Šrotovné je jedním z nejčastěji skloňovaných receptů na krizi. Řada evropských zemí ho již zavedla a nutno říct, že přináší ovoce. Do poloprázdných autosalónů se vracejí zákazníci a krize nekrize, opět nakupují. Proč by tedy nemělo být šrotovné vhodným nástrojem i v Česku, kde je blahobyt bytostně spojen právě s auty?

Ponechme stranou argument, že šrotovné pouze krátkodobě vybudí spotřebu a po čase splaskne jako bublina. V kůži malé otevřené ekonomiky, která sama nemá klíč k řešení globální finanční a ekonomické krize, není od věci uchýlit se i ke krátkodobým opatřením, které jí pomohou přežít těžké časy. Jakákoliv pomoc státu by ale měla být efektivní, a to šrotovné bohužel není.

Naše automobilky (Škoda, TPCA a Hyundai) na domácím trhu prodají jen 6% své produkce a zbytek vyvezou do velkých zahraničních ekonomik. Navíc podíl českých "automobilek" na českém trhu je jen o něco málo větší než třicet procent, u podnikových aut jen 25%. Zavedením šrotovného by tak český rozpočet zbytečně vyhodil přibližně 5 mld korun (předpokládám podobné prodeje jako v roce 2008 a šrotovné 25 000 korun) a českým výrobcům by tím fakticky nijak významně nepomohl.

V našich podmínkách proto nedává smysl sledovat šroto-mánii a obecně jakékoliv recepty směřující k podpoře domácí poptávky. Nejsme země s velkým domácím trhem jako Německo a vždy, ať se nám to líbí nebo ne, budeme závislí na vývozu ven. V době globální krize má proto smysl podporovat přímo a transparentně konkurenceschopnost domácích podniků - zaměstnavatelů tak, aby byly schopné poprat se o šrotovné a jiné poptávkové stimuly v zahraničí. Vedle slabé koruny tomu může pomoci například plošné snížení odvodů na sociální pojištění nebo přímých daní.

V upravené podobě vyšlo také v Reflexu

 

Související