Na své poslední schůzi Senát PČR projednával mimo jiného i  komplexní novelu zákona o podpoře výzkumu (zákon 130) a novely souvisejících zákonů, které schválila na své 50. schůzi Sněmovna PČR. Souvisejícím zákonem je i zákon o vysokých školách (zákon 111). V rámci změn tohoto zákona 111 sněmovna schválila i změnu v pracovněprávních vztazích akademických pracovníků na veřejných vysokých školách v ČR. Při jednání senátu byla této změně věnována značná pozornost. Zvláště senátor Jan Hálek se k této záležitosti vyjadřoval velmi podrobně. Jeho vyjádření bylo veskrze negativní. Protože jsem autorem pozměňovacího návrhu, který zmíněnou změnu v pracovněpracovních vztazích na vysokých školách do vysokoškolského zákona zahrnul, cítím povinnost na vystoupení senátora Hálka reagovat.

Diskriminace akademických pracovníků

V současné době je možné se všemi akademickými pracovníky na veřejných vysokých školách uzavírat opakovaně bez časového omezení pracovní smlouvy na dobu neurčitou. Akademičtí pracovníci  jsou nejdůležitějšími pracovníky vysokých škol, protože vykonávají  současně vědeckou i pedagogickou činnost. Patří mezi ně profesoři, docenti, odborní asistenti, asistenti a další pracovníci vysokých škol. To znamená, že i profesoři a docenti, kteří jsou těmi nejzkušenějšími a nejkvalifikovanějšími pracovníky, mají velmi nízkou pracovní jistotu ve svých pracovněprávních vztazích. Tento fakt lze považovat za zřejmou diskriminaci akademických pracovníků ve srovnání s jinými zaměstnanci na vysokých školách i jinde. Změna daná mým pozměňovacím návrhem zlepšuje pracovněprávní postavení akademických pracovníků, což jednoznačně vyplývá z formulace ustanovení, které tuto změnu vyjadřuje a které zní takto: Pracovní poměr akademických pracovníků lze sjednat jen na dobu určitou v délce od dvou do pěti let. Pracovní poměr na dobu určitou lze sjednat opakovaně u téhož zaměstnavatele nejvýše dvakrát za sebou, poté lze sjednat u téhož zaměstnavatele pracovní poměr jen na dobu neurčitou. Sjedná-li zaměstnavatel s akademickým pracovníkem pracovní poměr na dobu určitou, ačkoliv nebyly splněny podmínky stanovené ve větě prvé nebo druhé, a oznámí-li akademický pracovník před uplynutím sjednané doby písemně zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, platí, že jde o pracovní poměr na dobu neurčitou. Ustanovení věty prvé až třetí neplatí pro docenty a profesory. Pracovní poměr akademických pracovníků starších 65 let lze sjednat na dobu určitou i opakovaně; §39 odst. 2 zákoníku práce se nepoužije.
Pracovněprávní  vztahy docentů a profesorů se tedy v rámci této úpravy řídí zákoníkem práce.
Pan senátor Hálek konstatuje, že dosavadní právní úprava pracovněprávních vztahů akademických pracovníků s neomezeným opakováním pracovních smluv na dobu určitou se v praxi na veřejných vysokých školách osvědčila. Jistě, pro akademické funkcionáře, tj. rektory, děkany a jiné vedoucí pracovníky, je taková právní úprava velmi vítaná, protože jim dává nepřiměřenou osobní moc nad podřízenými akademickými pracovníky. Tato skutečnost může nepříznivě ovlivňovat vnitřní poměry na veřejných vysokých školách. Například ve vztahu akademických funkcionářů (rektorů, děkanů atd.) a akademických senátů. Akademické senáty mají významné pravomoci a kontrolní funkce (např. schvalují rozpočty fakult a vysokých škol předkládané děkany a rektory). Jak ale mohou být členové těchto senátů nezávislí ve svém rozhodování, když jsou v takovém téměř bezprávném pracovním postavení vůči svým nadřízeným akademickým funkcionářům? Pro ilustraci uvedu jeden  příklad. Jednou jsem byl hostem na zasedání akademického senátu jedné významné české veřejné univerzity. Pan rektor potřeboval v akademickém senátu schválit jednu záležitost spojenou s významnou investiční akcí na univerzitě. Někteří profesoři a docenti  působící jako členové tohoto senátu vyjadřovali při projednávání této záležitosti značné pochybnosti a odpor k realizaci té investiční akce. Vypadalo to, že senát panu rektorovi nevyhoví. Najednou pan rektor začal hovořit o tom, jak je to výborné, že v rámci současné právní úpravy lze i s profesory a docenty uzavírat opakovaně smlouvy na dobu určitou, což umožňuje, aby se univerzita snadno rozešla s těmi profesory a docenty, kteří jednoznačně nejednají ku prospěchu univerzity (prospěch univerzity byl v tomto případě mírně řečeno diskutabilní, jak se ukázalo po realizaci této investiční akce). Jako mávnutím kouzelného proutku měl pan rektor náhle pravdu a jeho investiční akce byla v očích senátorů skvělá. Akademický senát pak jednomyslně investiční akci schválil. Byla by to docela zábavná historka, kdyby neilustrovala možnost zneužití současné  právní úpravy v pracovněprávních vztazích na veřejných vysokých školách.

