"Dobrý ekonom dnes musí být buď dobrý filozof, nebo dobrý matematik," vybavuji si slova Tomáše Sedláčka, jež před pár lety pronesl při své přednášce v podkroví budovy FSV UK. Studoval jsem tam tehdy. Ve svém předchozím článku (HN, 19.2.2009) zřejmě zamýšlel tuto svoji myšlenku přiblížit lidu: ekonomy-filozofy označil jako „kecací ekonomy" a „ekonomy-matematiky" pak jako „ekonomické ekonomy". To není šťastné - nálepky jsou v dnešním klipovitém světě důležitější než kdy jindy, a pojmenování „kecací ekonom" tak daným badatelům na váženosti a úctě, jichž si zasluhují, nepřidá. Přitom se Sedláček považuje za jednoho z nich. Zbytečně tím shazuje i sám sebe.

Ve své včerejší reakci na předchozí vlnu kritiky (HN, 5.3.2009) se navíc pouští na tenký led například kategorickým tvrzením, že matematika není vědou. Na obranu tohoto tvrzení vybírá několik citátů myslitelů zvučných jmen. Lze snadno vybrat obdobný výrok dokladující opak: „Matematika je věda, která dospívá k nutným závěrům," kontrujme alespoň jedním, jejž pronesl Benjamina Peirce, americký matematik 19. století, a který uvozuje text k heslu „mathematics" na Wikipedii.

Podobná kategoričnost je, myslím, zásadní slabinou Sedláčkovy argumentace. Tu v prvně zmíněném článku projevuje například i výzvou k návratu ke Keynesovi (jejž lze přitom vidět jako ekonoma, který stál u kořenů matematizované a statistické ekonomie). V médiích je velmi obtížné uchovat si vědeckou preciznost v uspokojivé míře, a přitom být schopen napsat článek, který editor listu bude ochoten publikovat. Sedláček přesto ve zkratkovitosti zachází daleko. Chtěl-li přestřelit úmyslně a vyvolat tak debatu, pak se ovšem trefil skvěle. On je to prostě „fenomén Sedláček": žádný jiný ekonom dnes v Česku (v zahraničí takoví jsou) neumí podat ekonomii tak poutavě a s takovým dopadem jako Sedláček. On ví, jak se prosadit v médiích, což vyvolává objektivní i subjektivní nelibost jiných ekonomů. Ti objektivní vyčítají nedostatečnou preciznost argumentace, ti subjektivní závidí jeho momentální známost a slávu (a tedy možnosti, jichž se mu dostává k šíření vlastních názorů).

Osobně - nutno ale říci, že patrně nejsem klasický konzument médií - mezi řádky dost dobře chápu Sedláčkovu argumentaci. On, jak se pokouší vysvětlit ve svém včerejším článku, nevyzývá ekonomy k opuštění matematiky, ale spíše k přehodnocení míry užívání formalismů a rovnic k popisu lidského jednání. Nynější krize částečně vyvěrá i z toho, že ekonomové (a po nich finanční inženýři a nakonec bankéři) hleděli na člověka příliš odduchovněně, jako na jedinečnosti a člověčiny zbaveného (neb jen tak jeho chování popsat matematicky precizně). Hovořil jsem na toto téma v poslední době s předními světovými ekonomy - Jeffreym Sachsem (nejvlivnější ekonom uplynulých let dle časopisu Time, poradce šéfa OSN), Paulem De Grauwem (jeho teorie položily základ eurozóně) či Bruno Freyem (klíčový představitel „ekonomie štěstí", propojení ekonomie hlavního proudu s psychologií). Shodli se vesměs na tom, že „matematiku v ekonomii ano, ale méně, případně jinak": doporučují více se snažit o propojení hospodářské teorie s praxí, o zasnoubení ekonomie s jinými vědami (nikoliv ve smyslu ekonomického imperialismu, podrobování si jiných disciplín, ale ve smyslu obohacování ekonomie přístupy jiných věd), aniž by ovšem hospodářská věda radikálně měnila svoji podstatu.

Nynější krize je i krizí ekonomické vědy, o tom není pochyb. Řešení není ani v lpění na evidentně přežité, odduchovněné formě ekonomie, ani na návratu k vulgárně „kecací ekonomii". Ekonomie toho v minulosti dokázala mnoho - je určitě nejrozvinutější ze společenských věd (společenské vědy jsou kvůli komplexnosti jevů, jež popisují, mnohem složitější než přírodní vědy typu astronomie či fyziky). Bádání ekonomů je velmi náročné, a proto není chybou, když občas zajdou příliš rychle příliš daleko. Není však třeba kvůli tomu převratně měnit směr ubírání, postačí na chvíli zastavit se, pohroužit se do filozofie (z níž, jako jiné vědy, i ekonomie vychází) a ostatních věd - třeba práva, psychologie, historie - a zkusit se vydat třeba i týmž směrem, ovšem odlišným, rozvážnějším a méně pyšným stylem chůze.

Lukáš Kovanda, časopis Týden, doktorand VŠE

Související