Dnes (ve středu 18. března) mi vyšel v tištěných Hospodářských novinách článek o oživení americké ekonomiky (respektive o absenci téhož). Většinou si na editování v HN nemohu stěžovat, ale tentokrát editoři článek zkrátili docela výrazně, takže si dovoluji revoltovat a na blog dát úplnou, needitovanou verzi.

Oživení? Děláte si legraci....

Na americkém akciovém trhu se v pátek třináctého března (symbolický den, pravda) začalo po více než roce vážně mluvit o možnosti oživení americké ekonomiky. Bájný americký spotřebitel se začátkem roku 2009 otřepal a začal zase nakupovat: maloobchodní tržby vzrostly v lednu o 1,8% a v únoru o 0,7%. Žádná sláva, ale rozhodně ne obrázek nějaké hluboké krize. A k tomu Citigroup, ten konglomerát konglomerátů, podle všech prakticky neřiditelný moloch, který spolykal desítky miliard dolarů od americké vlády a který je teď ze skoro 40% vládou vlastněný, tak právě tato banka ohlásila provozní zisk za první dva měsíce roku 2009. Šéf Citigroup Richard Parsons pak prohlásil, že banka nebude potřebovat další kapitálové investice a cena akcií Citigroup se prakticky zdvojnásobila během týdne (je tak už jen o 97% níže než byla v létě 2007...).

Takže všechno je správné cestě? Obávám se, že je ještě příliš brzy na obrat. Fundamentální problémy především americké ale i světové ekonomiky jsou hluboké a v jejich řešení jsme přinejlepším na polovině cesty. Americká vláda se zatím soustředila na stimulaci poptávky, v řešení problémů finančního trhu však zatím nepokročila. A současná krize začala právě na finančních trzích a tam také musí začít její konec.

Administrativě Baracka Obamy se zatím podařilo prosadit dva gigantické výdajové programy - první stimulus za 780 miliard v únoru a v březnu pak zvýšení vládních výdajů v letošním fiskálním roce o 8% na 410 miliard dolarů. Oba dva zákona ilustrují, jak obtížné bude pro Baracka Obamu být věrný slibům o větší průhlednosti své administrativy a o omezení „earmarking", jak se v Americe říká rozpočtové proceduře, pro kterou se v Čechách vžil termín „porcování medvěda".


 Index burzy v New Yorku: co jde dolů, musí jít jednou nahoru...

V prvním výdajovém balíku udělala vláda několik velmi odvážných předpokladů o růstu ekonomiky v letech 2009-2012. Obama je optimističtější než průměrný odhad různých institucí a bank: na konci prvního funkčního období očekává úroveň HDP o celých 6 procentních bodů výše. To nevypadá jako moc, ale americký HDP je veliký: pokud by měli pravdu oponenti, deficit vlády USA by v roce byl o 200 miliard dolarů vyšší, než očekává vláda. Z toho nebudou mít radost ani v Čínské národní bance, kde většina dluhů americké vlády nakonec skončí.

I kdyby se však předpoklady o růstu potvrdily, výdajový balík je tak obrovský a tak rychle sestavený, že nevyhnutelně obsahuje výdaje, jejichž užitečnost je přinejmenším sporná. Prezident Obama výdajový balík silně podporoval a byl hrdá na to, že v něm nejsou žádné speciální výdaje určené pro jednotlivé volební okrsky. To je sice pravda, ale miliardy se utratí za nové vybavení různých vládních institucí - jen ministerstvo pro bezpečnost (Homeland Security) utratí neuvěřitelnou čtvrt miliardu za nábytek. 650 milionů dolarů půjde na dotace digitálních televizních přijímačů, 75 milionů na podporu programů na odvykání kouření, téměř miliardu dostane americká železniční společnost Amtrak... Někde se až dnes se hledají projekty, za které by bylo možné peníze utratit: Maryland rychle připravuje plány na okružní trasu metra, Virginie asi konečně postaví rychlodráhu na letiště u Washingtonu, kterou již několikrát odložilo jako příliš nákladnou.

