Státní připomínka upálení kněze katolické církve Jana Husa bývá pravidelnou příležitostí pro české politiky a veřejně činné osoby k vyjadřování obdivu k člověku, jenž, jak každým rokem slýcháme, obětoval svůj život za svobodu svědomí a právo na vlastní přesvědčení. Jan Hus je tak prezentován jako průkopník liberálních svobod a práv, vymezujících se proti nárokům náboženské či světské autority.

Ačkoli pro závažné omyly, jež hlásal, nepatřím mezi Husovy ctitele, považuji za náležité jej hájit před umělou instrumentalizací pro současné ideologické spory. A není přitom důležité, zda se k Husovu odkazu hlásí Zdeněk Nejedlý, Benito Mussolini, Jiří Paroubek nebo David Duke. Ve všech těchto případech se nesetkáváme s historickým Janem Husem, ale jeho osvícenskou karikaturou.

S postavou Jana Husa je spojeno mnoho mýtů a dezinterpretací. Hus nebyl v kritice upadlých poměrů v Církvi zdaleka osamocen, z těch známějších jmen vzpomeňme například na Konráda Waldhausera či Matěje z Janova. Hus se do konfliktu s církevní autoritou nedostal za kritiku zlořádů v Církvi, ale za propagaci teologických a zvláště pak ekleziologických omylů oxfordského profesora Johna Wiklefa.

Rozumím tomu, proč soudobí liberální ctitelé Husa posuzují jeho revoluční stanoviska v učení o podstatě autority v Církvi kladně, ale to je asi jediný bod, ve kterém se s autentickým Janem Husem názorově sbližují.

Jan Hus se totiž v jednom podstatném ohledu od svých současníků nelišil. Princip liberálně chápané svobody svědomí a náboženského vyznání jednoznačně odmítal, o čemž svědčí i jím vznesený požadavek na krále Václava IV., aby jeho teologické odpůrce potrestal smrtí (František Palacký: Dějiny národa českého, III. Díl, str. 117). Názor, že je Hus "mučedníkem svobody svědomí" je tedy zcela falešný a historicky neopodstatněný.

 

Povrchní chápání Husovy nauky dnešními rádobyhusity dokládá i to, jak je jimi přehlíženo Husovo pojetí společenských důsledků hříšného života. Jedním z Husových omylů bylo tvrzení, že člověk, nacházející se v těžkém hříchu, není v tomto stavu schopen ani přirozeně dobrých skutků. Ztratí-li milost posvěcující nositel církevní či světské autority, ztrácí s ní i oprávnění k vedení dané společnosti. Poddaný hříšně žijícího panovníka se tedy nemusí řídit jeho příkazy a zákony, jakkoli by se jednalo o nařízení spravedlivá a společensky prospěšná. Revoluční povaha této nauky by měla být každému dostatečně zřejmá.

 

Proto vždy, když slyším některého z politiků či funkcionářů věroučně chudé zato materiálně vysoce saturované Československé církve husitské, proslulé veřejnými skandály svých nejvyšších představitelů, jak se zaklínají vznešenými ideály Husova morálního a náboženského učení, nikdy nevím, zda se mám smát nebo plakat.

 

Představuji si, jak Jan Hus káže nikoli v Betlémské kapli, ale na společné schůzi Poslanecké sněmovny a Senátu a za přítomnosti české vlády. Představuji si, jaké vysvědčení by Jan Hus českým politikům vystavil. A až by jim došlo, že v duchu Husova učení přišli o svoje oprávnění řídit stát, nejspíš by dnešní státní svátek, vymezený zákonem 245/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pohotově zrušili a Hus by byl hned po opuštění Poslanecké sněmovny zatčen. A kdo ví, možná by se osmělili ještě k jedné změně českého právního řádu - ke znovuzavedení trestu smrti.