Myslím si, že i období normalizace po okupaci Československa bylo totalitou. Sice již ne tak brutální, ale o to cyničtější. Šlo o okupační režim, stojící na zradě a beznaději. Kdokoli chtěl něco více než hole přežívat, musel se vykoupit, popřít sebe sama, odevzdat se vládcům. Chceš jet do ciziny? Podepíšeš nám, že podáš hlášení o každém našem občanovi, kterého potkáš. Chceš, aby tvoje děti studovali? Vstoupíš do strany. Toužíš po vědecké práci? Budeš udávat své kolegy. Lidé už ničemu nevěřili a ani se to konec konců nepokoušeli předstírat, protože režim jejich víru už nepotřeboval, ale komunistickému režimu i za cenu svého ponížení vytvářeli tolik nezbytnou fasádu. Opět mávali, podepisovali antichartu (tím i vězení pro její signatáře) volili jednotnou kandidátku a nezlobili. Uzavřeli s režimem nepsanou dohodu: my budeme loajální, třebaže si myslíme něco jiného, vy nás necháte žít naše privátní životy. Totalitní režim už nechtěl člověka celého, ale pouze jeho vnější část. Fatálním výsledkem tohoto rozštěpení byla ztráta osobní integrity. Proto totalita.
Jan Ruml
