Roger Cohen je stále v Íránu – ono totiž odjet není lehké – a v sloupku ze soboty 20. června (kdy proběhly nejkrvavější zásahy) byl čím dál optimističtější. Začíná: "Íránský policejní velitel v zelené uniformě kráčel uličkou (Komak Hospital Alley - nemůžu to na mapě Teheránu najít, ani takovou nemocnici) s malou jednotkou. Měl zdvižené ruce a křičel na demonstranty: "Přísahám Bohu! Mám ženu a děti, nechci mlátit lidi, prosím vás, běžte domů." Muž vedle mě po něm hodil kamenem. Velitel neohroženě pokračoval v apelech. "Přidejte se k nám! Přidejte se k nám!" znělo skandování."

Sloupkař-reportér připouští: "Nevím, kam se toto povstání vyvine. Vím, že některé policejní jednotky kolísají. Ten velitel, který mluvil o své rodině, nebyl jediný. Jiní policisté si stěžovali na nezvladatelné milice Basídž. Některé bezpečnostní jednotky jen stály a sledovaly situaci. "Pojďme, pojďme, nebojte se," křičel dav."

V reportáži zaznamenává dialog s jednou demonstrantkou, která se ho ptá, zda jim může pomoci OSN. Po pravdě opáčil, že o tom silně pochybuje. "Takže je to na nás," konstatuje žena. O něco později si sloupkař zapaluje cigaretu, když narazí na rozhánění demonstrace slzným plynem. ("Foukněte na mě kouř," křičí na něj zasažený mladík - kouř prý zmírňuje účinky slzáku.) A když večer poslouchá, jak se ze střech ozývá "Alláh-u-Akbar, Bůh je veliký", zdá se mu volání silnější než jindy: "Írán už čekal na svobodu dost dlouho."

*

Nad Íránem uvažuje ve svém blogu komentátor Economistu, zodpovědný za sloupek Bagehot (pojmenovaný na počest šéfredaktora z 19. století). Jako stálý zpravodaj časopisu v Moskvě sledoval "Bagehot" revoluce na Ukrajině, v Kyrgyzstánu, nezdařené pokusy v Ázerbajdžánu a Bělorusku i dozvuk revoluce v Gruzii a zkouší sesumírovat obecnou zkušenost, co jsou potřebné podmínky k úspěšnému svržení režimu:

- kritické množství lidí ("5-10 tisíc lidí se dá zbít nebo zavřít; 500 tisíc už ne. Opoziční vůdci potřebují dostat do ulic velké počty lidí a pak je tam udržet.");

- slabé nebo rozdělené bezpečnostní složky;

- aspoň několik nezávislých médií;

- peníze, což "znamená ekonomiku, v níž jsou různá, konkurenční centra moci a bohatství";

- vážná korupce, "zpravidla hlavní motivátor";

- pomáhá, "pokud opoziční vůdci mají nějakou zkušenost s vládnutím, třeba během relativní liberální fáze režimu, takže mohou vejít ve známost (jako se to povedlo Michailu Saakašvilimu a Viktoru Juščenkovi)";

- historie: "často se stává, že opoziční hnutí nejprve neuspěje, pak se přeskupí, poučí, možná i získá pomoc ze zahraničí a dotáhne rebelii o pár let později"

- silná podpora opozice v hlavním městě

- zmanipulované volby, které nabízejí jasnou opoziční agendu a spojují dosavadní roztrpčené skupiny.

Závěr: "Írán má některé tyto prvky, ale nikoli všechny."

*

K technologiím a Íránu: Gideon Rachman z Financial Times psal na svém blogu, že 16. června americké ministerstvo zahraničí požádalo Twitter, aby odložil plánovanou aktualizaci svých serverů – aby íránská opozice neztratila komunikační nástroj.

