Současný stav českého školství

 

Současný stav českého školství je zřetelně neuspokojivý a změna k lepšímu je prozatím v nedohlednu. Toto tvrzení lze doložit mnoha alarmujícími skutečnostmi, které ukazují, že české školství se ocitá pomalu a jistě v nebezpečném úpadku. V oblasti základního a středního školství je možné například uvést to, že naši žáci a studenti se v současnosti objevují na chvostě různých mezinárodních žebříčků sestavovaných orgány OECD na základě hodnocení jejich znalostí a dovedností ověřovaných v rámci objektivních testů sloužících pro srovnávání úrovně připravenosti žáků a studentů z různých zemí světa. Velmi nemilé je také to, že čeští žáci a studenti patřili ještě před několika málo lety k těm nejlepším a umisťovali se na čelných místech zmíněných žebříčků. V oblasti vysokého školství se například nelze chlubit tím, že naše nejlepší vysoké školy jako jsou Karlova univerzita, Masarykova univerzita, VUT v Brně, ČVUT v Praze a Univerzita Palackého v Olomouci jsou v mezinárodních pořadích sestavovaných podle úrovně výuky a vědecké práce na vybraných vysokých školách fungujících ve vyspělých státech světa až na místech, která jsou krajně nelichotivá. Tyto zmíněné vysoké školy se totiž nacházejí až ve čtvrté, páté a dalších stovkách tohoto pořadí a zbývající české vysoké školy se v těchto pořadích neumisťují vůbec.

 

Příčiny neuspokojivého stavu

 

Příčin výše zmíněného neuspokojivého stavu našeho školství je několik. Zmíním se zde o některých, které považuji ze svého hlediska za mimořádně podstatné.

Ve veřejném školství je jednou z hlavních příčin poklesu úrovně vzdělávání nedostatečné a zároveň nevhodné financování škol všech typů. O tom, že veřejné základní, střední a vysoké školy jsou státem prostřednictvím státního rozpočtu financovány nedostatečně bylo napsáno mnoho. Smutný je fakt, že toto tvrzení bylo pravdivé i v nedávné době hospodářského rozkvětu naší země. I v tomto období rozkvětu naši politici vyčleňovali v kapitole školství ve státním rozpočtu podprůměrné finanční částky ve srovnání s většinou ostatních vyspělých států světa. Je téměř jisté, že v období probíhající světové hospodářské krize se finanční situace všech českých veřejných škol (a nejen veřejných) v důsledku výrazného snižování výdajů ve státním rozpočtu ještě více zhorší a to i ve srovnávání s jinými vyspělými státy. V otázce financování škol však není problémem jen jeho nedostatečnost, ale krajně škodlivý je i způsob tohoto financovaní, který je v naší zemi zvolen. Veřejné základní a střední školy totiž dostávají ze státního rozpočtu finanční dotace především na základě počtu žáků a studentů. Totéž v podstatě platí i v případě veřejných vysokých škol, u nichž dotace na tzv. vzdělávací činnost představující podstatnou částku z jejich celkové dotace od státu je dána také hlavně počtem studentů dané vysoké školy. Při vytváření této dotace jsou sice uplatňovány jakési koeficienty ekonomické náročnosti studia jednotlivých vysokoškolských oborů, avšak tyto koeficienty mají podstatně menší váhu než počet studentů nehledě k tomu, že hodnoty těchto koeficientů byly nastaveny v počátku devadesátých let minulého století a jsou dnes již málo vypovídající. Kvalita výuky, úroveň absolventů škol a jejich uplatnění ve společnosti se ve finančních dotacích školám od státu vůbec neprojevují. Z předcházejícího tedy vyplývá, že zvláště střední a vysoké školy jsou zainteresovány na vysokém počtu studentů, kteří na nich studují, a ne na kvalitě jejich vzdělání a na jejich uplatnění v praxi. To vede nutně k tomu, že vedoucí pracovníci mnoha těchto škol se snaží kvůli finanční dotaci od státu udržet si co největší počet studentů bez ohledu na jejich studijní výsledky, což nutně musí vést k poklesu úrovně takových škol a snížení úrovně průměrné vzdělanosti naší mladé generace.