V březnu pak přišel druhý rozpočtový zákon - o financování federální vlády na rok 2009. Při jeho přípravě veškeré zábrany kongresmanů padly a zákon je „starý dobrý Washington" - plný „přihrávek domů". Obama zákon podepsal, i když ho označil za „nedokonalý" a rozhněval tak i svého oponenta v prezidentské kampani Johna McCaina, který požadoval od prezidenta veto zákona. Důvodů by pro veto bylo dost. Zákon obsahuje takové perly jako 2 miliony na výzkum omezení zápachu vepřů, 2 miliony na dotace laboratoře na zkoumání včelstev, 2 miliony na rozvoj astronomie na Havaji anebo třeba 50 tisíc na výstavbu osvětlení basketbalových hřišť v Los Angeles. Dohromady 8 miliard dolarů jen na projekty předložené kongresmany a určené pro jejich okrsky...

Prezident Obama však plánuje i další výdaje a nejde o maličkosti: v únoru ohlásil ministr financí plán na poskytnutí 275 miliard dolarů na refinancování hypoték a podporu rodin, které hypotéku nemohou splácet - měli by ji dostat jen ti, kteří neklamali při žádosti o hypotéku, což ovšem bude hodně těžké prokázat. A začátkem března oznámil prezident Obama, že během 10 let utratí 650 miliard dolarů na rozšíření zdravotní péče i na doposud nepojištěné Američany.

Není divu, že z těch stovek miliard se točí hlava nejen republikánské opozici, ale i investorům. Od začátku roku do 10. března ztratil index burzy v New Yorku dalších 28%. Finanční sektor mezitím zjišťuje, jaká bude „cena" za státní pomoc. Vlivný předseda finančního výboru, demokrat Barney Frank prohlásil, že bankéři buď budou plnit, co jim politici nařídí, nebo musí vrátit veškeré dotace. Zatím banky musely zastavit vystěhování rodin, které neplatí hypotéky, musí zastavit školení pro zaměstnance a nesmí zaměstnávat další cizince (ti stávající mohou - zatím - zůstat). Politici také prosadili strop na plat nejvyšších šéfů bank a omezili bonusy. Největší banky, jmenovitě Citigroup, také najednou zázračně prohlédly a již neprotestují proti zákonu, který umožňuje soudcům modifikovat podmínky hypotéky, například snížit jistinu, i bez souhlasu věřitele. Možná jim Barney Frank jen tak přátelsky zatelefonoval...

Bohužel, žádná z této přehršle vládních aktivit neřeší podstatu problému americké ekonomiky - příliš rychlé zdlužování domácností (i menších firem, především nemovitostních), které se přelilo do stovek miliard pochybných úvěrů, kterých se teď americké banky nemohou zbavit. Bez očištění finančního sektoru o pochybné půjčky, které blokují normální fungování trhu a bez reformy dozorových institucí protečou miliardy americkou ekonomikou bez dostatečného efektu.

Místo toho zatím sledujeme, jak americká vláda tlačí finanční sektor do dalších půjček a oddaluje nutnou očistu na trhu s nemovitostmi. Plán na reformu regulačních institucí, předložený bývalým ministrem financí Paulsonem již v létě loňského roku leží někde v šuplíku jeho nástupce Geithnera a padá na něj prach. Pokud k tomu přidáme pokušení používat banky k prosazování politických cílů, získává současné oživení na finančním trhu ještě bizarnější podobu: za vládní peníze banky prosazují vládní politiku. Krátkodobě je to možná pro banky výhodné a pomůže jim to odvrátit další stomiliardové ztráty, respektive je přenést na vládu. Dlouhodobě se ale Spojené státy vydaly po velmi nebezpečné stezce. Za posledních dvacet let si vyzkoušely, že záplava peněz a krátkodobý horizont uvažování bankéřů často vedou ke špatným koncům. Byla by škoda si tuto zkušenost zopakovat ještě jednou, tentokráte za peníze daňových poplatníků.