Nejspíš se schyluje k zavedení nového vyučovacího předmětu do českých škol – etické výchovy. Při pohledu do útrob běžné české školy se chce instinktivně zvolat – konečně! Nárůst šikany, neúcta k autoritě, kult těla, sexu a značkového oblečení, to je jen zlomek nešvarů mnoha dětí, vyžadujících důraznou nápravu. Škola, v níž děti tráví velké množství času, se pedagogickým optimistům jeví jako nejvhodnější prostředí k mravní kultivaci a zápasu s úpadkovými jevy postmoderní mládeže.

 

Proto bych měl plán na zavedení předmětu etické výchovy do škol přivítat. Přesto se mi zdá, že rizika s tím spojená převažují nad očekávanými klady. Z čeho moje skepse pramení?

Moderní česká společnost, a stejně je tomu i u jiných postkřesťanských národů, je v etických otázkách z principiálních důvodů dezorientovaná. Etika je filosofický obor, jenž zkoumá povahu, původ a cíle mravního života. V dnešní společnosti jednoznačně převládá přesvědčení o tom, že měřítkem dobra a zla je člověk, měnící se v závislosti na stejně proměnlivých okolnostech doby. Podle této teorie nemají mravní zásady metadějinnou povahu, jsou produktem právě existujících životních podmínek, souhrnu zkušeností, předsudků a měnících se nálad. Jejich platnost se navíc odvozuje od politické moci procesem jejich kodifikace a vynucování. Tak, jako v éře komunismu platilo, že morální je to, co napomáhá „zájmům dělnické třídy a jejího předvoje, komunistické strany“, tak i dnes je hodnocení morálních postojů závislé na tom, zda a do jaké míry přispívají k šíření takových hodnot, jakými jsou demokracie, pluralita, lidská práva, tolerance, ochrana menšin či rovnost. Žádná z těchto hodnot však nemá transcendentní zakotvení a proto se jejich obsah odvíjí od diktátu „kolektivní vůle“, vyjádřené k tomu pověřenými orgány moci.

Hodnota pravdy, živořící snad už jen v koutě některých exaktních věd či matematiky, byla v důsledku úpadku filosofického myšlení v novověku, umocněném myšlenkovým minimalismem a svévolností „filosofie“ postmoderní, vyhnána i z oboru zkoumání podmínek a principů mravního života. Pokud se společnost, vyznávající důstojnost člověka a jeho všemožná faktická i virtuální práva, staví shovívavě k potratům, eutanázii, pornografii či sodomii, pak je zřejmé, že u ní vítězí pojetí lidství, neodvozené od stálé přirozenosti člověka, implikující ontologickou závislost na Stvořiteli. Její smýšlení o etice je deformováno subjektivismem, čímž se stává z principu náchylné k jakýmkoli změnám v závislosti na směru vanutí mocenských větrů.

V takto ideově deformované společnosti slouží školy, samozřejmě i v závislosti na tom, zda a do jaké míry se učitelé s touto rolí ztotožní, jako prostředek k indoktrinaci v duchu vládnoucí ideologie. Mojí i starším generacím se jistě vybaví Morální kodex budovatelů komunismu, sloužící jako hodnotové předpolí pro socialistickou praxi. A tak se obávám, aby se výuka etické výchovy na školách nevydala podobným směrem. Nepochybuji o tom, že mnozí její zastánci si nic takového nepřejí a že jim jde o skutečné mravní povznesení mládeže. Ale uvědomují si, kdo bude psát a schvalovat učebnice? Jací učitelé budou etickou výchovu učit? Jak chtějí zajistit, aby se pojetí výuky lišilo od toho, jak jsou otázky dobra a zla většinově vnímány komunismem a libertinismem postiženou společností? Jak chtějí zabránit tomu, aby se metodika i obsah výuky nakonec nedostaly do spárů sociálních revolucionářů, naplňujících Gramsciho vizi „dlouhého pochodu institucemi“, uskutečňovanou dnes pod taktovkou bruselské internacionály a jejích lokálních slouhů? Ostatně v téže době, kdy se v médiích objevily zprávy o vzniku nového vyučovacího předmětu, byly vydány zprávy o nutnosti boje proti narůstající homofobii a „genderovým stereotypům“ ve školách. „Připravujeme pracovní listy, které jsou myšleny jako aktivní složka. Děti budou moci vystřihnout postavu, kterou si vybarví, složí a slepí tak, aby stála a dítě si s ní mohlo poté i hrát,“ vysvětlila jedna z autorek vystřihovánek Ivana Šindlerová z Evropské kontaktní skupiny. Děti si tak budou moci například vystřihnout postavičku starostky, pilotky letadla, fotbalové rozhodčí nebo cukráře, kadeřníka či policistky a policisty, potápěče a potápěčky. „Dohromady bude čtrnáct postaviček. Cílem je, aby si chlapci hráli třeba s pilotkou letadla,“ dodala Šindlerová.

Tato androgynní iniciativa má sponzora, dokládajícího, že ze vzniku a šíření europeismu se všemi svými ideologickými vředy nelze vinit pouze státní či veřejný sektor. Ale to je téma na jinou glosu.

Chtějme po školách, aby vzdělávaly, ale výchovu vlastních dětí jim bez toho, že bychom si mohli být jisti shodným postojem k základním otázkám mravního života a vysokou kvalitou učitelského sboru, raději nesvěřujme. Za ní neseme odpovědnost my, rodiče.

Související