Druhou významnou příčinou poklesu úrovně našeho školství je velmi vysoký počet středních a vysokých škol v ČR ve srovnání s jinými vyspělými státy.  V důsledku toho je průměrná obsazenost veřejných středních škol studenty mezi 60 a 70%, což je z hlediska budoucnosti neudržitelná situace a to nejen kvůli ekonomické neúnosnosti. Nízký počet středoškolských studentů potom opět vede školy ke snižování studijních nároků na tyto studenty a to kvůli svým  ekonomickým a existenčním problémům. I když se tomu kraje, které jsou zřizovateli veřejných středních škol, budou bránit, musí dojít k jisté optimalizaci těchto škol včetně redukce jejich počtu. Bude ovšem nutné zajistit, aby soukromé střední školy nevyužily tohoto procesu a na jejich úkor se nerozšiřovaly, protože potom by zmíněná optimalizace veřejných škol byla zbytečná. Pokud jde o počet veřejných a soukromých vysokých škol, tak v tomto směru nastala v současnosti v ČR doslova groteskní situace, která v civilizovaném světě nemá obdoby. Bylo totiž zřízeno mnoho tzv. vysokých škol, které jsou vysokými školami jen podle názvu a nikoliv podle své činnosti. Takovéto vysoké školy byly založeny dokonce v relativně malých obcích, v nichž většinou ani nemohou mít vyhovující zázemí. Myslím si, že v tomto směru nese obrovskou vinu Akreditační komise při MŠMT, která dávala rozhodující doporučení k jejich vzniku, takže lze tvrdit, že tato komise se výrazným způsobem podílela na poklesu vážnosti vysokoškolského vzdělání v ČR v posledních několika letech. Vůbec této Akreditační komisi nevadilo, že studijní obory na nově zřízených tzv. vysokých školách garantují „létající profesoři a docenti“. Tito „létající profesoři a docenti“ mají plné pracovní úvazky na svých mateřských univerzitách a na některých jiných pak své úvazky částečné (mají často tolik částečných úvazků, že po jejich sečtení by pracovní den těchto učitelů měl mít více než 24 hodin). Proč tomu tak je? No protože nově vzniklé tzv. vysoké školy potřebují mít zaměstnaného profesora nebo docenta, který podle předpisů garantuje a zaštiťuje chod daného oboru na těchto školách. Přitom vůbec nevadí a nevadilo ani v minulosti, že takovýto „létající profesor“ má při této garanci na nově vzniklé škole mnohdy pracovní úvazek rovný nepatrnému zlomku plného úvazku (např. jedné desetině nebo dvacetině). Je zřejmé, že taková garance je pouze formální a že se v podstatě jedná o podvod posvěcený Akreditační komisí a MŠMT. Když ještě uvážíme, že na takových „vysokých“ školách tvoří nezřídka akademický sbor tzv. odborníci z praxe bez jakýchkoliv zkušeností z pedagogické a vědecké práce, je jasné, že se v podstatě nemůže jednat o skutečné vysoké školy, i když mají právo vychovávat vysokoškolské absolventy. O tom, jaká může být úroveň absolventů takových „vysokých“ škol, si jistě udělá představu každý sám.

Třetí podstatný důvod poklesu úrovně vzdělávacího procesu v ČR spočívá v nerozumných zásazích do výuky na středních školách ze strany různých rádoby expertů na vzdělávání, které MŠMT v minulosti akceptovalo. To, že se v nedávné minulosti prosadilo protěžování tzv. všeobecného středoškolského vzdělání s tím, že se za toto všeobecné vzdělání považovalo především vzdělání humanitní, bylo obrovskou chybou. Oslabením výuky matematiky a některých přírodních věd se dosáhlo toho, že značná část maturantů z gymnázií nemá sebemenší matematické a přírodovědné znalosti. V prvních ročnících na vysokých školách je možné se setkat s maturanty, kteří například neumějí pracovat s procenty a pletou si přímou a nepřímou úměru. Copak znalost elementární matematiky nepatří k všeobecnému vzdělání? Argument bývalé ministryně školství P. Buzkové, že matematiku na středních školách je nutné potlačit, protože je pro většinu studentů obtížná, který je stále v různých diskuzích používán, lze odmítnout jako nehorázný nesmysl. Obecně lze konstatovat, že úroveň vzdělanosti v matematice, fyzice a chemii u současných maturantů prokazatelně klesla. Bohužel toto tvrzení nelze omezit jen na tyto předměty. V důsledku deformace vzdělávacího procesu na českých středních školách byla vyvolána krize středního odborného vzdělávání. Pod nedomyšlenými hesly, že mladý člověk má získat jistou úroveň všeobecného vzdělání a pak se teprve podle své životní situace později opakovaně specializovat, protože pracovní trh je flexibilní, se dosáhlo toho, že v současné době téměř zanikly některé potřebné obory v odborném středním školství kvůli nedostatku uchazečů o toto studium. V důsledku toho pak schází našemu hospodářství velký počet techniků a řemeslníků, bez kterých se některá průmyslová odvětví neobejdou.

 

Shrnutí možných řešení neuspokojivého stavu

 

Způsoby řešení zmíněných nedostatků českého školství jsou zřejmé. Musí dojít k výrazné změně v oblasti financování našich veřejných škol. Je nutné nejen zvýšit dotace ze státního rozpočtu a to alespoň na průměrnou evropskou úroveň, ale také změnit způsob financování těchto škol tak, aby se v jejich dotaci objevilo i hodnocení kvality jejich výuky, kvality jejich absolventů a uplatnění těchto absolventů ve společnosti. Konkrétní procedury toto umožňující lze nalézt v některých zemích EU. Dále je nutné provést určité změny ve výuce na středních školách umožňující zkvalitnit výuku matematiky a přírodních věd na všeobecně vzdělávacích středních školách. Je nutné resuscitovat střední odborné školství jeho přímou podporou od státu a to nejen finančními stimuly, ale také jeho vhodnou propagací zajišťující vzrůst jeho prestiže v rámci společnosti. Podílet by se na tom měla i podnikatelská sféra. Měly by opět vznikat střední odborné školy zřizované podniky jak se to již začíná objevovat v Moravskoslezském kraji. V rámci celé republiky musí být provedena optimalizace veřejného středního školství doprovázená částečnou redukcí počtu škol. Zavedení nových (státních) maturit v budoucnosti samo o sobě nezajistí zvýšení úrovně našeho středního školství, jak se značná část odborníků a politiků mylně domnívá.

Vysoké školství musí projít celkovou reformou, která je z valné části připravena, ale musí se podrobit ještě důkladné analýze. V souvislosti s reformou je nezbytné provést radikální novelizaci Zákona o vysokých školách. Největší problém reformy terciárního vzdělávání v ČR spočívá v nalezení přijatelného kompromisu v politické i odborné sféře. Otázky této reformy bude vhodné prodiskutovat jinde.

Existují ještě další podstatné příčiny poklesu úrovně českého školství. K těm se obrátím v dalším článku.

 

 

 

 

Související