Tiskové agentury přinesly dnes ráno zprávu, že výsledek holandského antiislamisty Geerta Wilderse ve volbách do Evropského parlamentu potvrdil odhady předvolebních průzkumů. Wildersova Strana pro svobodu (PVV) získala čtyři poslanecké mandáty a stala se tak po křesťanských demokratech premiéra Balkenendeho druhou nejúspěšnější politickou stranou.

Wilders je i za hranicemi tulipánového království, jehož královna Beatrix nevynechá jediné zasedání Bilderbergu, znám především svou kritikou islámu a filmem Fitna. Jeho varování před důsledky expanze islámu v Holandsku jsou jistě namístě, vždyť od roku 1971 vzrostl počet muslimů desetinásobně na již více než půl miliónu. Počet mešit přesáhl 200 a každým rokem narůstá, k dispozici je tu přes 30 státem financovaných islámských škol a vláda financuje výuku v Holandsku působících imámů.

Je proto krajně pokrytecké, když novináři či politici v Čechách, kde je příslušníků islámu v porovnání s Holandskem, Belgií, Francií či Velkou Británií jen velice málo, označují Wilderse a jeho stranu za extremisty. Wildersův poněkud plochý a zjednodušující film o islámu, kterým si vysloužil mnohočetné fatwy, trestní stíhání za šíření nenávisti a zákaz vstupu na území Velké Británie je prospěšný i proto, že si na jeho příkladu můžeme uvědomit úpadkový stav postkřesťanského Západu. Představte si, že by některý politik či intelektuál nechal natočit film, ve kterém obviní křesťanství a katolickou církev z netolerance, pronásledování jinověrců a různých skutečných i fiktivních zločinů, kterých se kdy v minulosti křesťané dopustili. Ostatně většina českých médií se na šíření takových názorů bez uzardění dnes a denně podílí. Většina z těch, kteří viní Wilderse z xenofobie a zločinu nenávisti, by takový film hájili jako umělecké dílo a výraz oprávněné svobody veřejné propagace autorova názoru. Že, Davide Černý?

Z této analogie je, myslím, zřejmé, že současná evropská liberální společnost nemá prostředky, jak se před svou islamizací v druhé polovině 21. století ubránit. Zavražděné Ikony holandského antiislamismu Theo van Gogh a Pim Fortuyn neútočili jen na islám, ale i na křesťanství a židovství. Pohrdali náboženstvím jako takovým a celým svým životem propagovali to, co dnešní holandskou liberální společnost charakterizuje – sodomii, drogy, promiskuitu. Islámu vyčítali, že tyto „hodnoty“ neuznává, že v Holandsku žijící muslimové se s místní „kulturou“ odmítají asimilovat. Fortuyn, který, jak kdysi poznamenal, preferoval „gay sex“ s mladým Marokáncem před potomkem původních obyvatel polderů, nebyl, jak s oblibou šířila liberální média, žádný „krajní pravičák“, ale typický libertinský levičák, kterému byly mravní i společenský řád, rodina, náboženství či tradice překážkou ke své destruktivní „seberealizaci“.

Zápas tzv. krajní pravice (?) proti islámu a jeho šíření v Evropě proto podporuji jen s výhradami. Bojovat proti islamizaci evropských společností odvoláváním se na liberální svobody je z dlouhodobého hlediska neúčinné. Jak je ostatně na příkladu islámu zřejmé, lidé jsou ochotni za svůj národ a zemi nasadit krk jen tehdy, jsou-li přesvědčeni o existenci vyšších dober, než je pouhá svoboda ve smyslu „říkej a dělej si, co chceš, ale opovaž se kritizovat to, co dělám já“. Ti, kteří chtějí svést zápas o duši Evropy, budou muset zapátrat v jiných myšlenkových sférách. A z úpadku nevinit islám, ale nás samotné. Postkřesťanská Evropa na rozdíl od muslimů „nemá děti“, jejichž přítomnost signalizuje vitalitu a sebevědomí dané společnosti. Už je načase, aby se točily filmy o nebezpečích, jež plynou z rezignace evropských národů na svoje vlastní světonázorové kořeny. A aby se našli politici a státníci, kteří se k těmto kořenům, a nikoli jen verbálně, přihlásí. Pokud se to nestane, neobviňujme z toho muslimy.

Související