Evropské volby potvrzují, že Česko je zemí politických paradoxů. Přes 60 % lidí se hlásí k Evropské unii a považuje české členství za prospěšné, přesto k volbám do Evropského parlamentu přijde čtvrtina voličů.

Strana, která sama sebe prohlašuje za nejvíce proevropskou, tedy ČSSD, není schopna motivovat voliče, aby tento proevropský tah potvrdili. Vítězné body sbírá tradičně skeptická ODS, jejíž voliči jsou paradoxně největšími příznivci Lisabonské smlouvy, o níž předseda Topolánek nedávno prohlásil, že je mrtvá.

Další paradox: způsob, jakým se výsledky voleb čtou. Vítězem je sice pravicová strana, tedy alespoň se jí tak říká, ale levice - ČSSD a KSČM - má dohromady skoro 40 %. Jenže právě tady je pravo-levé hledisko nulové. Neříká vůbec nic, a už vůbec nic neříká vzhledem k "velkým volbám" v říjnu.

Komunisté jsou vůči unii kritičtější než ODS, jsou radikálními odpůrci Lisabonu, pro ně je smlouva z hlavního města Portugalska mrtvá od samého počátku, proto je třeba jejich hlasy sčítat spíše s ODS (pak že se Mirek Topolánek v ničem neshodne s Vojtěchem Filipem). Z tohoto pohledu se ještě umocňuje úvodní paradox: většinově proevropské Čechy bude v Bruselu reprezentovat často hyperkritická "fialová koalice".

A potom je tu volební účast. Prý jsou Češi z voleb unaveni, "uvolíme se k smrti", vtipkují redaktoři ČT, voleb je prostě moc. To už je paradox paradoxů. Všichni si stěžují na mizernou úroveň české demokracie, nadávají na politiky a jejich papalášské manýry, ale demokratické procedury nás strašlivě otravují. A političtí komentátoři to ještě podporují. Chápu, těch pár set kroků z domu do volební místnosti - to opravdu bolí.

Když mohou jít k volbám v různých referendech ve Švýcarsku několikrát za rok, proč by to mělo vadit lidem v Česku? V zemi politických paradoxů je možné vše. Jsme pro demokracii, ale kdyby ji tak někdo za nás zařídil.

Související