*

Tvrdí se, že žádná zpráva je dobrá zpráva, ale co znamená žádná zpráva na blozích bruselských zpravodajů z posledního summitu českého předsednictví? Barber z Financial Times ani Charlemagne z Economistu nepřidali od pátku nic nového. Dominika Pszczólkowska z deníku Gazeta Wyborcza na svém anglickém blogu zaznamenává summitovou šuškandu, ale zaujala ji pouze rostoucí podpora pro polského kandidáta na předsedu Evropského parlamentu Jerzyho Buzeka. Údajně ho už podporují i Francouzi a řekli to na summitu Berlusconimu (hlavním protikandidátem je italský místopředseda EP Mauro). Teď se podle Pszczólkowské šušká, že by Italové mohli pro útěchu dostat post budoucího "ministra zahraničí" EU, kterým by se místo Javiera Solany stal Franco Frattini. Polská reportérka o tom ale pochybuje: "Za prvé by to byl pro Italy až moc výhodný obchod. Za druhé, proč by měli všichni ostatní považovat Frattiniho za nejvhodnějšího kandidáta? Co třeba Carl Bildt?"

Dominika Pszczólkowska se také vrací k už oznámenému příštímu polskému eurokomisaři Januszi Lewandowskému. Dosavadní polská komisařka Danuta Hubnerová prý své sesazení těžce nese (kandidovala za vládnoucí Občanskou platformu do Evropského parlamentu a nesporně jí přitáhla další voliče, získala třetí nejvyšší počet hlasů, takže své vyšoupnutí bere od premiéra Tuska jako velký nevděk). Bývalý ministr pro privatizaci a jeden z otců varšavské burzy Lewandowski má nicméně dobrou pověst a předpoklady: dva a půl roku vedl rozpočtový výbor Evropského parlamentu, má získat nějaký ekonomický resort. "Jediná skvrna na jeho image: jeho občasné podivné a zcela jistě politicky nekorektní poznámky o ženách ("Kdyby tak byly nahoře bez," poznamenal jednou při pohledu na svou fotku se spolupracovnicemi)," píše Pszczólkowska.

*

Poslední Economist zaznamenává válku Silvia Berlusconiho se zahraničním tiskem. "Počátkem června pan Berlusconi obvinil zahraniční tisk, že slouží středolevé opozici. Napadl noviny Ruperta Murdocha, především Timesy, za nedávné velmi kritické texty. Il Giornale, deník patřící bratru pana Berlusconiho, popsal práci zahraničního tisku jako jed a lži, zejména pokud jde o britská, francouzská, německá a španělská média. Někteří italští velvyslanci začali na média nepřátelská vůči panu Berlusconimu vyvíjet tlak. Italský velvyslanec v Madridu napsal do deníku El País stížnost na "systematickou kampaň ničící italský image". Jiný zahraniční novinář v Římě byl nedávno předvolán na ministerstvo zahraničí. Lidé pana Berlusconiho se snažili přimět jistého zahraničního velvyslance, aby přivedl novináře ze své země k pořádku. Nicméně pan Berlusconi a jeho stoupenci se odmítají se svými kritiky přímo střetnout. Zahraniční novináři si stěžují, že je často nemožné získt rozhovory s kýmkoli z ministrů. Někteří novináři věří, že jejich telefony jsou odposlouchávány. Právní výhrůžky jsou neustálé. Právník pana Berlusconiho zahájil akci proti El País za otištění fotografií ze Sardínie."

***

Zcela osobní poznámka. Autor se omlouvá všem návštěvníkům filmu Na odstřel (State of Play) v pražském Slovanském domě v neděli v 20:10. Ten rušící divák ve třetí řadě byl on.

State of Play je novinářská pohádka, jakou parodoval už Karel Čapek: reportér Jim či Bob soupeří s padouchy, ujíždí jim, čelí smrti, nakonec volá "zastavte tisk! zastavte tisk!", neboť má pecku na titulní stranu. V tomto filmu hraje Russell Crowe novinářského veterána, který si tyká s policajty, má interesantně zanedbaný zevnějšek a jistou přitažlivost pro jistý typ žen. Takový washingtonský Jarda Spurný.