                                                            Argumenty pana senátora jsou liché
         
Pan Hálek tvrdí, že druhá věta v mém novém ustanovení neguje větu první. Připouští sice, že někteří právníci tvrdí, že obě věty je možné uvažovat komplexně, ale podle jeho názoru je to prý problematické. Pan senátor se mýlí. Bylo by dobré, kdyby se nejdříve seznámil s obecně platnou úpravou týkající se této oblasti (viz  Zákoník práce par. 39, odst.5) a potom teprve vyjadřoval na toto téma autoritativní soudy.
Dále tvrdil, že diskutovaná legislativní změna znamená, že nelze do budoucna sjednat s docenty a profesory pracovní smlouvy na dobu určitou. To je také jeho velký omyl. Na veřejných vysokých školách totiž mohou působit docenti a profesoři, kteří např. pracují pouze vědecky v rámci některých vědeckých projektů. Tito docenti a profesoři nejsou  pak akademickými pracovníky a v pracovněprávních vztazích i v současnosti spadají pod režim zákoníku práce (bude tomu samozřejmě tak i v rámci mé legislativní změny). Zákoník práce na takovou situaci pamatuje a s těmito docenty a profesory lze uzavírat i opakovaně pracovní smlouvy na dobu určitou. Zákoník práce totiž říká, že pokud to vyžaduje charakter práce, lze institut řetězených pracovních smluv použít (např. když práce, na kterou je pracovník přijat, je časově omezená, což evidentně platí pro práci na časově ohraničeném projektu). Je možné uvést i jiné příklady možného využití institutu pracovních smluv na dobu určitou u profesorů a docentů.  Dokonce i s profesory a docenty, kteří jsou akademickými pracovníky, lze po jejich přijetí do zaměstnání uzavírat opakovaně smlouvu na dobu určitou v rámci mé legislativní úpravy. To je možné však činit maximálně v délce dvou let, což je dáno zákoníkem práce (viz výše uvedená legislativní změna).
Další vyjádření pana senátora o tom, že moje změna znamená velké nebezpečí a že je možná i protiústavní, svědčí o jeho naprostém nepochopení této změny. Pan senátor toto nebezpečí, kterým straší, vůbec pro jistotu nespecifikuje. Neříká rovněž v čem je tato legislativní úprava protiústavní. Mimochodem, potom by ustanovení v současném vysokoškolském zákoně týkající se pracovněprávních vztahů akademických pracovníků muselo být exemplárně protiústavní a to kupodivu panu senátorovi jaksi vůbec nevadí.
Nová pracovněprávní úprava zakazuje uzavírání pracovních smluv na dobu určitou v délce jednoho roku pro akademické pracovníky, kteří nejsou docenty a profesory (v této souvislosti se jedná zejména o mladé pracovníky). To má pan senátor pravdu. Je to proto, že akademický pracovník nemůže za tak krátkou dobu prakticky prokázat, zda je schopen vykonávat  náročnou činnost spočívající jak v pedagogické, tak i ve vědecké práci. To může prokázat pouze za delší dobu. Moje úprava však nezakazuje uzavírání jednoročních pracovních smluv pro jakékoliv pracovníky s odpovídající kvalifikací (tedy i mladé pracovníky), pokud nejsou akademickými pracovníky, tj. pokud jsou přijati na jednoroční smlouvu jen v rámci výzkumného projektu nebo jen na pedagogickou činnost a to proto, že i dnes spadají a také v budoucnosti budou tito pracovníci spadat pod zákoník práce, který to dovoluje. Naprostá většina jednoročních  projektů majících účelový charakter (a nejen jednoročních) je totiž zaměřena buď jen na vědeckou práci nebo jen na práci pedagogickou. Pokud např. vedoucí pracovníci přijmou pracovníka na  účelový vědecký projekt, financují ho z tohoto projektu a přitom ho nechají vykonávat i pedagogickou práci, tak porušují předpisy a jednají protizákonně. Myslím si, že tuto skutečnost si pan senátor vůbec neuvědomuje a provádí úplně falešnou kritiku mého nového ustanovení.
