměru).

Pro úplnost zbývá dodat, že dle cit. ustanovení § 20 ZP se neplatnosti nemůže dovolat ten účastník, který neplatnost sám způsobil. To by mohlo zdánlivě vést k tomu, že by se neplatnosti příslušné konkurenční doložky tazatelka dovolat nemohla, protože ujednání o konkurenční doložce, jakožto dvoustranný právní úkon, sjednaly obě strany, obě tedy způsobily její (relativní) neplatnost. Domnívám se, že takový výklad nelze v daném případě aplikovat, protože v jeho důsledku by byly práva zaměstnanců (která zákoník práce chrání především) razantním způsobem omezena a zaměstnanci by byli povinni respektovat v podstatě jednostranná omezení vyplývající z konkurenční doložky.

Související