Nastražme své radary: radar v Brdech nebude. Paroubek a spol. ho nechce, lidé a zvěř v brdských lesích ho odmítají, veřejné mínění si ho nepřeje a americký prezident Barack Obama taky ne.

Takže na velkou bílou kouli v zelených hvozdech můžeme zapomenout, na americké vojáky prohánějící se po středních Čechách v džípech a svádějící poctivá česká děvačata taktéž. V Brdech zůstane jen radar meteorologický, neškodný, už proto, že o něm většina lidí ani neví.

Sledovat reakce na rozhodnutí Američanů nestavět v Česku a Polsku části své protiraketové obrany je jako komentovat fotbalový zápas. Na jedné straně radost, na druhé smutek. Možná i nějaká ta slzička ukápne - ať už od té radosti či toho smutku.

Máloco v české zahraniční politice v posledních letech budilo tolik emocí a rozporuplných reakcí jako právě chystané angažmá České republiky v americkém protiraketovém programu. A emoce provázejí i pohřeb ještě nenarozeného radaru.

Pro Mirka Topolánka je to vítězství levicových sil a ruských agentů, znamení, že Česko postupně vypadává z euroatlantického spojenectví, důkaz, že naše demokracie ještě není dostatečně zralá.

Možná. Do toho ale moc nezapadá reakce generální tajemníka NATO Anderse Fogh Rasmussena, který rozhodnutí Američanů označil za pozitivní krok. NATO, jehož je Česká republika a pochopitelně i Spojené státy pevnou součástí, si holt protiraketovou obranu časem vyřeší kolektivně. A když ne, Američané si nějaký ten systém stejně postaví. Nalili do něj už tolik peněz, že nelze couvnout.

Jiří Paroubek se raduje: "Američané nám dali za pravdu v tom, že jde o zbytečný projekt a Írán nepředstavuje žádnou hrozbu". Ani jemu ale nelze jeho emoce zcela věřit. Odpor k radaru si vyčetl hlavně ze svých oblíbených průzkumů veřejného mínění. Předtím si totiž prošel názorovým kolečkem souhlasím - nemám na to pevný názor - jsem jasně proti.

A upřímně řečeno - od chvíle, kdy Topolánkova vláda smlouvy o radaru s končící americkou administrativou podepsala, a pak ho radši zaparkovala před sněmovnou a do ratifikace se nepouštěla, radar už moc nikoho nezajímal. Svědčí o tom i fakt, že jako karta pro volby se radar v Brdech hodil už jen jako pozadí pro plakáty s Olgou Zubovou.

Radar byl vždy především symbol. Pro jednu stranu symbol americké rozpínavosti, pro druhou symbol spojenectví. Teď by si měla první strana odpovědět na otázku: Když končí radar, končí ona rozpínavost, již tak kritizují? A dotaz pro tu druhou: Když končí radar, končí vzývané spojenectví?

Asi by to chtělo aristokratický klid a nohy v teple. Uzavřeme tedy pohřeb brdského radaru slovy exministra zahraničí Karla Schwarzenberga: "Radar jsem vždy podporoval, ale když se náš hlavní spojenec rozhodl pro něco jiného, tak pánbůh s ním, to přece není porážka."