Pan Hálek dále kritizuje moji změnu i z hlediska působení akademických pracovníků starších 65 let na vysokých školách. Má obavu, že tato změna způsobí, že nebude možné některé z nich dostat do důchodu. Jeho obavy jsou liché. Pokud se stane, že takoví pracovníci již budou nevýkonní a nebudou schopni dostát kriteriím na ně kladeným, lze se jich zbavit stejně jako nevýkonných mladších akademických pracovníků způsoby jasně specifikovanými Zákoníkem práce.
Tvrzení pana Hálka, že dotazem u největších českých bank zjistil, že půjčky a hypotéky lze získat i s pracovní smlouvou na dobu určitou, nebudu zpochybňovat z obecného hlediska, protože tomu tak většinou asi je. Bohužel se však v minulosti vyskytly případy, kdy tyto bankovní produkty nebyly akademickým pracovníkům poskytnuty a jako příčina byl uvedena existence časově omezené pracovní smlouvy žadatele. Mezi akademickými pracovníky znám osobně několik takových případů.  I když se patrně jednalo o omezený počet těchto případů, nelze se s takovou situací, i když výjimečnou,  z hlediska budoucnosti smiřovat.
Páně senátorovo tvrzení týkající se mého vyjádření, že v Evropské unii neexistuje opakování smluv na dobu určitou u akademických pracovníků, je nepřesné. Já jsem v tomto smyslu hovořil pouze o profesorech. Navíc pan Hálek poněkud mystifikoval ostatní senátory, když např. při popření mých vyjádření hovořil o tom, že  např. v Belgii mohou být na dobu určitou přijímání hostující profesoři. Zřejmě spoléhal na to, že většina senátorů nezná institut hostujícího profesora. Jak již vyplývá z názvu, tento profesor je hostem na dané univerzitě  po určitou dobu (většinou je také z jiné země), a proto musí mít nutně smlouvu na dobu určitou. Hostujících profesorů se moje nová právní úprava netýká. Pan senátor asi úmyslně pletl „hrušky“ s „jablky“

Systemizace míst profesorů a docentů


Je možné předpokládat, že v budoucnosti budou mít místa profesorů a docentů i v naší republice funkční charakter, jak je tomu ve vyspělých státech světa. To znamená, že  místa profesorů a docentů budou na vysokých školách systemizována tak, že  člověk získá profesuru nebo docenturu jako funkci a nikoliv jako  vědecko-pedagogický titul, jak je tomu u nás nyní. Tuto systemizaci  očekává pro budoucnost pan Hálek. Také si myslím, že tato změna by byla pro naše vysoké školy užitečná. Samozřejmě potom se bude muset moje nová právní úprava týkající se pracovněprávních vztahů na veřejných vysokých školách v ČR modifikovat. Dokud však tato systemizace míst profesorů a docentů nebude realizována, bude rozumné, aby moje legislativní úprava platila. Jsem přesvědčen, že prospěje českým veřejným vysokým školám. Je proto dobře, že Senát PČR  se drtivou většinou hlasů rozhodl novelou zákona o podpoře výzkumu, tj. novelou zákona 130, a souvisejících zákonů se nezabývat a tím s ní vlastně vyslovil souhlas.


 

 

 

 


 

Související