Před několika málo týdny jsem se v jednom článku ohradil proti zjednodušenému názoru, že pokud něco rozhodl Ústavní soud ve Slovenské republice, pravděpodobně to tak dopadne i u nás. Základním argumentem byl názor, že si oba právní řády jsou podobné. Ne, nebojte se, nechci zde vésti polemiku s panem Kamberským, jen jsem si při čtení jeho glosy uvědomil, jak málo toho zjevně ví laická veřejnost o nalézání práva nejen v České republice.

Všimněte si, že jsem použil slovo "nalézání". Takže prvním faktem, se kterým je nutno se smířit, je, že zákony a další normy nejsou schopny postihnout většinu životních situací, takže soudy právo "vykládají". To jest, snaží se žalobcem popsanou a odpůrcem rozporovanou situaci "napasovat" na stávající psané právo. Používají přitom jak závazné zákony a podzákonné normy (tam, kde jsme vázáni mezinárodními závazky, jsou závazné i normy zahraniční), ale i bývalá rozhodnutí (tzv. judikaturu) či se nechávají volně inspirovat zahraniční právní úpravou či rozsudky.

Významnou roli hraje kvalita právních zástupců, kteří musejí být jednak schopni případ soudci podat tak, aby mu porozuměl, a jednak, aby přijal zrovna ten výklad faktů a k nim se vážících předpisů a rozhodnutí, který vyhovuje jimi zrovna hájené straně.

Ostatně známý americký právník Davida Boise píše v jedné své knize, že "existuje hranice, kolik spravedlnosti si mnozí klienti mohou koupit", tj. že míra, s jakou můžete hájit svá legitimní práva, je často přímo úměrná částce, kterou můžete zaplatit. Nedělejme si totiž iluzi, téměř vše lze, s dobrou argumentací, vyložit se stejným nadšením a přesvědčivostí bíle i černě.

V případě úspěchu v první instanci pak musíme překonat řádné odvolací řízení a případně mimořádný opravný prostředek či podání k Ústavnímu soudu.

Na celé této dlouhé cestě přitom kauzu doprovázejí zase jenom lidé. Lidé se svými slabostmi, jako jsou lenivost, přehnaná úcta k autoritě či prostá sympatie k tomu či onomu. Rozsudky v totožné kauze by sice měly být co do podstaty stejné, a pokud možno spravedlivé, ale realita je z uvedených příčin přečasto jiná.

Moje, již bohužel sedmnáctiletá praxe mne učí, že stále, přes veškeré nástroje jako konstantní judikatura, rozšířené či velké senáty, kde změna judikatury musí projít zcela jiným počtem hlasů než normální rozsudek, a podobně, umí dva senáty stejného, a to i odvolacího soudu bez mrknutí oka vynést zcela opačný rozsudek.

Takže uzavírám: Je jistě zajímavé sledovat, co se děje na Slovensku či v Německu, ale moje zkušenost mne učí, že mi často nepomůže ani to, co se děje ve vedlejší soudní síni.

Text vyšel také v HN