Příběh se vyvíjí slibně asi tak do té chvíle, kdy se Russell sejde někde na čínském tržišti se zdrojem z paravojenské soukromé služby PointCorp, od pohledu magorem, který mu začne vykládat, že tato služba má ďábelský plán na privatizaci Homeland Security a časem i Pentagonu, byznys za 60 nebo kolik miliard dolarů. "Nevěř mu, Jardo, vidíš, že je to magor," radí divák Russellovi. Ale Russell to spolkne a s informací - pro článek podle mě klíčovou, důležitější než ty vraždy - pracuje jako s faktem (pro ověření mu stačí, že jeho kámoš kongresman řekl, že to tak je. No tak Jardo!). Vůbec je ve filmu mezi novinářskými zdroji až pozoruhodně málo lhářů - jak už to tak ve filmu bývá, stačí jen kápnout na informátora, a ten hned sype správné údaje.

Líbil se mi moment, kdy Russellova spolupracovnice - hraje ji slečna McAdamsová - zděšeně vyjekne nad představou, že by měli zkaženého PR managera nahrávat skrytou kamerou: "To je nelegální!" (Rachel, nebuďte slečinka, takoví borečci jako Janek Kroupa už ani jinak nepracují. Paní Colombová k tomu správně podotkla, že je pozoruhodné, jak reportéři okamžitě seženou a nainstalují kvalitní nahrávací techniku - když je to "illegal".) Mimochodem, zkaženost floutka z public relations se demonstruje tím, že jezdí v cadillacu, a to zfetovaný - spolykal nějakou extázi nebo co - a je bisexuál. Kde na to ti filmaři chodí? Lidé z PR jako pan Donath, pan Urban nebo pan Dobrovský jsou seriózní a solidní, mají ušlechtilé koníčky, to už tak patří k branži.

Už asi půlhodiny před koncem se divák ve třetí řadě nutkavě dívá na hodinky: novinářský reflex před uzávěrkou. Russell má za osm hodin dosbírat zcela zásadní informace a ještě nemá evidentně napsanou ani čárku. Baví se s padoušským šéfem republikánského klubu, usvědčí ho ze lži ("Když jste rodinný přítel, tak jaké je jméno Soniny matky, ha?!"), celou dobu si jen tak něco šmrdlá tužkou do notýsku (takto si filmaři představují veterány ze staré školy: používají tužtičky), a to už divák ve třetí řadě nemůže vydržet: "Kde máš diktafon? Tohle musíš mít nahrané!" V redakci zatím nervózně přechází Helen Mirrenová, která bohužel nemá co hrát, protože jako šéfredaktorce jí napsali pitomé repliky. Minuty do uzávěrky tikají a divákovi je jí líto: "Helen, vykašlete se na Russella, dejte tam dneska četku a vydáte to prostě zítra."

Nakonec vše dobře dopadne, Russell usvědčí posledního padoucha, pak ho na tři metry netrefí vycvičený snajpr (Jarda prostě uskočí, jakmile kulka vylítne), v redakci píše bez jediného překlepu a zastavení kládu, která zabírá většinu novin. A pochopitelně - v redakci všichni uctivě přihlížejí, žádný editor mu neřekne: "Jardo, k čertu, ten článek se nemůže jmenovat Congressman arrested - tuhle zprávu budou mít všichni z agentur, důležitější je snad to spiknutí PointCorpu." Nebo: "Jardo, rozděl si to na tři články, nebo se v tom guláši utopíš: jednak PointCorp, jednak ta nastrčená asistentka-double agentka, jednak zatčený kongresman."

Pak ale v posledních záběrech jedou noviny do sazby, vyjíždějí z rotačky, skládají se do balíků a za ranního úsvitu jedou ke stánkům. A to je tak krásné, až člověk vyloženě cítí vůni čerstvých novin a ví, že kdyby se znovu narodil, byl by znovu novinářem.